Děti a drogy

Přestože v Americe zemře každoročně na drogy a alkohol více mladých lidí než za celých 12 let vietnamské války, umírají v tichosti, aniž by někdo veřejně a masově protestoval a požadoval rychlé a účinné řešení této krize. Dnes je zcela běžné, že ve školách odpovídá kladně na otázku, zda někdy použili alkohol nebo drogy ne 20 - 30 - 50 nebo 75% studentů, ale téměř 100%. U nás bychom asi dopadli jen o něco lépe, ale i to je jen otázka času, protože dnes i u nás má víc než třetina středoškoláků nějaké drogové zkušenosti. Téměř každý mladý člověk ví, kde může drogy získat.

Odborníci celého světa si marně lámou hlavu a hledají odpověď na otázku, proč tolik mladých, slavných a úspěšných lidí podléhá drogám, alkoholu a sebezničujícím vášním. Společně hledáme cestu z bludného kruhu, ale nikdo neví, kde hledat pravou příčinu této zničující katastrofy. Abychom alespoň částečně pochopili fenomén rostoucího zájmu stále mladších dětí o drogy, musíme nejdříve vybřednout z představ vědeckého materialismu o původu člověka. Na rozdíl od zvířat má člověk nejen tělo, ale i duši a ducha. Prostřednictvím procesu všeobecného i vyššího vzdělávání jsme mohli rozvíjet svůj duševní a intelektuální život, ale díky evolučnímu učení a ateistickému pohledu na svět vědomí o duchovní kvalitě života upadlo. Církev a Kniha knih, Bible, neměla v naší společnosti prakticky žádné místo ve výchově. Dnes žijí vedle sebe nejméně tři generace a víra v Boha jim vůbec nic neříká. Kdo z nás měl nebo má věřící v rodině? Dnes již málokdo řekne moje babička byla věřící žena nebo babička mě naučila modlitbu a modlila se za mne. Mnoho dětí vyrůstá v rozvrácených a neúplných rodinách, bez mateřské lásky a otcovské autority. To, že vztahy mezi lidmi i mezi dětmi a dospělými nejsou nejlepší, víme všichni velmi dobře. Jen málokterý z odborníků se zabývá skutečností, že život člověka, ale i dětí, nepodléhá jen tělesným a duševním zákonům, ale hloubku vnitřního uspokojení ovlivňuje především duchovní kvalita života. Význam slova hřích jsme z našeho života odstranili, ale jeho příčinu a následek smrt, odstranit nedovedeme. Žijeme ve světě, který se podobá márnici. Abychom alespoň trochu zmírnili tuto neradostnou skutečnost, stavíme pro mrtvé hrobky, pomníky a poutní místa, ale oni se v hrobě dál rozkládají a obracejí v prach. Před ostatky svatých a umučených důstojně rozjímáme a místo abychom vzdávali hold životu, vzdáváme hold smrti. Nechceme se smířit s realitou smrti, a proto se klaníme mrtvolám balzamovaných vůdců, obdivujeme mumie staré několik tisíc let.

Naprostý nedostatek znalostí duchovního rozměru člověka a vesmírných mocností následně ohrožuje nejen tělo, ale především mysl, vůli a rozhodování člověka. Duchovně mrtvý člověk žije uprostřed prázdné temnoty a nehybnosti. Aby prázdnotu zahnal, stimuluje nebo otupuje své smysly všemi možnými způsoby a hledá stále nové zážitky. Takový člověk je štvanec svého nevyvinutého svědomí, které je třeba utlumit a pokud možno úplně zlikvidovat. Často to nejde jinak, než pomocí drog, alkoholu a citového běsnění. Nevěřící člověk je člověk neúplný, není jen nemocný nebo hříšný, ale je to člověk duchovně mrtvý! Duchovně mrtvá mládež neslyší tiché namlouvání Boha ani hlasité domlouvání rodičů, ale prosazuje jen sama sebe.

A zde leží jeden z klíčů problému "Děti a drogy".

Všichni přicházíme na svět tělesně živí, ale ve své podstatě duchovně mrtví. Každý z nás se narodil tělesně živý při svém fyzickém narození, ale jen někteří se narodí duchovně, při svém znovuzrození. Všichni ostatní zůstávají duchovně mrtví. Tento stav je možné přirovnat dvojrozměrnému světu tělesnosti a intelektu, tak jak jej popisuje Kafka ve svých Proměnách.

Ne každý z nás je duchovně mrtvý, ale každý z nás je poznamenán hříchem. Na první pohled se může zdát, že celkem slušný, ale duchovně mrtvý člověk, klidně spí nebo odpočívá. Jiný se nachází v pokročilém stádiu rozkladu a je těžké určit jeho identitu. Nad některým nebožtíkem (člověkem bez Boha) se skláníme s bolestí v srdci, se soucitem a od jiného se s ošklivostí odvrátíme.

Duchovní hledání moderního člověka často nahrazuje okultní zábava, ale i to je jen hon za extází, která odvádí smutnou daň nejen počtem svých obětí, ale i pozůstalých. Dospělí unikají z dvojrozměrného světa do jiné dimenze, do světa osobních duchovních rádců, s nimiž mohou vnitřně komunikovat. Odtud pramení rostoucí zájem o východní náboženství, která člověka učí, aby věřil sám v sebe, aby se ponořoval do hlubin vlastního nitra a vzbuzoval v sobě dřímající schopnosti. Prostřednictvím kosmické energie chce získat tolik hledanou harmonii a sebeovládání. Stav změněného vědomí pod vlivem drog nebo různých meditačních a relaxačních technik je zcela jiná kategorie duchovního života než ten, který nabízí křesťanství.

Být duchovně mrtvý je jistá obdoba handicapu, kdy přirozený člověk nevidí, neslyší a nevnímá. Všichni víme, že mrtvolu nepřivede k životu umělé dýchání. Mrtvý člověk nemá touhu žít, nevidí, neslyší, necítí bolest a ničemu nerozumí; nepotřebuje záchranku ani lékaře. Je mu úplně jedno, co bude s jeho tělesnou schránkou. Duchovní mrtvole nepomohou odborné přednášky, protidrogová osvěta, ani intimní informace o metodách bezpečného sexu a zdravého životního stylu. Mladým lidem můžeme domlouvat, vysvětlovat, naléhat, varovat a nic nepomůže. Zcela opomíjíme skutečnost, že duchovně mrtvý člověk od nikoho nic nečeká, protože ho nic nezajímá, nevnímá, nechápe, nevidí, neslyší, nezná radost, bolest ani žízeň po životě, nemá hlad po duchovních hodnotách. Co je duchovní obrodou člověka?

Plné lidství spočívá v druhém narození, narození z ducha. Tak jako fyzická smrt odděluje člověka od bližních, tak duchovní smrt oddělila člověka od Boha. Každý z nás se narodil tělesně a duševně živý, ale duchovně zůstáváme mrtvi až do chvíle, kdy se znovu narodíme. Jen Bůh může dát člověku směr a poznání pravého duchovního růstu. Člověk, který uvěří v Pána Ježíše Krista, je duchovně vzkříšen, nově narozen a je uveden do Boží přítomnosti. Duchovní narození otevírá člověku třetí rozměr života, nové chápání, vidění a souvislosti. Ten, kdo je v životě příliš tělesný, nebo jen intelektuální, ten bude klopýtat a vyrovnávat svoji vratkou existenci stimulací svých tělesných smyslů nebo je bude umrtvovat omamnými prostředky. Teprve duchovní rovnováha, kterou najdeme u svého Stvořitele, u Boha, může člověku zajistit stabilitu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk bez Boha není svébytná osobnost, ale otrok svých vášní. Bůh nepotřebuje člověka, ale člověk potřebuje Boha, aby nalezl smysl života. Bez poznání duchovní pravdy jsou ohroženi všichni, bez rozdílu věku, vzdělání a společenského postavení. Teprve na základě poznání duchovních potřeb člověka můžeme začít hledat cesty, jak děti vychovávat k samostatnému myšlení, rozhodování a chování, které je ochrání před nebezpečím, které číhá na každého z nás.