Pornografie a boj s ní podle Martina Herzána

(stručná informace o knize Martina Herzána “Pornografie a svoboda projevu”, Eko-konzult, Bratislava 2003, ISBN 80-89044-92-1, 62 str.)

Motto: “Národ, kterému se vezme morálnost, zahyne!” (Karel Čapek)

Martin Herzán je profesionálním ochráncem lidských práv a aktivistou mnoha nevládních organizací. Vystudoval univerzitu - teologickou fakultu. Od roku 1996 působí v Amnesty International, v letech 1997 - 2000 byl předsedou International Commission of Conscience (Mezinárodní komise svědomí) - organizace pro odhalování zločinů proti lidskosti a ochranu lidských práv. Od října 2000 pracuje jako komisař pro lidská práva. Od listopadu 2003 je ředitelem European Union for Human Rights. Martin Herzán je také výtvarným umělcem, básníkem a spisovatelem, je autorem několika knih literatury faktu a filosofické literatury. Mimo jiné vydal tyto dvě podnětné knihy: “Apokalypsa - Kristus nebo Antikrist?” (Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 1997, ISBN 80-238-145-4) a “Totalitní světovláda - fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci” (Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000, ISBN 80-238-6339-8). Od roku 1998 je Martin Herzán aktivní rovněž v právních sporech v oblasti potírání šíření nemravnosti a pornografie. A právě problematice pornografie věnuje své zatím poslední dílo.

Slovo pornografie pochází z řeckého slova “pornographos” a jde o složeninu dvou slov: “porneia” (smilstvo, nemravnost) a “grafein” (psát). Definovat pornografii dnes ale není jednoduché, což značně ztěžuje boj s ní. Autor (Martin Herzán) ve své knize uvádí pro příklad pět možných slovníkových definicí pornografie (str. 4 - 5), z nichž nejstručnější definuje pornografii jako “literární nebo výtvarný brak necudného obsahu, nevkusně zobrazující pohlavní život.” Slovo pornografie začalo být masově užíváno až v 60. letech 20. století, přičemž tehdy mělo mírnější význam než dnes. Pornografie se totiž od té doby rozrostla z nemravných tiskovin a předmětů (věcí) na film, videoprodukci a Internet.

Pornografie jako zobrazování nemravností je sice známa jako lidstvo samo, ovšem k prvnímu velkému narušení relativně pevné sexuální morálky došlo podle autora pod vlivem 1. světové války (1914 - 1918), kdy miliony žen a mužů náhle poznalo, co je to žít bez osob opačného pohlaví. Důsledkem toho se začala šířit nevěra a homosexualita. Ještě horší důsledky měla 2. světová válka (1939 - 1945), která se stala doslova motorem pro vznik pornoprůmyslu v USA a Německu. Sama vláda USA např. začala vydávat pro potřeby armády speciální časopisy s erotickými obrázky, příběhy a vtipy, aby svým vojákům nahradila sexuální aktivitu (str. 10). Důsledkem pak byla vlna rozvodů, rozchodů a nevěry u amerických vojáků po jejich návratu domů. Vojáci a po nich i další vrstvy americké společnosti začali vyžadovat další a další sexuální a pornografické materiály. Celá Amerika tak začala prožívat sexuální revoluci, která poté vyvrcholila 60. a 70. letech 20. století a která v čím dál nebezpečnějších formách zachvacuje dodnes celý svět.

Hitlerovské Německo sice potíralo veškerou obscénnost a pornografii, nicméně Hitlerův program pro regulaci sexuálního chování rozvracel rodiny ještě více než samotná pornografie (str. 11). V USA byl “sexuální hlad” uměle povzbuzován, v Německu naopak potlačován, což tam vedlo po 2. světové válce ke vzniku podobného „sexuálního hladu“ jako v USA. A tak se z Německa po 2. světové válce stala druhá (po USA) největší velmoc v pornoprůmyslu. Neblaze k tomu velkou měrou přispěly “podnikatelské aktivity” paní Beaty Uhse. Ta nejprve začala podnikat v oblasti antikoncepce a sexuálního poradenství, pak si otevřela vlastní prodejnu s erotickými pomůckami. V roce 1962 otevřela v německém Flensburgu dokonce první sexshop na světě, později zavedla síť svých sexshopů po celém (západním) Německu a dále po celém západním světě. Po roce 1989 dobyla i východní trhy a v roce 1999 její firma vstoupila na burzu. V Berlíně pak založila roku 1996 vlastní muzeum s pornografickým a erotickým materiálem.

V důsledku aktivit pornoprůmyslu v USA a Německu se vlna pornografie rozšířila takřka po celém světě - do roku 1989 ovšem tzv. komunistické země nemusely řešit masový problém pornografie. S pádem “komunismu” se pornografie stala i u nás nejen legální, ale doslova kulturní povinností (str. 15). Postupně touhu po svobodě nahradila totiž touha po západním životním stylu, jehož nedílnou součásti je žel i pornokultura a pornobyznys (podobně jako kriminalita či terorismus). A tak do 21. století nevstupuje lidstvo jako vítěz, ale jako otrok své zneuctěné svobody, kdy v touze po svobodě byl zavržen morální řád (včetně sexuální morálky). Důsledkem je pak civilizace smrti a obnovení totalitní diktatury v podobě spoutání vlastního svědomí (str. 17).

K masovému rozšíření pornografie žel v mnohém přispěly vědecké objevy a technický pokrok. Vynález knihtisku z poloviny 15. století umožnil vydání první tiskové (knižní) pornografie v roce 1527 - šlo o sexuálně laděné “Rozkošnické sonety” Pietro Aretina, které vyšly s pornografickými obrázky od Giulia Romana. Vynález fotografie vedl ke vzniku fotografií nahých ženských aktů a fotografií sexuálního styku, vynález filmu zase umožnil točit nemravné filmy - již v roce 1896 byl např. uveden film “The Kiss” (Polibek), který vyvolal velké znepokojení tehdejší veřejnosti. Film a nemravnosti s ním spojené brzy ovládly vysílání mnoha televizních stanic a video se stalo přímo modlou pornografie. Na videokameru (vynález z roku 1986) lze totiž nahrát i ta největší pornografická zvěrstva dle zájmu spotřebitele a dle jeho aktuální sexuální úchylky a on si pak může pornografický film prohlížet sám (v anonymitě) a vychutnávat si jeho děj všemi prostředky, které by v kině nesměl užít, aby nebyl vyveden pro pohoršování (str. 22). Vznikem Internetu dostala pornografie to nejideálnější zázemí, zatím vrcholem je zde tzv. internetový virtuální sex. Významný je i vynález telefonu, který umožnil provozování telefonních erotických linek.

Pornografie je podle autora stejně návyková jako jsou drogy, kouření, alkoholismus a hrací automaty (str. 29) a je rovněž jednou z příčin duševních nemocí (str. 31). Její nebezpečnost zvyšuje to, že působí přes média, užívá se v reklamě a proniká i do umění a společenského života. V USA se dokonce studijní obory jako jsou pornografie a pornografický film vyučují na vysokých školách. Každoročně v lednu je v Las Vegas udělována světová cena v oblasti pornografických filmů. Kromě pornofilmů se zde vyhlašují i ceny za nejlepší pornoherce za daný rok. V roce 2002 získala tuto cenu česká pornoherečka vystupující pod jménem Nikita Denise (str. 33). Larry Flint, americký pornokrál a vydavatel časopisu Hustler, se dokonce dočkal veřejné podpory od bývalého prezidenta České republiky Václava Havla. Světoznámá pornoherečka Cicciolina (vlastním jménem Ilona Stallerová) byla v letech 1987 - 1992 poslankyní italského parlamentu za Radikální stranu. Pokoušela se také kandidovat do Evropského parlamentu, ale neuspěla - podobně jako letos u nás německá pornoherečka českého původu Dolly Buster (vlastním jménem Nora Bochníčková). Sexualita (ne vždy ve vhodné formě) proniká i do základních škol, a to v podobě předmětu sexuální výchova. Ve světě se to děje od 70. let 20. století a u nás tyto snahy započaly počátkem 90. let (str. 36). A ani OSN není ušetřena skandálů v oblasti pornografie - problematická příručka o sexuálních aktivitách z června 2002 distribuovaná na dětském summitu OSN (str. 39).

Šíření pornografie je podle autora zneužitím práva politické svobody (svobody projevu). Svoboda projevu tedy přináší nejen velké naděje, ale i velká rizika pro svobodnou společnost. Přináší totiž svobodnou možnost hlásat i mnohé nepravdy. Nejen řada tvůrců pornografie se na ní odvolává, ale také mnoho fanatických sekt, extrémistických skupin a teroristických organizací (str. 41). Tato daň je podle autora ovšem nevyhnutelná, jelikož totalita sama o sobě je pro společnost a její morálku ještě destruktivnější než extrémistické projevy dané svobodou projevu. Naštěstí však všeobecně roste povědomí, že svoboda projevu má i své hranice. A tak ještě Všeobecná deklarace lidských práv OSN nemá v sobě zabudován žádný mechanismus proti zneužívání svobody přesvědčení a projevu, ovšem naše Základní listina práv a svobod již jasně deklaruje, že svobodu projevu a právo vyhledávat informace lze omezit zákonem v zájmu ochrany práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví a mravnosti (článek 17, odstavec 1 - 4). Nejlépe je pak podle autora v boji s pornografií využívat přímo trestní zákon České republiky (paragraf 205) a spolupráci s Policií ČR, čímž se lze vyhnout dlouhým filosofickým debatám o tom, co je a co není pornografií.

Autor knihy ovšem zastává ještě radikálnější názor, že pornografii nelze počítat do svobody projevu (str. 48). Pornografie není totiž žádnou filosofií ani myšlenkou, ale komerčně využívaným útokem na lidské slabosti, je nebezpečnou a destruktivní závislostí stejně jako alkoholismus, drogy či závislost na automatech (str. 49). Proto není důvod, proč by měla lidská práva chránit zrovna pornografii. Dokonce feministické hnutí žen, které dříve pomáhalo rozproudit sexuální revoluci, dnes protestuje proti pornografii, jelikož v ní jde o zneužívání žen pro ukojení mužských pudů a fantazií. Pornografie odstraňuje zábrany a uvolňuje cestu ke znásilňování žen - podle feministek je pornografie teorie a znásilňování praxe (str. 50). Autor připouští veřejnou prezentaci erotiky a sexuálních otázek v souladu se společenskou morálkou a zákonem (s cílem nevytvářet sexuální tabu), ovšem veřejná prezentace sexuálně úchylných, sadistických, pedofilních a dalších sexuálně patologických jevů by měla být naprosto zakázána. Svým pojetím se autor hlásí ke konzervativním ochráncům lidských práv, kteří narozdíl od liberálních ochránců lidských práv nepovažují morálku za poslední překážku k úplné svobodě, nýbrž chápou lidská práva jako závazná pravidla a kontrolní mechanismy stávajících vládních systémů, kde cílem je svoboda, ale i odpovědnost lidí a kde je morálka chápána jako jedna z cílových hodnot správného vývoje svobodné společnosti (str. 51). Svoboda bez morálky je totiž pro něj jako tělo bez duše.

V závěru knihy autor zdůrazňuje, že pornografie dle jeho názoru by neměla mít oficiální místo ve svobodné společnosti (str. 52). Jelikož definitivní (úplný) zákaz pornografie by mohl mít zhoubné společenské následky, navrhuje možné praktické řešení problematiky pornografie v podobě jejího zpřístupnění pouze některým dospělým jedincům, kteří by ji chtěli konzumovat a k tomuto záměru by mohli k ní mít přístup pouze ve specializovaných prodejnách či klubech (str. 53). I toto řešení má však svá rizika - může přispět k tomu, že méně postižení delikventi se dynamicky stanou většími delikventy, pokud by “s jídlem rostla chuť.” V příloze pak Martin Herzán vyzdvihuje občany, občanská sdružení, organizace a politiky, kteří se u nás snaží bojovat s pornografií. Konkrétně zmiňuje několik protestních peticí proti pornografii (petici pražských umělců z října 1994, petici paní Anny Hovorkové z roku 1995, petici manželů Hegrových z roku 2000 a petici proti pornografii a násilí v médiích z let 1999 - 2003) a několik vybraných organizací, které se snaží v České republice bojovat proti pornografii (Společnost pro podporu rodiny, Nadace Tolerance, Unie katolických žen, Mezinárodní komise svědomí, Hnutí modliteb matek a ve shodě i všechny církve v zemi). Z politiků připomíná dlouholetého poslance parlamentu České republiky JUDr. Ing. Jiřího Karase (str. 56).

Kniha Martina Herzána představuje bezesporu podle mého názoru cenný příspěvek k diskusím a sporům kolem pornografie, v rámci nichž někteří jiní autoři (např. známý sexuolog Radim Uzel) ukazují naopak na prospěšnost pornografie. Já osobně se přikláním k názorům Martina Herzána, nicméně mi u něj chybí přesnější odlišení (přípustné) erotiky a (zakázané) pornografie a zejména prezentování křesťanského pohledu na pornografii a sexuální morálku (ta by měla být přísnější než morálka sekulární společnosti - např. zákaz předmanželských a mimomanželských pohlavních styků). Jak již bylo uvedeno, autor vystudoval teologickou fakultu, takže by to od něj bylo možné očekávat. Problematické je rovněž spoléhat při přijatelné prezentaci erotiky a sexuálních otázek na danou aktuální společenskou morálku a zákon, jelikož ty se mohou vyvíjet nesprávným směrem. To se týká i tzv. odbornosti (např. v oblasti sexuologie). V tomto ohledu by bylo vhodné autorovy vývody upřesnit. Celkově však lze tuto knihu jen doporučit k přečtení, a to pro velký rozsah informací i řadu velmi dobře prezentovaných názorů.

Praha, červenec 2004
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.