Předškolní formováni osobnosti

Nevím, nakolik se nám letošní léto vydaří, ale přeji všem posluchačům prázdninovou pohodu, hodně sluníčka, veselí, smíchu a radosti, kterou umí rozdávat děti, pokud si s nimi dobře rozumíme. Dnešní sondu zaměříme na předškolní věk dětí, jak toto snad nejnáročnější rodičovské období ve zdraví přežít a nejen přežít, ale prožít největší a nejkrásnější dobrodružství, které vyžaduje nasazení celého člověka. Někdy se zdá, že dvou až tříleté dítě má víc energie než rodič v plné síle. Přežít věčné otázky proč, které děti vysloví tisíckrát za den, by umořily i ty nejotrlejší. Roztomilost a živost dětí je často víc, než na co jsou rodiče připraveni, a tak raději svěřují své potomky do péče profesionálů. Většina dětí tráví mimo domov celý den v přítomnosti různých vychovatelů, učitelů, instruktorů nebo před televizní obrazovkou. Výchova dětí vyžaduje čas, který je jen málo rodičů ochotných obětovat. V nejednom případě se z mateřství, výchovy a vzdělávání dětí stal kvaziprofesionální odchov lidských mláďat. Rodičovství je neopakovatelná zkušenost a protože nemáme možnost nepovedený experiment napravit, je důležité, abychom mu věnovali zvýšenou pozornost. Všichni si stěžujeme na uspěchanost života, ale největší bolestí dnešní doby je nedostatek času, které tráví děti v kruhu rodiny. Chvíle komunikace v přítomnosti rodičů můžeme počítat denně sotva na minuty. Není divu, že děti, které nemají posluchače, nejsou schopné své city a potřeby zpětně vyjadřovat. Proto stále častěji slyšíme o tom, že by se ve školách měl zavést nový vyučovací předmět - hodiny komunikace. Umění komunikace nezačíná ve škole, ale v náručí matky a v rodině, dlouho předtím, než se dítě naučí výmluvnosti.

Článek "Rodičům prvňáků a předškoláků" v březnovém čísle časopisu Rodina a škola poukazuje na zprávu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj z roku 1993, která vyjadřuje znepokojení nad současným stavem předškolní výchovy dětí u nás. Evropští komisaři konstatovali, že naše děti, ve srovnání se západoevropskými vrstevníky, nejsou příliš tvořivé, postrádají fantazii a neumějí se vypořádat s problémem. Toto je vážné zjištění a příčinu můžeme hledat mimo jiné i v předčasné kolektivní výchově. Současná předškolní výchova je zaměřena více na poznávací než citový rozvoj dětí. Následný nedostatek a nevyváženost citové jistoty v mnohém omezuje tvořivé schopnosti a zdravé formování osobnosti dítěte. Jakákoliv deprivace, především mateřské a rodičovské péče v nejútlejším dětství, má nedozírné a tragické následky na další rozvoj osobnosti. Je smutné, že předčasným zařazením dítěte do kolektivní výchovy dosáhneme pravého opaku toho, co je pro dítě důležité a prospěšné.

Kolektivní výchova a časná socializace předškolních dětí může vyvolávat tvořivou pasivitu a fyzickou agresivitu. Poznání a vědomí, že současný stav dětí a mládeže je neuspokojující, vyvolává v řadách rodičů, pedagogů a pediatrů oprávněné starosti a potřebu hledat lepší způsob péče o dítě. Předškolní formování osobnosti dítěte může být tím nejdůležitějším obdobím lidského života a to by mělo začínat v rodině. Většina novopečených rodičů si neuvědomuje odpovědnost, kterou na sebe bere ve chvíli, kdy si z nemocnice odnáší děťátko domů. Každé dítě je jedinečný originál a jen dobře informovaní rodiče poznají nejlépe jeho potřeby. O tom, že mnoho rodičů nemá z dětí to pravé potěšení, svědčí negativní odpověď deseti tisíc amerických čtenářů, kteří odpověděli na otázku, zda by chtěli mít znovu děti. Celých 70% dotázaných by odmítlo rodičovství, kdyby tu možnost měli. Toto smutné zjištění potvrzuje neustále klesající porodnost především ve vyspělých zemích. Pokud se nad takovou skutečností nezamyslíme, může se stát, že budou děti z našeho života mizet podobně jako vymírající druhy zvířat. O rodičovství se říká, že zplodit dítě dovede téměř každý, to není žádné umění, ale být dobrým rodičem a přítelem svých dětí, je umění přímo mistrovské.

Přes všechny úspěchy lékařské a sociální péče zůstáváme v oblasti mateřské péče o dítě a výchovy, obzvláště v prvních letech života, zaostalí za novými poznatky. Stále se držíme řady pouček, které dětem více škodí, než prospívají. Je pravda, že se rodiči stávají většinou lidé bez předchozí přípravy a zkušeností, ale to samo o sobě ještě není katastrofa. Většina rodičů, pokud své dítě milují, vytvoří pro dítě vhodné prostředí pro další vývoj a růst. Horší je, když se z rodičovství stane nepříjemná povinnost a výchova dětí je těžkým břemenem. Potom jsou novopečení rodiče často nejen zklamaní, ale i frustrovaní. V dospělosti zjistí, že se svými dětmi nemají nic společného, že si nerozumí a jejich hodnoty jsou nepochopitelně odlišné. Není divu, děti přijímají hodnoty a vzor svého chování mimo domov. Každý rodič by se měl zamyslet nad tím, kdo předá dětem morální a duchovní hodnoty, zda si mladý dospělý člověk výchovou od dětství přivlastní hodnoty rodičů nebo se od nich odvrátí a vydává se jinou cestou.

Možná, že je to jen můj subjektivní názor, ale stále častěji si uvědomuji, nakolik jsme v zápalu materialistické ideologie přestali vnímat zázrak narození a nového života. Vývojová fáze dítěte během prvních let života, a teď nemám na mysli evoluční rekapitulaci vývojových pouček, je tak překotná a ohromující, že stojí za to, abychom zvážili některé opomíjené, ale důležité skutečnosti. Je nepochopitelné, že věnujeme tak důležitému životnímu období dítěte tak málo individuální pozornosti a péči o tuto neopakovatelnou příležitost přenecháváme cizím lidem. Dnes víme, že celou polovinu toho, co se dítě v životě naučí, získá v prvních třech letech života. Celé tři čtvrtiny dovedností získá do sedmi let. Samozřejmě nehovořím o množství a hloubce akademických vědomostí, ale o limitech přijatelného společenského chování a schopnostech rozlišovat dobro a zlo. To, co probíhá v prvních dnech, týdnech a měsících života novorozence je přímo ohromující. Podívejme se na jazykový vývoj dítěte. Výzkumy potvrdily, že dítě vnímá význam slov mnohem dříve než samo začne mluvit. Mozek dítěte má obrovskou schopnost se nejen učit, ale i zapamatovat si jazyk těch, kdo o něj pečují. Odborné studie poukazují na první dny a týdny života, kdy dítě jasně rozlišuje různé jazyky, ale pokud tuto vrozenou schopnost nepoužívá, ztrácí ji už v deseti měsících. Tomu, kdo chce vědět, kdy začít s výukou cizího jazyka, můžeme napovědět - Čím dřív, tím líp. Děti rodičů, kteří žijí v cizojazyčném prostředí a doma mluví mateřským jazykem, jsou nejlepším důkazem úžasné přizpůsobivosti dětí naučit se bez viditelného úsilí dva i tři jazyky najednou a přesně rozlišovat, kdo jaký jazyk užívá. Horní hranice vrozeného vnímání vícejazyčných schopností je prý omezena věkem tří let. Děti se mohou naučit vyslovovat cizí jazyk dokonale i v pozdějším věku, ale to už díky vědomému napodobování zvuků, pilnosti a jazykovému nadání. Říká se, že zvládnout druhý jazyk bez přízvuku můžeme asi do věku 12 let. Není divu, že výuka jazyků starších dětí a dospělých je dřina, která přináší omezené výsledky a je poznamenaná přízvukem. Ve Skandinávii a ve Švýcarsku je zcela běžné, že jsou děti vychovávány trojjazyčně. Je škoda, že u nás většinou tuto jedinečnou schopnost dětí zanedbáváme.

Již jsem řekla, že celé tři čtvrtiny sociálních dovedností, získá dítě do sedmi let. Pokud získá dítě zbylou čtvrtinu společenských a akademických znalostí teprve během školní docházky, stojí za zamyšlení, kdo může nejlépe pečovat o plný rozvoj dětské osobnosti. Měli bychom si uvědomit, že předškolní věk je pro dítě nejen období tělesného, rozumového, ale i duchovního růstu, na jehož základech stojí morální a etické hodnoty, které může dítě úspěšně rozvíjet ve školním prostředí, ale o tom si povíme opět příště..