2. Anketa

V minulém pořadu jsme se zamýšleli nad prvními otázkami naší ankety, které zněly: 1. Jsou lidé v podstatě dobří nebo špatní? a 2. Co je podle vašeho názoru nejhlubší potřebou člověka? Dnes nás čekají další otázky a odpovědi. 3. otázka zněla: Kam se obrátíte, prožíváte-li nějakou osobní krizi?

Pro snadnější orientaci jsme si odpovědi rozdělili do pěti kategorií: 1. Spoléhám sám na sebe * 2. Na rodinu, blízké

* 3. Žiji bez krizí, nespoléhám se na nikoho, nebo není na koho.

* 4. Na Boha, k Ježíši, na církev, modlitbou, k Bibli.

* 5. Nevím nebo jiná odpověď.

Na otázky odpovědělo celkem 267 dotázaných následujícím způsobem. Na prvním místě (47%) se s osobní krizí obracejí lidé na rodinu a blízké. Na druhém místě (29%) si každý řeší své problémy sám. Na třetím místě (15%) se v krizi obrací na Boha, k Ježíši, na církev, nebo modlitbou o radu k Bibli. Šest procent dotázaných udalo, že neví, na koho by se mohli obrátit a 3% žije bez krizí nebo se nemá na koho obrátit.

Jak bychom mohli poradit nebo pomoci těm, kdo jsou zdánlivě v beznadějné situaci a nemají se na koho obrátit? Nenabízíme žádné snadné řešení, ale věříme, že právě pro křesťany jsou chvíle krize tou nejvzácnější možností, jak prokázat své křesťanství nejen slovy, ale především činy. Právě křesťané mají morální povinnost zachovat si optimistický postoj, protože jsou si vědomi, že řešit své problémy bez Boží pomoci bude velmi obtížné. Přirozená mysl, jakkoli intelektuálně a akademicky schopná, nemůže rozumět ani vyřešit hluboké osobní problémy a tragédie bez poznání příčiny všeho přítomného zla. Moderní člověk zahání pocity viny, otupuje své svědomí, aby se za své špatné skutky nemusel sám sobě zodpovídat. Tento vnitřní boj je zdrojem nejistoty a trápení. Člověk si potřebuje uvědomit, že jako lidská bytost stvořená Bohem má své meze. Jestliže tuto skutečnost opomeneme, naše problémy se jen prohloubí. Tím, že budeme dál popírat Boží existenci, nevyřešíme vůbec nic. Bůh nestvořil celý vesmír jen proto, aby nám oznámil: "Tak, teď musíš se vším zápolit sám." Toho je schopná jen dnešní společnost. Život je příliš složitý, aby člověk mohl řešit všechny problémy sám. Největší lidský omyl je neochota předat osobní problémy do péče silnějšího. Jenom Bůh rozumí světu a svému stvoření. On drží každý atom Svojí silou, určuje hranice, které zlo a pošetilost lidí nemůže překročit.

Lidstvo jako celek i jako jednotlivci tíhne k sobectví. Člověk v krizi často propadá silnému pokušení, aby se prostě vzdal, protože nic nemá cenu. Obzvláště mladý člověk těžko hledá sám sebe. Těžko hledá sebeuplatnění a vedení, které by neomezovalo jeho osobní svobody. V tomto období sebepoznávání odmítá rady rodičů a raději hledá uznání svých vrstevníků. Ani křesťané nenabízejí snadné řešení, které by vždy fungovalo. Mimo člověka však stojí jedinečný Stvořitel, jehož návod, jak řešit osobní i společenské krize, které provázejí každou generaci, je zcela unikátní. Bůh nám odhaluje nejen minulost, přítomnost, ale i budoucnost. Minulost nemůže nikdo z nás změnit, v přítomnosti se však můžeme rozhodnout a budoucnost, kterou provází strach, můžeme s pomocí Boží změnit. Čtvrtá otázka zní:

4. Mnoho lidí má strach před smrtí. Jak jste vyřešil tento problém? a 5. otázka je: Věříte v Boha? Jakou hraje roli ve vašem životě? Tyto dvě otázky nám dovolí nahlédnout hlouběji do duchovní oblasti účastníků ankety. Nejdříve se podíváme, jak reagovali dotázaní na otázku Jak jste vyřešil problém strachu před smrtí? Odpovědi jsme položili v následujícím pořadí: 1. Ano, mám strach * 2. Ne, nemám strach * 3. Vírou v Boha a věčný život * 4. Vlastní vírou * 5. Nevím, nemyslím, nepřemýšlím o tom * a za 6. Jiná odpověď.

Jak z ankety vyplývá, strach ze smrti má jen 16% dotázaných. Devadesát devět osob (37%) odpovědělo, že strach nemají, 65 lidí, tedy 24% o smrti nepřemýšlí, 14% má na otázky života a smrti jiný názor. Dvě procenta lidí má vlastní víru a zbývajících 7% věří v Boha a věčný život.

Téměř čtvrtina lidí o smrti ani nepřemýšlí. Mezi nimi jsou i takoví, kteří se bojí více života než smrti. Strach ze smrti nemají, ale strach z umírání připouštějí. Většina lidí je přesvědčena, že nejen život, ale ani smrt nemá žádný hlubší smysl. Jsou přesvedčeni, že konečnou stanicí našeho života je smrt a neexistence. Přesto knihy na téma život po životě se i u nás staly bestsellery. Místo toho, aby se hlouběji zamysleli, oddechli si! I na ně čeká otevřená Boží náruč světla a dobra, i když v Boha nevěří. Čekají je zástupy příbuzných, aby je uvítali do nové a lepší existence. Vždyť máme tolik svědků, kteří po návratu duše do těla (při klinické smrti), poznali a přinášejí očité svědectví, že není třeba mít strach ze smrti. Prošli tunelem, viděli světlo a bylo jim tak nádherně, že se nechtěli vrátit zpět. Věří, že teď je důležité žít pro své nejbližší, vzdělávat se, protože to je to jediné, co si berou s sebou na věčnost. Co se nám nepovede v tomto životě, můžeme napravit v životě dalším a v konci konců to dopadne pro každého dobře. Ale pozor: Tato zaručeně dobrá zpráva je nadějí mnohých. Říká, Bůh tu není a smrt není konečná existence nebo neexistence, čeká nás další život a nová příležitost. Příště se přičiním, já to zvládnu. Víra v reinkarnaci má jeden háček. Buď věříme svědkům, kteří prožili klinickou smrt a to je důvěra podobná svědectví člověka pod vlivem drog nebo věříme svědectví Božího písma, které říká v listu Židům 9:27-28 následující:

A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.

Víra v neexistenci nebo opakované existence přináší lidem falešnou naději, že smrtí nic nekončí. Strach ze smrti není zanedbatelný a čím více se blížíme dni, kdy budeme, jak se říká na pravdě Boží, tím více na člověka doléhá nejistota. Tuto vnitřní trýzeň vyjádřil jeden z našich posluchačů:

Třikrát se probouzím v slzách, s nepředstavitelnou tíhou na prsou. Tři setkání s dědou ve třech nocích po sobě. Jednou mi hrozí prstem, podruhé mi ukazuje, jak jsem zklamal jeho naděje, které do mne vkládal. Po třetí vyčítá plačící mamince, že mne špatně vychovala, že jsem ani já nevedl své děti ve víře. Poznal jsem, že všechno v životě bylo jen navenek, pro efekt. Vše je jen zakrývající strach skočit z jistoty rodiny, práce a zájmů do nejistoty člověka vysmívaného, ale pravdomluvného, spravedlivého a věřícího. Strach z lidského "odsouzení" - ne však, bohužel, strach z nevíry, ze lži, hříchu a odsouzení Božího.

Kdo nám může dát pravdivou odpověď? Jediný, kdo mluví s jistotou o smrti a co bude po ní, je Ježíš Kristus. Pouze díky Němu víme, že smrt není koncem lidské existence, On sám je zárukou věčného života. Věřící člověk, ten, který přijal Pána Ježíše Krista do svého srdce, ví, že neodchází do děsivého neznáma, ale jeho kroky směřují "domů". Každý z nás bude muset jednou odpovědět na otázku osobní víry. Ta totiž rozhodne o celé budoucnosti, ale o tom, jak odpovídají dotázaní, až příště.