2. Televize a násilí

I dnes budeme pokračovat na téma televize a násilí. Statistické údaje, které uvádím, jsem tentokrát čerpala z Žurnálu americké lékařské asociace z října roku 1992. Společně nahlédneme do zkušeností Ameriky, Kanady a Jižní Afriky, tedy do zemí, které daný problém televizního násilí sledují dlouhodobě. Předtím, než bylo zavedeno televizní vysílání, byly všechny tři země této studie typickými multistranickými federálními demokraciemi, se silným náboženským vlivem křesťanství, a s vyloučením osob jiné než bílé rasy z politické moci.

První sondu zaměříme na obyvatele malého kanadského městečka, kteří začali sledovat televizní vysílání teprve v roce 1973. Příčinou tohoto zpoždění nebyl puritánský odpor veřejnosti proti televizi samotné, ale technické problémy s příjmem televizního signálu. Tato okolnost poskytla sociologům možnost zkoumat dopad působení televize na jednu televizí nedotčenou obec. Jako kontrola sloužily dvě podobné skupiny obyvatel, které sledovaly televizi delší dobu. V dvojitě slepé studii byl u skupiny žáků prvého a druhého stupně po dobu dvou let sledován stupeň objektivně měřené a zjevně škodlivé fyzické agresivity jako je bití, postrkování, kousání apod.. U dětí z kontrolních skupin se během sledovaného období stupeň fyzické agresivity významně nezměnil, zatímco u dětí z městečka bez televize došlo za dva roky po zavedení televize ke 160% nárůstu.

Další studie sledovala původně osmileté chlapce z polovenkovského regionu celých 22 let, do věku třiceti let. S přihlédnutím k základní hladině agresivity, inteligence a socioekonomického statusu chlapců ve věku osmi let se zjistilo, že sledování násilí v televizi v chlapeckém věku významně předurčilo závažnost trestných činů, pro něž byli někteří z nich odsouzeni v dospělosti. Při sledování mladých trestanců mužského pohlaví uvězněných po spáchání násilného trestního činu zabití, znásilnění nebo násilného přepadení, doznalo 22-34% z nich vědomé a obyčejně úspěšné napodobení zločinných postupů viděných předtím v televizi.

V retrospektivní kontrolní studii stovky trestanců, vězněných pro násilné trestné činy zabití, znásilnění nebo násilného přepadení, s přihlédnutím ke školnímu prospěchu, vystavení násilí v rodinách a základní hladině zločinnosti, byla i u nich zjištěna spojitost mezi pácháním násilných činů v dospělosti a vlivu násilí v televizi v dětském věku.

Všechny studie dlouhodobého sledování televize u dětí v Kanadě a v Americe dokázaly vztah mezi dřívějším sledováním televize a pozdější fyzickou agresivitou. Závěrem můžeme prohlásit, že důsledky vlivu televize se projevují zvýšenou agresivitou chronického charakteru a přesahují až do dospělosti.

Nejlépe ověřenou hypotézu vlivu televizního násilí můžeme ilustrovat na pozadí historického vývoje Jihoafrické republiky, kterou jsme navštívili v roce 1987. Před deseti lety jsme se nestačili divit nejen nad tím, co jsme viděli v televizi, ale i jak se chovali lidé všude kolem nás. Ačkoli bylo televizní vysílání zakázáno až do roku 1975, ostatní odvětví kulturního "průmyslu" - jako jsou knihy, noviny a časopisy, rozhlas a film, byla dobře rozvinuta. Proto je možno dobře rozlišit vliv samotné televize od vlivu ostatních sdělovacích prostředků, který se uplatňoval již dříve. Navíc byla přezkoumána celá řada proměnných, které by mohly zkreslovat výsledky. Byly srovnávány - změny ve věkovém rozložení, urbanizaci, ekonomických podmínkách, spotřebě alkoholu, uplatňování trestu smrti, občanských nepokojích a dostupnosti střelných zbraní. Žádná z nich však nemohla poskytnout pro pozorovaný vývoj četnosti zabití přijatelné alternativní vysvětlení.

Naše představy o Jižní Africe se v mnohém změnily, leccos se nám objasnilo a hlavně jsme poznali, že veřejné mínění často uměle vytváří politická propaganda velkých mocností. Všude nás překvapila nevídaná ochota, úsměvy, úslužnost, slušnost a spořádanost. Nejvíce nás však překvapila televize. Co jsme viděli? Všechny programy a filmy byly cenzurované, a v tomto smyslu nepovažuji slovo cenzura za negativní jev, protože děj tímto zásahem neztratil smysl. Každé slovo, které bralo Boží jméno nadarmo, vždy když se jednalo o vulgární výrazy a vše, co bychom považovali za mládeži nepřístupný materiál, nebylo na obrazovkách vidět ani slyšet. S údivem jsme pozorovali pohyb úst beze slov a uvědomili jsme si, že vulgarity jsou nic neříkající a naprosto zbytečné výrazy. Zvrhlost, která se exportuje prostřednictvím filmů a hudebních videoklipů do celého světa, byla v Jižní Africe pod přísnou kontrolou. Země byla chráněna před importem násilí a morální zkázy. Jihoafrická mládež byla už na pohled jiná než mládež západní. Na svůj věk byli dobře informovaní o světě. Neviděli jsme ani jednoho "pankáče", a teprve při odletu z Johannesburgu do Londýna nás upoutal svojí vizáží mládenec s britským pasem. Pornografické filmy, časopisy, sexuální revoluce, feminismus a alternativní způsob života spojovaný s právy homosexuálů nebyly viditelné ani diskutované. Sexuální revoluce, prostituce, promiskuita nebyla problémem bílých. Při dobrém ekonomickém zajištění rodiny jsou děti chtěné a vítané. Rodiny s větším počtem dětí nebyly výjimkou ani mezi našimi krajany. Rodiče dospívajících dětí netrnuli strachem a hrůzou z drog, alkoholismu a následků nevázané sexuality mládeže jako v západním svobodném světě. Byla to první země, kterou jsme navštívili, kde ženy neměly právo svobodně rozhodovat o svém těle. Právo na život měl každý, tedy i nenarozený človíček. Jeden krajanský lékař nás ujistil, že za prokázanou interrupci čekalo lékaře odnětí diplomu a konec lékařské praxe. Nejbližší bezpečná interrupce byla možná až v "civilizovaném" Londýně.

Ve srovnání s všudypřítomnou televizní obrazovkou si Jižní Afrika vychovala nejméně jednu morálně a emocionálně zdravou generaci. Co se dělo mezitím v Kanadě a v Americe? Během deseti až patnácti let po zavedení televizního vysílání v Kanadě a v Americe došlo ke zdvojnásobení četnosti zabití. Řekli jsme si, že vláda Jihoafrické republiky povolila televizní vysílání teprve v roce 1975. Za stejné období, kdy se počet zabití v Americe a v Kanadě zdvojnásobil, zatím co byla televize v JA zakázána, počet zabití spáchaných bělochy klesl o 7 procent. Pokud televize skutečně modifikuje násilné chování především v dětství, musela první "televizní generace" nejprve zestárnout o deset až patnáct let, protože pachatelé násilí a zabití jsou převážně dospělí. Postupně, jak tato generace vyrůstala, zvyšoval se počet krutého násilí nejprve mezi dětmi, pak mezi adolescenty, později mezi mladými dospělými. Dnes není výjimkou, že vrahy jsou stále mladší pachatelé, nad jejichž brutálností zůstává rozum stát. Každý násilný čin je očividně výsledkem celého spektra vlivů, působících ve vzájemných souvislostech chudoby, zločinnosti, závislosti na alkoholu a drogách, stresu. Ve světle poznaných skutečností a odborně zpracovaných studií vidíme, že v otázkách televizního násilí a komerční sexuality nemůžeme zůstávat neutrální ani u nás. Celá řada studií potvrzuje, že dlouhodobá expozice dětí vlivu televize je příčinou přibližně poloviny všech zabití páchaných v Americe a v Kanadě. Z toho plyne, že všechna navrhovaná opatření týkající se televizního násilí by měla směřovat především k ochraně dětí a informovat rodiče a vychovatele o nebezpečí, které dětem hrozí.

Každý zodpovědný rodič, pedagog a zákonodárce by měl být obeznámen s fakty, jak velkou roli televize ve vývoji především malých dětí ve skutečnosti vlastně hraje, protože na rozdíl od nejmenších diváků nemá televize v pubertě a v dospělosti podstatný účinek na změny chování. Abychom lépe porozuměli souvislostem výchovy a televizního násilí na normální vývoj dítěte, chci každého z vás co nejsrdečněji pozvat k poslechu příští týden.