Úspěch v neúspěchu

Ten, kdo měl někdy příležitost odpovídat na otázky nevěřících lidí, které se týkají křesťanské víry, musí často vysvětlovat PROČ MAJÍ VĚŘÍCÍ TOLIK OMEZENÍ a zda mají vůbec nějakou svobodu. Většinou převládá představa, že věřící člověk musí žít podle celé řady nařízení a zákazů. Všeobecně vládne přesvědčení, že Bůh a celé křesťanství jen člověka omezuje svými nesmyslnými zákazy. Dnešní svět, bez Boha, se řídí pravým opakem a odmítá jakékoliv zákazy. Základ celého problému spočívá v tom, jak se díváme na člověka. Člověk, který je stvořen k obrazu Božímu, má se svým Stvořitelem nějaký vztah a z tohoto vztahu se odvíjí jeho názory, hodnoty a chování. Ten, kdo je jen nejvyšším článkem vývojové řady zvířecích předků, klade daleko větší důraz na chování, které vyplývá z pozorování chování zvířecích předků. Zvířata se řídí pudy, zatímco člověk má rozum a svobodnou vůli, která dává životu vyšší smysl, než je pud sebezáchovy. Člověk své pudy, na rozdíl od zvířete, dovede ovládat. Ten, kdo neuznává autoritu absolutního Boha a žije pouze podle svých představ, hájí své chování tím, že nikdo nemá svrchované právo člověku cokoliv přikazovat. Čím menší váhu má ve společnosti víra v Boha a výjimečnost hodnoty lidského života, tím obtížnější je respektovat jakoukoliv autoritu. Potom je i obtížné předávat další generaci osobní, společenské a etické hodnoty, které jsou závazné pro všechny. Pouze člověk, ať věřící nebo nevěřící, má osobní svobodu se rozhodnout, zda se bude nějakými pravidly řídit. Zvířata tuto svobodu nemají a neznají. A protože bez Boha máme tolik názorů kolik je lidí, vidíme a prožíváme stále víc životních omylů a chyb, které ovlivňují budoucnost jednotlivců i celých národů. D. H. Lawrence napsal: "Kdybych mohl žít dva životy, pak bych chtěl žít nejdříve život, ve kterém bych dělal chyby, které se zdají být nevyhnutelné, a ten druhý bych chtěl prožít tak, abych z předchozích chyb měl užitek." I když nikdo z nás nemá možnost žít dva životy, přesto můžeme přemýšlet o tom, jak naložíme s tím, který právě žijeme. Cíl našeho života by měla být snaha vyvarovat se co nejvíce chyb a omylů. Ať se nám to líbí nebo ne, každý z nás se musí nějaké autoritě podřídit. Jestliže se někdo rozhodne vyloupit banku nebo někoho zabít, nikdo mu v tom nemůže zabránit, ale vědomí, že tento čin bude odhalen a potrestán, udržuje většinu lidí v mezích zákona. Dobře víme, že každý z nás má svobodu zalhat. Ale když to udělám, budu tu lež muset stále opakovat a navíc si budu muset pamatovat, komu jsem co řekla, jinak může být lež odhalena. Mám svobodu brát drogy, opíjet se a žít nemorálním životem, ale všechny takové činy vedou člověka na scestí. Když zvážím důsledky, vidím, že svoboda bez hranic vede k anarchii a do otroctví strachu.

Lidské zákony a normy určují míru trestu. Pokud zákon překročíme a budeme usvědčeni z porušení zákona, budeme potrestáni. Boží zákony nám ukazují nejprve, kde jsou naše slabiny, slouží jako ochrana a prevence. Skutečná svoboda je schopnost rozhodovat se žít zodpovědně v rámci ochranných vodítek, která Bůh pro náš život ustanovil. Bůh nám dal desatero, abychom věděli, jakými pravidly se máme řídit, abychom chybám a omylům předcházeli. Místo trestu nám Bůh nabízí odpuštění a poučení, abychom stejné chyby, které jsou naší přirozené povaze vlastní, neopakovali. Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, z nás snímá břemeno hříchu. Ano, každý z nás v životě udělá mnoho vědomých i nevědomých chyb. Pokud se člověk ze svých chyb nepoučí, není zpravidla ochoten nic napravovat a zůstává uzavřen v bludném kruhu svých omylů. Takový člověk prohrál, ale každá prohra se může obrátit ve vítězství. Mnohé, nejen biblické události, líčí příklady neúspěchů, které nakonec dostaly nečekaný spád a proměnily se v pravý opak. Je to příliš snadné plakat nad svou minulostí a vymlouvat se, že nemůžeme nic změnit. Tím podvádíme sami sebe. Člověk může vždycky začít znovu. Z trosek může znovu povstat obnovené město. Ze všech vlastních chyb můžeme nakonec vytěžit osobní prospěch. Jeden populární autor kdysi řekl: "Negativní zkušenost není neúspěch, když v ní najdeme poučení". Životní osudy lidí i biblické události nás neustále vedou k užitečnému srovnávání. Jednou jsme varováni, jindy vybízeni k napodobení a nejčastěji nám taková příhoda poslouží k osobnímu povzbuzení. Mnozí úspěšní lidé se museli probít celou řadou krizí a pádů. Jeden mladý muž vyprávěl o tom, kolik let svého života zmařil prodejem i užíváním drog. Jeho život pozvolna vyhasínal. Potom odevzdal svůj život Ježíši Kristu. Kristus mu vrátil dokonce i radost ze života. Ten muž dříve každého nenáviděl, ale teď bylo zřejmé, že láska v jeho životě potlačila nenávist. Dříve byl vždy přichystán k rvačce, nyní je jeho největší radostí lidem pomáhat a mluvit s nimi o Kristu.

Jiní lidé žili spořádaně, a přestože dosáhli vysokého ocenění, na dně jejich vědomí ležel pocit prázdnoty a zbytečnosti. Teprve když otevřeli své srdce Kristu, objevili skutečnou radost.

Podobenství o marnotratném synu z Lukášova evangelia je příběhem člověka, který ztroskotal, ale prodělal užitečné sebepoznání. Poznal, že se chová pošetile, že jeho život je marný a zbytečný. V zoufalém stavu se vrátil domů ke svému otci a to znamená na začátek. Bůh dopouští, že v životě uděláme nejednu chybu a jsou činy, za které se pak dlouho stydíme, ale to všechno může být nástrojem výchovy. Boží škola je velmi praktická:

Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. (Židům 12:5-6)

Kázeň a zápas jsou nedílnou součástí našich životů. Pavel přirovnává život k závodu běžců (1. Korintským 9:24) a v Efezským 6 k bitevnímu poli. Bůh očekává, že budeme čelit životním situacím s vírou v Jeho prozřetelnost a v Jeho dobrotu. To způsobí, že se naše srdce obměkčí a náš duch se stane pokornější. Potom budou naše činy i jejich motivy průzračnější a budeme mít soucit a trpělivost s ostatními, kteří také chybují.

Někdy se nám zdá situace neřešitelná a máme chuť se vzdát. Život nám připadá jako břemeno, jehož váha je nad naše síly. Pak však objevíme, že v naší blízkosti je někdo, komu můžeme pomoci, i když se na to sami zrovna necítíme. Právě takový krok proti vlastní vůli může pozvolna vrátit radost a optimismus do prázdnoty života. Podobná byla i zkušenost apoštola Pavla:

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2. Korintským 4:8-9)

Někdo moudrý řekl: "Upadnout není hanba, ale hanba je zůstat ležet". Jen Pán Ježíš Kristus v nás způsobí, že se znovu postavíme na nohy a poneseme břemena jedni druhých.