Manželství - Emancipace

Sondování do hlubin vztahů a příčin krize mezi mužem a ženou není téma nové, ani příliš vzrušující, protože nás provází téměř celé století. Romantické představy o lásce se začaly výrazně měnit v době, kdy do našeho života vstoupil materialistický světonázor a sexuální revoluce. Změna sociálního postavení žen změnila lidskou sexuální scénu a postavení rodiny. Ženy získaly rovnoprávnost, ale současně ubývá počet uzavřených manželství a funkčních rodin, ale ne na úkor sexuálního života. S příchodem hormonální antikoncepce a možnosti ukončení těhotenství nastala chvíle, kdy ženy plně rozhodují a kontrolují reprodukci. Dnešní ženy nechtějí rodit a vychovávat děti, nemají zájem o biologické a citové investice do mateřství, které omezuje jejich společenskou a ekonomickou úroveň. Můžeme se ptát, proč odmítají svoji přirozenou a jedinečnou roli a zda jsou skutečně spokojeny.

Abychom zachovali odbornou terminologii vědecké sexuality, budeme zkoumat, a teď pozor: rezervoár tvůrčí potence člověka. Zaměříme se na některé postuláty vycházející z vědeckého materialismu, dnes transformovaného do oboru vědeckého sexualismu a jeho pohledů na společenský vývoj člověka. Evolucí odchovaní pedagogové a sexuologové říkají, že prapůvodní funkcí člověka bylo zachování lidského rodu, tedy rozmnožování. Tato potřeba prý byla vývojem času obohacena sexualitou pro rozkoš, pro vztah a lidskou harmonii.

Pokud propadneme lžím, kterými sekulární svět útočí na zdravý rozum žen, snadno podlehneme klamu, že budoucnost patří ženám. Nezávislý výzkumný ústav DEMOS ve své nejnovější studii o postavení mužů a žen ve společnosti říká, cituji:

"S nástupem nového tisíciletí se role obou pohlaví vymění. Ženy se budou více prosazovat a na pracovišti získají dominantní postavení. Muži naproti tomu budou jen stínem svého já, budou se cítit utiskováni a postupně nabudou přesvědčení, že se proti nim spikl celý svět. Ženy, vědomy si své převahy, se stanou přímo posedlé úspěchem a mocí. Na své protějšky mohou pohlížet jako na síly v domácnosti, nebo dokonce pouhý objekt sexuální touhy. Čtyři z deseti žen se domnívají, že mají nad muži navrch a mnohé dávají přednost kariéře před založením rodiny. Výkon v zaměstnání bude pro ženy na vrcholku žebříčku jejich životních hodnot." Konec citátu. Není divu, že ženy odmítají tradiční role, které nemůže nahradit nikdo jiný, protože jsme v posledních desetiletích postavili mateřství a výchovu dětí na nejnižší společenský stupeň uznání. Ženy boj za rovnoprávnost vyhrály, společnost však boj o zdravou rodinu a společnost prohrála. Dřívější generace žily vírou v Boha a v bázni před Hospodinem a rodina, manželství bylo ustálenou normou společenského soužití. Nastoupila generace, která Boha ze svého života vyloučila, ale žila ve strachu, co tomu řeknou rodiče a sousedé. Současná generace Boha nezná, na mínění ostatních jí vůbec nezáleží. Hlad po lásce nahradilo jen pudové sexuální uspokojení. Pocit opuštěnosti, strachu, nedůvěry a ohrožení je společný všem generacím. Je dnešní svobodná generace skutečně šťastnější, nebo žijí lidé ve strachu a nedůvěře jeden k druhému? Na tuto otázku si musí odpovědět každý z nás sám za sebe.

Pan docent Uzel v rámci sexuální osvěty často poukazuje na skutečnost, že jsme prý v používání antikoncepce na úrovni třetího světa. Nějak zapomíná dodat, že porodnost žen třetího světa je několikanásobně vyšší než u nás, že růst našeho obyvatelstva má klesající tendenci, zatímco roste počet rizikových těhotenství a manželských párů, které stojí před skutečností, že je jeden nebo druhý partner neplodný. Můžeme tedy konstatovat, že našemu národu populační exploze nehrozí.

Odborné kádry ideologů vědecké sexuality dospěly k závěru, že manželství je překonaná a zastaralá forma lidského soužití. Pokud se ptáte jaké jiné možnosti existují, jen pro zajímavost jsem našla v encyklopedii dokonce 41 odborných termínů pro různé formy soužití a ta nezahrnovala soužití stejného pohlaví. Na rozdíl od světa, máme v Božím slově definici podstatně jednodušší, která říká: a budou ti dva jedno tělo. Ti dva, znamená muž a žena, nikoliv dva jedinci stejného pohlaví. Navíc Boží slovo říká: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Podle této definice se řídil anglo-americký zákon, který považoval manželský svazek dvou osob za jednu právnickou osobnost. Teprve v polovině 19. století se začala postupně rozšiřovat práva žen a manželská rozluka. Na místo manželské MY, nastoupilo osobní JÁ. Právě ono JÁ, jinými slovy emancipace žen, ohrozila instituci manželství nejvíce. Čím více myslí člověk na svá práva, tím méně může dát bližním. Biblická slova "miluj bližního svého nebo milujte se navzájem", ztrácejí smysl. Potřeba lásky, nejen tělesné, zůstává. Stále rostoucí počet neprovdaných žen a mladistvých matek v Americe je obrazem nenaplněné touhy žen někoho milovat, kdo patří jenom jim. Tyto ženy a dívky neotěhotní náhodou a své těhotenství neřeší potratem záměrně. Prostě vyjadřují potřebu pro někoho žít! Ve škole se dozvědí o sexu a antikoncepci vše, mají ji dokonce zdarma, ale o vztazích a rolích v rodině vědí jen velmi málo. Ženy mají dar citů a projevů lásky, ale protože pocházejí většinou z nefunkčních rodin, chtějí si vytvořit svůj vlastní svět. Vzpomínky na rodičovské konflikty, střídání partnerů s dočasnou rodičovskou autoritou je od manželství spíše odradí, než připraví. Kolotoč problémů neúplných rodin, svobodných matek se točí stále rychleji. Krizi rodiny nevyřeší nové a finančně náročnější sociální programy pro matku a dítě.

"Dítě potřebuje ke svému zdravému intelektuálnímu, emocionálnímu, sociálnímu a mravnímu rozvoji nejméně jednu osobu, která s ním bude udržovat a rozvíjet oboustranně aktivní vzájemný vztah postupně narůstající složitosti na pravidelné bázi a po dlouhý úsek jeho života. Mezi osobou a dítětem se postupně tvoří silné iracionální a citové pouto a tato osoba by měla být dítěti oddána asi po celý život." (W. Horn, OI 1-94, č. 29)

Plnohodnotnou péči může dát dítěti jen milující matka a stabilní rodina. Jinými slovy můžeme říci, že dítě k tomu, aby se mohlo zdravě vyvíjet, potřebuje vědět, že není nikdy opuštěno nebo odloženo do péče instituce nebo náhradních pěstounů. Potřebuje vědět, že když půjde večer spát, někdo je nablízku, kdo jej bude chránit a ke komu se může schovat do bezpečí, kdo je bude chránit před každým nebezpečím, strachem a nejistotou, kterými děti trpí. U jídelního stolu se rozvíjí budoucí manželská láska, začíná výchova k rodičovství a komunikace posiluje rodinné pouto. Smích a radostné hlasy dětí rodinu budují. Křik, hádky, sobectví a nenávist vyhánějí děti do ulic. Děti pozorně sledují, jak se chová otec k matce, jak se chová matka k otci. Podle toho se chovají ke svým rodičům, ostatním dětem, ale i ke svým budoucím partnerům. Uspěchaná nebo neúplná rodina, kde chybí společné stolování a stálý domov, je jen noclehárna vzájemně si cizích lidí. Říká se, že výchova dítěte nezačíná ve škole, ale dvacet let předtím, než se narodí. Žádná vědecká sexuální výchova, ba ani vědecká, nepřipraví mladého člověka v otázkách intimního života jako vlastní rodina. Tam se také naučí komunikovat a verbalizovat své pocity, touhy a potřeby. V intimním kruhu rodiny se děti naučí lásku přijímat, dávat a řešit problémy ve vztazích k sourozencům a dospělým. Dítě získává morální hodnoty a prvotní společenské dovednosti v rodině. Škola je pouze podpůrná instituce, která rodinu při výchově nezastupuje, ale doprovází a systematicky obohacuje o poznatky a vědomosti. Rodiče by se neměli zbavovat zodpovědnosti za výchovu svých dětí kvůli svému pohodlí a škola by neměla nikdy oslabovat rodičovskou autoritu nebo dokonce ohrožovat tradiční hodnoty.