"Když vám řeknu - Nemyslete na růžového slona! Co jste si právě teď představili...?" K nabitému sálu v Městské knihovně hovoří štíhlý a usměvavý lektor z Dianetického centra v Hamburku. Pohrává si přitom se slovy i s posluchači. "Prosím, zvedněte ruku! Zvednout ruku přece nebolí, nikdo vás nepotrestá. A teď se otočte v sedadle a dotkněte se nosu svého souseda. Výborně! Jaký to byl pocit?" V okamžiku, kdy lektor bezpečně ovládá sál, začíná objasňovat základy dianetiky- "moderní vědy, která se zabývá lidským vědomím." Průkopníkem dianetiky byl v padesátých letech americký spisovatel L. Ron Hubbard, který "po výzkumech v buddhismu a hinduismu" zjistil, že všichni máme za sebou řadu minulých životů. Následuje parádní estrádní výstup: protože si lidská mysl může vybavit zážitek z uplynulých životů kdykoli a kdekoli, například při promítání v kině, muž na pódiu předvádí meluzínu, kroky na hřbitově i štěkajícího psa z filmového hororu. Zkrátka one man show. "Duše se stěhuje i se svými vzpomínkami," objasňuje šoumen. "Můžete si říct - mé auto, mé peníze, nikdy však ne má duše. Vy nemáte duši, vy jste duše." Taková duše si nejlíp pamatuje bolestné zážitky. Už v prenatálním životě ji mohou dítěti způsobit rodiče, pokud se například nevyhýbají sexu: "Jak by se vám líbilo sedět devět měsíců v automatické pračce? Lituji, ale je to stejné!" Pak padne z publika dotaz: Lidstva stále přibývá, jak stačí existující počet duší obsadit tolik nových těl? "Velmi inteligentní otázka," pochvaluje si lektor. "Jednak nejsme ve vesmíru sami, mnozí z nás žili dříve na jiné planetě. Jednak lidé každých čtyřicet let hrají hru - Pojďme zabíjet těla. Jsi čarodějnice? Strčíme tě na náměstí a rozděláme ohýnek. Dobrý způsob, jak se dostat z těla! Začne v něm být horko. Také se vymýšlely rozličné zbraně. Jeden výstřel rovná se mínus sto těl. Končí to atomovou bombou, kdy je k dispozici naráz padesát tisíc duší. Problémy teprve nastanou s populační explozí, takže si pospěšte! Dostanete nová těla."
Kdykoli vysloví lektor nezvyklou informaci, pohlédne na diváky s odzbrojujícím úsměvem - "Prosím vás, nevěřte mi!" Je to princip zmíněného růžového slona: nevěřte si šoumenovi, když vás o to sám prosí - a přitom vystupuje tak upřímně a přátelsky, že vám ponechává prostor na vlastní úsudek...! Ve dvoraně knihovny získáte přihlášku k členství v Dianetickém klubu. "Dianetika vám odkryje zákony života... Nabízí vám možnost naučit se, jak zvýšit svůj duševní potenciál, zvýšit své IQ... Sami se můžete přesvědčit, jak je to s minulými životy, co a proč je vaším Osudem, proč se vám dějí určité věci, proč ve vašem životě dochází ke konkrétním situacím..." slibuje v letáku Dianetické centrum Praha.
Křeslo pro Thetana
Ve čtvrtém poschodí oprýskaného činžáku myje starší žena schody: "Nevíte, kde je tu Dianetické centrum?" ptám se jí. "Dia... co?" nechápe. "Dianetické centrum," odpovídám hodně nahlas, protože myslím, že nedoslýchá. Kouká na mě jak na blázna. "To teda, slečno, nevím." Po schodech přichází mladík a zaslechne konec mé otázky. Rychle zamumlá: "Pojďte se mnou." Vede mě o patro výš, na vizitce stojí jen něčí jméno. V předsíni mě vítá dlouhovlasá blondýnka. Směje se na mě. Zve mě do jednoho z pokojů, kde nás prý nikdo nebude rušit. Nabízí mi kávu: "Jak se jmenujete? Adresu, telefon." Diktuji. "Odkud jste na nás získala kontakt?" Reaguji smyšlenou historkou. "Jaké máte problémy?" ptá se po chvíli. Vyprávím, jak se mi v životě nedaří. Jak se na mě lepí smůla. Jak mi všechno padá z rukou, jak nemohu najít správného chlapa. Jak mi nejde škola. Kývá hlavou, usmívá se. Pak přinese formulář, sepíšeme prý úvodní interview, aby se při auditingu postupovalo správně. Auditing představuje onu zaručenou metodu, kterou se mám zbavit stresu a traumatizujících zážitků ze všech svých životů.
"Jaký máš vztah k otci?" dál se vyptává blondýnka. Usměji se, když si vzpomenu na tatínka. Je občas tak trochu drak, čílí se a nadává. Mám ho ráda. Snažím se jí to vysvětlit. Nechápe. "Říkáš, že na tebe křičí? Tak je tvým supresorem." "Čím?" žasnu. Dozvím se, že během života nás ovlivňují oni, pak jsou našimi supresory, anebo utlačujeme my je. "Většinou bývají rodiče vůči svému dítěti supresory," vysvětlí dívka.
"Zakazoval ti otec něco?" "No, někdy ano, ale on to tak nemyslel. Chtěl mě vychovávat," namítám nesměle. Vidím, jak podtrhává slovo supresor: "To si jen myslíš! Ve skutečnosti něco podobného vnímáš jako útlak." Vysychá mi v krku. Další dotaz: vztah k matce. Vím už, co mě čeká, takže rozhodně popřu, že by mi kdy něco nakázala. Vztah k sourozencům. Jejich jména. Manžel. Nemám, odpovídám a vidím, že jsem zklamala. "Označ supresory, se kterými ses v životě setkala." Nevím. "Tak otce už tu máš, kdo dál?" Vzpomínám rychle na někoho, na kom mi moc nezáleží a diktuji jméno. A ještě další. "Dopouštěli se vůči tobě invalidace?" Nevím, co to je.
"To znamená, jestli ti někdo řekl, že co děláš, děláš špatně, a tím ti dodal pocit marnosti, nulifikoval tě." Jména ze mě padají sama od sebe. "Byla jsi vůči někomu PéTéeS (potencionální zdroj problémů), to znamená utlačovaný?" Jmenuji předtím označené supresory. Zdá se, že je to v pořádku. Trpíš nadváhou? Bereš drogy? Otázky následují jedna za druhou. Nemohu-li si vzpomenout, dívka luskne prsty nebo tleskne. Funguje to. Bereš prášky? Jaké jsi měla úrazy? Máš dluhy? "Vážně ne? Vůbec žádné?" Znovu třesu hlavou, že ne. Kdy jsi brala naposledy aspirín? Jsi v nějaké straně? Co zlozvyky? Kouříš? Otázek jsou čtyři stránky. Zapisuje každé mé slovo. Byla jsi někdy v bezvědomí? Prožila jsi klinickou smrt? Udělala jsi někomu něco, co bys nechtěla, aby on provedl tobě? Podrobila ses léčení, akupunktuře, hypnóze, psychiatrickému vyšetření? Bojíš se něčeho? Odpovídám automaticky - "Ano, mám hrozný strach z mostů." Dívám se na ni. Je velmi hezká, ale má divné oči. Jako by nic neviděly. Upřeně sledují jen jakýsi bod. Myšlenku? Svět jako by jim utíkal. Vzpomínám na jednu přítelkyni. Mívala stejný pohled. Čas od času bývala zfetovaná.
Z nabídkového listu Dianetického centra: "Myslíte si, že váš úspěch závisí jen na školním vzdělání nebo na talentu? Ne! Je tu věda, která zná tajemství úspěchů. Po absolvování našeho kursu získáte schopnost kontroly a řízení lidí, naučíte se pracovat se záměrem, zlepší se vaše schopnosti řešit veškeré problémy... Cena kursu: 5990 korun."
Test je konečně hotov. Čeká mě lekce z dianetiky. Dívka se zjevným nadšením bere tužku a papír: "Budu ti u toho malovat obrázky, abys všechno líp pochopila." Je hodná. Milá. Příjemná. Usměvavá. "Lidská mysl se skládá z tzv. reaktivní a analytické mysli. Analytickou používáme běžně, v reaktivní mysli máš naopak zaznamenány veškeré zážitky. Jsou uloženy v řetězcích, jak na sebe navazovaly, a když si vyvoláme poslední zážitek a projdeme celým řetězcem, můžeme proniknout i za práh minulých životů. Řetězce se skládají ze sekundárů - zážitků spojených s psychickou bolestí, pod nimi jsou zaznamenány engramy-zážitky spojené s fyzickou i psychickou bolestí. Pak jsou tu uloženy - také v řetězcích - tzv. overty a witholdy. Overty jsou akce, kterými jsi někomu ublížila, witholdy jsou overty, na které se ti nepřišlo."
"Kdy se mi podaří dostat se do minulého života?" chci vědět. "Až při třetí nebo čtvrté hodině auditingu," odpovídá dívka a pokračuje ve výkladu. O thetanovi. Všichni jsme potomci nesmrtelných thetanů, kteří vstoupili do hmoty a během převtělování zapomněli na vlastní božský původ. Radí mi, abych se nikdy nepokoušela o sebevraždu. Svému thetanovi bych tím způsobila psychickou a fyzickou bolest. Za trest bych pak v příštím životě mohla dostat třeba "tělo mrzáka". Přecházíme k placení. Za 1250 korun jsem získala dvanáct a půl hodiny intenzivního auditingu. Dianetici mají své auditory v mnoha pražských čtvrtích. Vybírám si adresu v blízkosti bydliště. Zvolená auditorka mě může přijmout nejdříve za čtrnáct dní, teď má totiž příliš velký nával dalších "intenzivů". Musím k ní chodit denně, maximálně obden, jinak nemá terapie smysl. Během auditingu nemám o svých prožitcích s nikým mluvit. "Používáte hypnózu?" zajímá mě ještě. "V žádném případě. Hypnóza vědomí zužuje, my se jej naopak snažíme rozšířit. Používáme různých jiných metod, s otevřenýma nebo zavřenýma očima, ale hypnózu nikdy," tvrdí. "Vyplň doma test osobnosti a na první hodině jej odevzdej auditorce k vyhodnocení. Po skončení kursu uděláš test znova, abys viděla, zda se tvá osobnost upevnila a zlepšila. Každému se zlepší." Loučím se, děvče mě vyprovází. "Máme tu dneska takový mítink," poznamená. V předsíni se totiž zatím navršilo minimálně třicet párů bot. Nahlédnu do druhého pokoje. Vidím samé mladé tváře. Ani jednomu z přítomných není víc než pětadvacet, maximálně třicet let. Jsou hezcí, upravení. Mají jen trochu divné oči.
Odborník v otázkách nových náboženských hnutí a sekt - MUDr. Prokop Remeš z Psychiatrické léčebny v Bohnicích - říká: "V roce 1947 se spisovatel L. R. Hubbard nechal slyšet na sjezdu amerických autorů sci-fi, že psát science fiction vynáší zhruba cent za slovo. Kdo chce získat miliony, měl by si prý založit vlastní církev. V roce 1955 ji Hubbard už měl. Scientologická církev šíří ve světě jeho učení o dianetice. Dosahuje obrovských příjmů, přesně jak to Hubbard předpověděl."
Tatínka do polepšovny!
Do domácího telefonu nahlásím své jméno. "Jdu na auditing," volám. V předsíni se na mne směje má auditorka. "Ahoj, budeme si tykat, ne?" V pokoji na mě čeká velká lenoška. Můj test osobnosti dopadl hrozně. Všechny hodnoty mám "v minusu". Auditorka se stará: "Jsi najedená, vyspalá?" Jsem. Mé odpovědi budou opět pečlivě zapisovány. "Nebrala jsi nějaké prášky, nepila jsi alkohol, nevadí ti v této místnosti nic, nevíš o ničem, co by bránilo auditingu? Netlačí tě oděv?" Takže začínáme.
"Minule jsi uvedla, že tvůj otec je pro tebe supresorem. Podíváme se tedy na něj," říká. Chci minulou chybu napravit, vysvětluji, že se věci mají jinak. Trochu se zamračí a pak rozhodne: "No, víš, podíváme se na něj stejně." Budu prý mít otevřené oči. Sedne si na židli proti mně, upřeně se na mně dívá. Proč? "Musím být s tebou v neustálém kontaktu, neopustím tě ani na chvíli." Začínáme. "Vrať se do okamžiku, kdy ti tvůj otec vnucoval afinitu, realitu nebo komunikaci (kdy chtěl, aby ses s ním bavila, poslouchala ho, něco vykonala): TEĎ!" luskla prsty. Nevím, jak to dělá, ale je to rána jako z pistole. Proud řeči se uvolní a já spustím. Co mi zbývá? Chvíli vyprávím monotónně, pak se dostávám do varu. Rozčiluji se a vztekám jako v době, kdy se ta událost seběhla. Pokud se zarazím, ozve se: "Vrať se do chvíle, kdy ti tvůj otec vnucoval afinitu, realitu nebo komunikaci, TEĎ!" a lusknutí. Pětkrát. Desetkrát. Vyprávím všechny možné i nemožné historky. Vše je pečlivě zapsáno. Když je jasné, že už víc nevím, ozve se obměna. "Vrať se do chvíle, kdy ti tvůj otec něco odpíral. TEĎ!" Tleskla do dlaní. Opět chrlím vodopád slov. "Vrať se do chvíle, kdy ti tvůj otec dominoval. TEĎ!" Opět lusknutí. Vyhrabávám z paměti každý drb, i dvacet let starý. Už ani nevím, co mluvím. Jsou to situace, na které jsem dávno zapomněla. Při každém "kole" přidávám něco navrch. "Vrať se do chvíle, kdy tě otec nulifikoval. TEĎ!" Lusknutí prstů. K vlastnímu údivu i tentokrát z paměti něco vydoluji. Doufám, že bude konec. Velký omyl! Když už mě nic nového nenapadá, musím vyprávět všechno od začátku. Tu a tam dokonce vylepším detaily. A znovu. Otázky se opakují dokola. Ne jednou, ne dvakrát, desetkrát, dvacetkrát prozrazuji na tátu všechny jeho domnělé prohřešky a špatné skutky. Pak musím sepsat, co jsem kdy provedla já jemu. Overty, witholdy. I takové věci se naleznou. "Proč jsi mu to udělala?" Rozčílím se a začnu se hájit. "To přece bylo proto, kvůli tomuhle." "Aha," chápe ona. A vracíme se k úvodním otázkám. Teď mám za úkol procházet si vše znova v duchu. Dělám to poctivě. Vzpomínám na všechno zlé v našem vztahu. Jsem hrozně unavená a je mi to jedno. Hrozně jedno. "Jak se cítíš?" ptá se auditorka. "Je mi to jedno. Jsme si s tátou asi kvit," říkám a ani si neuvědomuji, že jsem s ním dnes ráno ještě neválčila. Čekám, že mě už nechá odejít. Nenechá. Musím všechno mnohokrát zopakovat. "Jak se cítíš?" ptá se. "Dobře," odpovídám a je mi snad opravdu dobře. Emoce jsou pryč. Už mi nevadí omílat jedno a to samé. Už mi to vůbec nevadí. "Táta mi už taky nevadí, je mi to jedno," dodávám. Vzpomenu si, že ho mám přece hrozně ráda, ale nechce se mi myslet. Jsem propuštěna. "Přijď zase zítra, ahoj," mává mi z okna. Odcházím. Říkám si, že jsem se bála zbytečně. Ona mi přece chce pomoct. Mrknu na hodinky: uběhly tři hodiny. Myslím na tátu a chci se tomu všemu zasmát. Nejde to. Před očima mi splývají nepěkné výjevy z minulosti v jeden velký rozmazaný obraz. Ještě dnes ráno jsem se těm historkám smála nebo se nad nimi rozčilovala. Teď necítím nic. Ale těch hezkých a milých zážitků bylo přece mnohem víc, přesvědčuji sama sebe. Na žádný z nich se nemohu rozpomenout. Nepamatuji se. Nevím.
"Je příznačné pro všechny sekty, že se snaží svého příslušníka zcela odpoutat od vlivu rodiny. Zdá se, že scientologové přitom používají poznatků moderní psychoanalýzy," komentuje MUDr. Remeš. "Cílem lékaře je ovšem přivést pacienta do harmonického stavu, ne přivodit mu skrytý duševní úraz, zpřetrhat jeho dosavadní vazby k blízkým lidem. "A PhDr. Helena Kocourková (rovněž z bohnické psychiatrické léčebny) k tomu dodává: "Absurdní je především způsob, jakým auditorka zveličila běžné problémy mezi rodiči a dětmi. Proviním se snad na dítěti, když mu zakážu, aby si hrálo se zápalkami nebo strkalo prsty do elektrické zásuvky?"
Byla jsem v hypnóze?
"Ahoj, jak se cítíš?" Prima. Čeká mě auditing se zavřenýma očima. "Máš nějaký životní zážitek, kdy jsi pocítila velkou ztrátu?" ptá se mě. Nevzpomínám si na nic. Pomůže opět lusknutí prsty. Vybaví se mi situace z mých tří let. Rozchod rodičů. "Ale ten se nakonec neuskutečnil," dodávám. "Nevadí, byl to pro tebe jistě pocit ohrožení." Přitakám. "Sedni si a zavři oči. Vrať se do chvíle, kdy ti hrozil rozchod rodičů. TEĎ!" Pomalu se do dávno zapomenutého okamžiku vracím. Hodně pomalu. Trvá to minuty. Upřeně se na mně dívá. Přemýšlím. Pak začnu vyprávět. V minulém čase. O tom, jak jsme šli s novým strýčkem na procházku. Jak jsem se ho bála, a jak jsem se bála dát najevo, že se ho bojím. Jak jsem chtěla utéci. Jak tam byl tmavý tunel pod mostem. Jak jsem si myslela, že v tom tunelu nás s mámou přepadne a zabije. Jak odešel a my jsme šly domů. Jak jsem plakala se svou velkou sestrou, protože jsme se měly rozdělit. Jak jsem se bála, že když mi odejde ségra, nedá mi už nikdo dudlík a nebude mě už nikdo rozmazlovat. Jak mě pak sestra uspala. "Co bylo dál?" ptá se auditorka. Dál jsem spala. "Co se děje zatím v bytě?" Nevím. "Vrať se na začátek této události a vyprávěj mi ji v přítomném čase. TEĎ!" dostanu rozkaz a plním ho. Najednou mi zase jsou tři roky. Mám modrý kabátek a bílé punčochy. Vím další podrobnosti. Myslím si, že je vím. A vyprávím je. Vyjadřuji se v jednoduchých větách. Jsou mi přece tři roky. Mám intonaci dítěte. Za chvíli se mi spustí vodopád slz. Auditorka mi utírá oči kapesníkem. "Co cítíš?" ptá se každou chvíli. "Bojím se," odpovídám. Opravdu se bojím. Opravdu moc. Že nás ten chlap přepadne a taky že nebudu mít ségru. A dudlík. "Co vidíš," ptá se zase. Tmavou ulici. "Kde je ta ulice?" V Nuslích. "Popiš mi ji," říká. Jsou tam činžáky. Ty ošklivé. Šedivé. Je tam tma. Pak se dostávám opět k tomu, že jsem usnula. "Co se zatím děje v bytě?" zní dotaz. Vidím se spát ve své postýlce a najednou se můžu podívat do vedlejšího pokoje. Vím i to, co se povídá v kuchyni. Výplod fantazie? Možná. Možná taky ne. Jsem přesvědčena, že to tak bylo. Tvrdím to. Myslím, že si nevymýšlím. A pořád strašně brečím. Jako malá. Jako když mi byly tři. "Opakuj celou situaci znovu." A znovu. A ještě jednou. Pořád vzlykám. Větu, ve které tvrdím, že se bojím jít do tunelu, musím opakovat několikrát za sebou. Dvacetkrát. Třicetkrát. Pořád musím říkat, co cítím. Najednou se slyším tvrdit: "Už se nebudu bát mostů. Nebojím se. Je mi dobře." Dostanu nový příkaz: "Vrať se pomalu do přítomnosti." Trvá mi dlouho, než otevřu oči. Minutu, možná dvě. Jsou slepené pláčem. Jsem zpocená. Třesou se mi ruce i nohy. Chce se mi spát. Jsem hrozně unavená. "Jak se cítíš?" "Jsem unavená," říkám. Pak mi nařídí, abych pozorovala obraz. Klíč od skříně. Abych si sáhla na stůl. "To aby sis uvědomila přítomnost," dozvídám se. "Příště si uděláme kolovrátek s otevřenýma očima na tvé problémy se školou," slibuje. Šťastně se usmívám. Je vidět, že má radost. Přece mi pomohla. Já to nevím. Ještě dlouho se třesu. Celý zbytek dne. Celý další den. Ale už se nebojím mostů.
"Luskání prstů, postupný návrat do přítomnosti i popsané následky nasvědčují tomu, že se pravděpodobně jednalo o hypnotický trans," domnívá se MUDr. Remeš. "Rozhodně jste se ocitla spíše pod vlivem sugesce, než faktického probuzení paměti: svědčí o tom příkaz - vzpomeň si, co se dělo, když jsi spala! Proto se vám také vybavil váš dnešní byt a nábytek, nikoli zařízení, ve kterém jste tehdy skutečně žili."
Kontrola a závislost
"Proč si všechno zapisuješ?" zajímá mě. "Protože si tu nemůžu dělat, co mě napadne. Podle zápisu se kontroluje, jestli postupuji správně," odpovídá. "A proč nesmím brát během kurzu prášky?" zeptám se jindy. "Na lidi ovlivněné léky a psychofarmaky nemáme zatím vyvinutý léčebný postup. Narkomanii už našimi metodami v Německu léčíme. Nesnižujeme jim dávky tak, jako to dělají lékaři, my jim drogu sebereme. Nedostanou nic. Auditor je s narkomanem snad dva měsíce ve dne v noci. Máme až šedesátiprocentní úspěšnost." Přemýšlím, na kolik asi narkomana léčení přijde.
"Nedochází u nich po skončení auditingu k recidivám?" zajímám se. "Ne. Auditor s nimi přece může pokračovat. Obyčejně u dianetiky zůstanou." Už nemám otázky. Chápu. Dianetika zřejmě může být pro člověka drogou. Také pro mě: chci vědět víc. Tím se stávám závislá na svém auditorovi. I ten má vlastního auditora. Kam až pokračuje řetěz závislosti - ?
Prst uskříplý ve stroji času
"Ahoj, tak dneska probereme tu mou školu, ne?" Přišla jsem na poslední zaplacenou hodinu. Tentokrát mě nevítá úsměv. Soukromé problémy? "Na školu se nepodíváme. Raději si zase vezmeme nějaký sekundár." "Ale já už o žádné životní ztrátě nevím!" bráním se. Nechci mít zase zavřené oči. "Vezmeme si tedy alespoň engram, to je zážitek s psychickou i fyzickou bolestí." Taky nemám. "Ale vždyť tu máš zaznamenaný vážný úraz." Vzdávám se. "Aby sis začátek dobře vybavila, musíš si vzpomenout na nějakou jinou fyzickou bolest, kterou sis způsobila nedávno. Zavři oči a vrať se do chvíle, kdy jsi prožila fyzickou bolest, TEĎ!" známé lusknutí prsty. "Vloni na horách jsem při skákání z můstku spadla a vymkla si palec," zabrala jsem. Tvrdím, že to byla celkem nepodstatná, bezvýznamná bolest. Musím ji však opět velmi přesně líčit. V přítomném čase. "Co vidíš? Co cítíš," ptá se mě auditorka každou chvíli a mě z toho ten palec skutečně rozbolí. Tentokrát stačilo zopakovat historku desetkrát.
"To stačí," slyším ji říkat, "tvůj archivář nám teď vyhledá starší zážitek spojený s psychickou a fyzickou bolestí." Zaregistruji ještě nový obrat - archivář - a už se vracím do minulosti. K jednomu nešťastnému dopoledni. Vyprávím, jak to tehdy bylo. A znovu. A ještě jednou. V minulosti, pak i v přítomnosti. Cítím to, co tehdy. Vztek. Hrozný vztek. Vysvětluji proč. Pak se něco stalo a mně se ohromně ulevilo. Cítím i to. Říkám to nahlas. Vím, že se jí to nelíbí. Nesouhlasí se mnou. Nemívá vztek. Já ano. "Kdo v tvém okolí se takhle vzteká?" ptá se. Táta. Mám to po něm. "Vrať se do chvíle, kdy se tvůj otec vztekal. TEĎ!" Tleskla. A já se nahlas směji. "Ale to nejde. Táta se přece vzteká skoro pořád," odporuji. "Vzpomeň si na poslední zážitek, kdy se vztekal na tebe." Přestanu se smát a opět pravdivě líčím události. Nešvindluji. Opakuji každou situaci několikrát, vybavují se mi detaily. Až je mi pět let a táta mi chce nařezat. "Co cítíš?" Strach. "Co dělá tvůj otec?" Chce mi nařezat. "Opakuj tuto situaci několikrát za sebou." Ještě. A znovu. "Dospěla jsi k nějakému rozhodnutí?" Ne. Musím opakovat znova. Nevím, kolikrát. K žádnému rozhodnutí však stejně nedospěji. Vracíme se k původní situaci. Rozebíráme ji. Je mi z toho špatně. Vím, že jestli se mě teď zeptá, kdy jsem něco takového zažila dříve, budu klidně vyprávět zážitky z minulých životů. Budu vyprávět cokoli. A budu tomu věřit. Chci, aby to skončilo. Ale mám smůlu. Opakuji všechno od začátku. Celé hodiny. Pak najednou příkaz: "Vrať se do přítomnosti." Kurs skončil. "Jak to vlastně máš teď doma? Dobrý?" ptá se auditorka. V pořádku, kývnu. "Vážně? To je prima." Moc nadšeně nevypadá, i když se usmívá. "Přijď o víkendu na seminář o dianetice, povíme si tam, co s tebou dál," zve mě. Slibuji, že určitě přijdu. A vím, že nepřijdu. Začínám se bát. Minulých životů. Thetana. Auditingu.
Jana Blažková, na reportáži autorsky spolupracoval Tomáš Pech.
Původně vyšlo: Úvodní Texty pro Kritické studium: SCIENTOLOGIE, XIV. konference, 1988
Silnější než droga?