Baronka Coxová

Začal se psát rok 1999 a tak se mi zdá, že to bude nejkratší rok nejen tohoto století, ale i celého tisíciletí. Máme za sebou nejen svátky, ale také nějaké to novoroční předsevzetí. Dnešní pořad bude nejen na probuzení, ale i povzbuzení do nového roku. Poslední pořady jsme věnovali misijní práci, myslela jsem, že se po svátcích vrátíme k anatomii těla a církve, že téma misijní práce ukončím, ale v minulých dnech jsem se zúčastnila setkání na Karlově universitě s baronkou Coxovou z Anglie. A protože se s barony a baronkami nesetkáváme každý den, chtěla bych, aby její návštěva u nás nevyzněla jen jako setkání s několika desítkami lidí, kteří se zajímají o dnešní utrpení křesťanů ve světě. Věřím, že její život může být inspirací pro naše dodatečné novoroční předsevzetí. Baronka Coxová přijela na pozvání Občanského institutu, aby informovala veřejnost o pronásledování křesťanů. Možná vás napadne, co může baronka vědět o pronásledování křesťanů. Divili byste se, jako jsem se divila já.

V Anglii právě vyšla barončina bibliografie, obsáhlá, mnohasestránková kniha s názvem, který se do češtiny těžko překládá, protože jde o jazykovou hrátku, ale ve svém smyslu bude asi nejvýstižnější název Hlas umlčovaných. Baronka Coxová je presidentkou Světové křesťanské solidarity. Její osobní zkušenosti z míst, kam není povolen vstup žádným novinářům, inspektorům ani pracovníkům humanitárních organizací, vypovídá o stavu lidské civilizace na sklonku tisíciletí. Snad nikdy v dějinách lidstva neumíralo tolik lidí zbytečně, krutě a bezhlasně, jako dnes. Ještě nikdy v dějinách lidstva neznamenal lidský život tak málo, jako dnes. Ještě nikdy v dějinách lidstva nezůstával svět tak netečný, jako zůstává dnes. Dokument za dokumentem, osobní vyprávění o setkání s jednotlivci, jejich neuvěřitelné osudy, slova utrpení i diáčky připomínaly krutý osud křesťanů v Súdánu, mezi Kareny v Barmě a v Náhorním Karabachu bývalého Sovětského svazu. To byly jen tři země, o nichž baronka toho dne hovořila, ale vypálených a vyvražděných vesnic, které osobně navštívila bylo mnoho.

Do nedovolených oblastí se baronka vydávala s velkým rizikem, že může být nejen zadržena, uvězněna, ale i zavražděna. Překonávala neschůdný terén a vstupovala na nedovolené území nejrůznějšími způsoby. Vozidla, která se vydala po nesjízdných cestách byla často terčem nepřátelské palby. Cestovala v džípech i na korbách ruských náklaďáků, po horských hřbetech v Etiopii, jindy s arménskými řidiči v terénu, kde si nikdo nebyl jistý životem. Viděla, co dokáží výbuchy granátů, miny a bomby. Viděla desítky zmrzačených lidí. Těmto nešťastníkům přivezla základní chirurgické vybavení a instrukce, jak postupovat při amputaci končetin. V oblastech, kde není jediný lékař, si musí obyvatelé pomoci sami. Baronka šla za svým cílem i do hor, překonávala výšky a nepřízeň počasí až k úplnému vyčerpání. Ve svých 59 letech a sedmi vnoučatech je to úctyhodný výkon.

Kdyby byla baronka Coxová jako většina nedělních křesťanů, mohla by se věnovat charitativní práci, těšit se z vnoučat, cestovat exotickými krajinami a pobývat v luxusních hotelech. Tak nějak si většina z nás představuje život urozených baronů. Karolina Coxová však nedbala o své pohodlí, nedbala o své bezpečí, šla, jela, letěla, aby přinesla svědectví o tom, co viděla na vlastní oči. Viděla hladem umírající děti i dospělé. Popsala a dokumentovala utrpení křesťanů, tisíců žen a dětí, kdy byly celé vesnice, kmeny vyhnány, vypáleny, muži byli vyvražděni, ženy a děti prodávány do muslimského otroctví. Arabské vládní vojenské jednotky na koních a vyzbrojené kalašnikovy za sebou zanechávají spoušť. Po jednom takovém nájezdu zbylo z celé vesnice v Súdánu 282 žen a dětí, které byly odvlečeny do otroctví. Jako otrokyně musí ženy přijímat muslimská jména a rodí děti, jejichž otcové jsou muslimové, kteří je znásilňují. Ženu otrokyni lze koupit nebo vykoupit z otroctví za cenu tří krav. Ano, i to se baronce podařilo, ale vykoupit nemohla všechny ženy, které v otroctví zůstávají. Každý, s kým na svých cestách mluvila a jejichž příběh zaznamenala, jí děkovali, protože zbytek světa na ně úplně zapomněl.

Vláda v Súdánu úmyslně vytváří a izoluje území hladomoru obzvláště na jihu země, kde žije nejvíce křesťanů. To, co se dnes děje, nemůžeme nazývat jiným jménem, než genocida křesťanů. Islámská vláda Súdánu vytvořila úplnou blokádu pro jakoukoliv humanitární pomoc. Pracovníci humanitárních organizací ani novináři nemají přístup do nejhůře postižených oblastí. A tisíce lidí umírají. Ve chvíli, kdy sklidí ubohou úrodu, zaútočí na ně vojenské jednotky, jejich úrody a domovy spálí, muži vyvraždí, ženy a děti odvedou do otroctví. Nejhůře postižené je území Nubského pohoří. Vládní jednotky mají za úkol vyhnat obyvatele z jihu země a nechat je vyhladovět. Ten, kdo vydrží nepředstavitelné útrapy a dostane se v posledním vypětí sil na sever, do utečeneckých táborů, má na vybranou - jídlo a oblečení je určeno pouze pro ty, kdo se vzdají křesťanství a konvertují k islámu. Humanitární organizace do tohoto konfliktu etnických čistek nemají přístup. Nikdo neprotestuje a zprávy novinářů z podobně postižených oblastí už nikoho příliš nezajímají. Tyto události jsou černým svědomí světa na konci tisíciletí.

Možná, že je válečných a etnických čistek na světě příliš mnoho a připadáme si bezmocní, ale baronka Coxová povzbudila všechny posluchače slovy, že náš Bůh má připraveny své cesty, jak trpícím lidem pomoci. Vyprávěla a tom, jakým způsobem organizuje pomoc, získávat prostředky na přepravu desítek tun humanitární pomoci do zapomenutých míst není snadné ani pro baronku. Znovu a znovu se osvědčilo, že důvěra v Boží vedení i řízení není neuskutečnitelná teorie, ale jedinečná služba lásky k bližnímu, která se může naplňovat i u nás. A tak prosím všechny posluchače, nezůstávejme lhostejní k utrpení, které je nejen kolem nás, ale i nám vzdálených místech. Již dnes se můžeme účastnit nejrůznějšími způsoby aktivní pomoci. Buďte informovaní, modlete se za trpící i ty, kteří se aktivně podílejí na pomoci pronásledovaným.