KNIHY A MY - I. aneb PROČ JSOU KNIHY DŮLEŽITÉ

Petr Plaňanský, Návrat domů

Motto:
"Knihtisk je nejnovějším a nejlepším Božím dílem
k šíření pravého náboženství po celém světě."
(Martin Luther)

Uvědomili jste si někdy, v jak zvláštní době žijeme? Celá naše planeta se stává "globální vesnicí". Svět je propojen sítí silnic, liniemi produktovodů, nejrozmanitějšími kabely a aby toho nebylo málo, nad našimi hlavami se vznáší síť neviditelných družic. Díky televizi a rozhlasu máme doma zprávy o nejrůznějších událostech z celého světa. Prostřednictvím internetu se nám otevírá přístup do nákupních domů, významných světových knihoven či vědeckých ústavů. A máte-li mobilní telefon, jste kýmkoli, kdykoli a kdekoli (tedy téměř) k zastižení. Bílá místa na mapách mizí a celý svět je nám na dosah.
Jediná dvě "bílá místa na mapách", která odolávají komunikačním technologiím, jsou vztahy: vztah k druhému člověku a vztah ke Stvořiteli.
Jedna reklama na mobilní telefony říká, že když budete mít určitý výrobek, budete lépe komunikovat. Není tomu tak. Pokud máme na mysli komunikaci po té technické stránce, pak reklamní slogan snad platí. Ale pokud máme na mysli vytváření skutečného vztahu s někým druhým, pak nám pouhý telefonní přístroj nestačí. Je to jako s kuchařkou, která vám radí, jak můžete uvařit určité pokrmy. Ovšem vyslechnout radu přeci ještě neznamená zahnat hlad.
Má-li naše komunikace s druhými skutečně fungovat na hlubší úrovni, než na jaké si sdělujeme momentální stav počasí, nebo technické informace, je potřeba druhého člověka poznávat, seznamovat se s ním a hledat společné body vzájemné komunikace.
Jedině tehdy, když dojde k vzájemnému porozumění, může dojít k nejhlubšímu sdílení osobní zkušenosti ze života s Bohem.
Ideálním prostředkem k tomu jsou právě knihy. Je to bohatý zdroj informací a zároveň styčných bodů pro rozhovor s druhým člověkem. Kniha nám umožňuje najít společnou řeč s někým druhým, s kým si jinak nemusíme rozumět a jehož zájmy či profese jsou zcela odlišné od těch našich. Vhodná kniha navíc může splnit i jakousi preevangelizační úlohu. Může druhého připravit na společné rozhovory o víře.
Kromě toho nám knihy mohou posloužit k osobnímu růstu, poznání, vzdělání, rozšíření vlastních obzorů…
Možná jste (jako já) zaregistrovali, že v nedávné době proběhla anketa Lidových novin, kde byli čtenáři tázáni na největší vynález za uplynulá dvě tisíciletí. Když jsem nad danou anketou přemýšlel, připadl mi jako nejvýznamnější vynález knihtisku. Jednak proto, že umožnil, aby se pro miliony lidí na celém světě stala dostupnou Bible - Kniha knih, a také, že knihtisk umožnil s postupem času přinést vzdělání pomocí knih i mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva. Proto má dnes každý, kdo chce a usiluje, přístup k nejrůznějším informacím ze všech oborů lidské činnosti.
Je pravda, že postoj k literatuře by měl být vyvážený. Jako křesťané bychom se neměli stát ani fanatickými nepřáteli jakékoli literatury vyjma Bible, ani zběsilými čtenáři, kteří čtou všechno včetně tiráže kdejakého bulvárního plátku…
Tento princip pochopil i jeden bratr (představený jakéhosi bulharského Monastyru), od kterého jsem slyšel následující vyprávění:

V klášteře jsem měl dva stejně staré novice. Jednoho, který vyrůstal v církevním prostředí, a věděl, jak to v církvi chodí. Druhý přišel ze světa, obrátil se a projevil velkou touhu vstoupit do kláštera. Oba dva mladí muži vyrůstali ve víře vedle sebe, oba měli stejnou touhu: misijně působit mezi mládeží. Nikdy jsem s nimi neměl žádné velké problémy. Snad jenom ten, že mládenec z církevního prostředí přílišně hltal všechny knihy, které mu přišly pod ruku - tedy i knihy pro něho vysloveně nevhodné, zatímco mládenec ze světa odmítal krom Písma číst cokoli. Nezbylo mi, než si oba zavolat a usměrnit je. Mládenci z církve jsem zčásti omezil přístup ke světským knihám: velice dobře rozuměl lidem z církevního prostředí a nebylo potřeba, aby si motal hlavu věcmi, které stejně nemohl úplně pochopit. Mohlo by se mu totiž stát, že se světskými knihami odcizí církevnicky uvažujícím lidem. Mládenci ze světa jsem přikázal, aby krom Písem četl také co nejvíce světských knih. Důvod byl prostý: rozuměl myšlení nevěřících a bylo by škoda, kdyby ztratil kontakt se světem a problémy, kterými tito lidé žijí. Pokud by se to totiž stalo, stala by se jeho misijní činnost bezzubá.

Obecně vzato: odmítat číst znamená vystavit se reálnému nebezpečí černobílého vidění světa a stát se obhájcem "placaté země"; na druhou stranu přílišné čtení se může stát prostředkem úniku z reality života, vytvoření si jakéhosi virtuálního světa.
Proč je pro nás čtení knih důležité? Jednoduše proto, že nám přinášejí užitečné informace, vzdělávají nás (do jisté míry nahrazují učitele "z masa a kostí"), dávají nám možnost porozumět a otevírají nám cestu k druhým lidem. Navíc jsou vhodným prostředkem pro oslovení druhého tam, kde selže běžná komunikace. Kniha se může stát mostem, na němž se sejdu s někým druhým, nebo přes který jej nechám přejít na svou stranu. Může se stát otevřenou dlaní připravenou k pozdravu - a je na svobodné volbě toho druhého, zda moji nastavenou dlaň přijme…
Naši úvahu jsme začali citátem reformátora M. Luthera, zakončíme ji názorem J. Wesleye. Je známo, že právě John Wesley kladl velký důraz na vzdělanost a sečtělost svých kazatelů. Nabádal je k četbě knih a náboženských spisů. Pochopitelně narážel u svých učedníků-pastorů na řadu námitek (jak to v jedné pasáži uvádí i Wesleyův životopis od Gartha Leana):

"Ale já čtu jenom Bibli." "Pak bys měl učit druhé, aby také četli jenom Bibli, a v důsledku toho neposlouchali nic než Bibli. V tom případě však už nemusíš kázat. Nepotřebuješ-li žádnou knihu kromě Bible, pak už jsi dál než apoštol Pavel; Pavel používal i jiné knihy." "Ale mě čtení nebaví." "Pak si navykni číst tak, že prostě začneš, anebo se vzdej svého povolání…"

To tvrdil muž, který v sedle svého koně procestoval za lidmi tisíce mil. Stačil přitom přečíst stovky knih a sám napsal přes 230 spisků. Myslím, že s výmluvou o nechuti, nebo nedostatku času bychom u Johna Wesleye asi neuspěli… Nestojí to za osobní zamyšlení?