1. Oženit se, či neoženit?

Kapitoly 7-11 prvního Pavlova listu Korintským dávají odpověď na praktické otázky, které Korinťané Pavlovi písemně dali.

A první z těchto otázek se týkala manželství, protože Korinťané měli v této oblasti veliké problémy. Tak jako všechny jejich ostatní problémy, jejich problémy v manželském životě odrážely jejich pohanskou a morálně zkorumpovanou společnost, v které žili. Tedy, nic nového pod sluncem, naše dnešní česká, a mnohdy církevní společnost řecký Korint jen kopíruje.

Korint přimhuřoval oči nad smilstvím, nevěrou, homosexualitou, mnohoženstvím. Římský básník Juvenal (60-140 po Kr.) psal o ženách, které odmítly své ženství, nasadily si přílby, bojovaly o prvenství v síle. Také, aby se vyrovnaly mužům, lovily, od pasu nahoru nahé, divoká prasata kopím. Tento básník rovněž píše, že si ženy obnosily své svatební závoje, tolikrát se prý vdávaly.

Podle římského práva existovaly čtyři druhy manželských svazků. Otroci byli považováni za podlidi. Když se otrok a otrokyně chtěli vzít, mohlo jim být majitelem povoleno žít společně, čemuž se říkalo contubernium. Tento vztah trval tak dlouho, pokud byl otrokářem povolen. Majitel mohl kdykoliv jednoho z partnerů prodat, nebo oddělit. Mnoho korintských křesťanů byli otroci a mnozí žili v této kruté manželské situaci.

Druhým manželským vztahem byl úzus, který uznával každou dvojici za manžele, jestliže spolu žili alespoň jeden rok.

Třetím manželským typem bylo coemptio in manum, kdy otec prodal svou dceru nastávajícímu manželovi. Tím si zajistil své stáří. O rodiče se starali totiž synové.

Čtvrtý typ byl pro nejvyšší vrstvu a říkalo se mu confarreatio. A na této "konferenci" je i dnešní katolický nebo protestantský svatební obřad založen. Odtud pochází téměř vše, co známe. Obě rodiny jsou zúčastněny, nevěstin závoj, svatební prstýnky, svatební kytice a svatební dort. To vše pochází od starých Římanů.

V Pavlově době byl rozvod běžnou záležitostí i pro ty, kteří byli oddáni tou nejvyšší formou. Nebylo mimořádné oženit se nebo vdát za život i dvacetkrát. Feminismus byl v plném rozpuku. Ženy soutěžily s muži v obchodě a síle. Mnohé odmítaly být v domácnosti a matkami. Bezdětná manželství byla běžná. Mnozí muži a ženy chtěli žít své vlastní životy, nespoutáni manželskou odpovědností. V podstatě jako dnes.

Mnoho členů korintské církve žilo "na hromádce" ve všech čtyřech manželských typech. Mnozí v církvi patřili mezi ty, kdo se ženili a vdávali na běžícím pásu. Kromě toho tam byli věřící, kteří si mysleli, že zůstat svobodným v celibátu je více duchovní, a proto odmítali manželství úplně. S největší pravděpodobností tam někdo učil, že manželský styk není duchovní, a proto nemá co dělat mezi křesťany. Situace kolem manželství byla nepřehledná i pro zralejší křesťany. Otázka dne byla: "Co máme dělat jako křesťané?" Máme zůstat společně jako manžel a manželka teď, když jsme křesťané? Máme se dát rozvést, když náš manžel nebo manželka jsou nevěřící? Měli bychom se stát, nebo zůstat svobodnými?

Chaos v myslích korintských křesťanů ohledně manželských záležitostí byl snad nekonečný. V prvních sedmi verších Pavlovy odpovědi se dovíme: 1) zůstat v celibátu je dobré, 2) celibát často způsobuje pokušení, 3) celibát je pro manžele nepřípustný, 4) sílu pro celibát dodává Bůh.

Uvědomme si, že toto je specifická odpověď na určitou situaci - "pokud jde o to, co jste psali". Celibát zde tedy není příkaz, ale vhodná alternativa v dané situaci! V originále tam stojí: "když se ženy nedotýká", tedy nesdílí s ní lože. Pavel rozhodně neříká, že celibát je ten jediný správný stav, anebo, že by manželství bylo méněcennější celibátu. Vše, co říká, je: "Svobodný stav, pokud je provázen opravdovým celibátem, tedy nedotýkáním se ženy, může, ale nemusí být dobrý. Svobodnému stavu bez celibátu se jednoduše říká smilství.

Bůh sám prohlásil:

Všichni lidé potřebují společnost a Bůh ustanovil, mezi jinými, manželství jako nejvíce uspokojující lidský vzájemný vztah. Bůh dovolil svobodný stav a nenařídil manželství každému. Židovská tradice však pohlížela na svobodné, jako by se vzpírali Bohu a neposlouchali jeho nařízení:

Je možné, že někteří věřící Židé v Korintu tlačili na svobodné, aby se jistotně oženili. Někteří nežidovští věřící zase po svých hříšných smilných a nevěrných avantýrách si zase mysleli, že žít v celibátu je vrchol duchovna. Pavel uznal celibát jako dobrý v jistých případech, ale v žádném případě netvrdí, že celibát je duchovnější než manželství.