1. Nesmrtelnost duše

Začínáme zase nové téma. Tolikrát se potkávám s lidmi, s dobrými lidmi, věřícími lidmi, kteří namítají, že po smrti vše končí, že neexistuje po smrti žádná vědomá existence ani v pekle, ani v nebi. Duše prý spí, a jen ti, co správně věřili, budou z tohoto spánku znovuprobuzeni do vědomého spaseného života. Tolik nevěřících se mne ptá: Co se stane po smrti s člověkem? I "Zápas o duši" dostává mnoho dopisů na toto téma. Rozhodl jsem se proto s vámi projít rozsáhlou studií.

Logika takto věřících v podstatě je: věří, že Písmo učí, že živá duše člověka reprezentuje celého člověka, a ne jenom jeho určitou část, která by byla nezávislá na ostatních částech jeho podstaty; a dále, že duše nemůže existovat mimo tělo, neboť člověk je nedílný celek. V podstatě tvrdí, že člověk je jednojediný, tedy, že s ukončením "dchnutí života" člověk přestává existovat. Člověk byl ovšem stvořen ku obrazu Božímu a Bůh je trojjediný, což nepopírají! Mají tedy před sebou veliký problém. Popřít trojjedinost Boha by znamenalo podkopat základní pilíř křesťanské teologie. Na druhé straně, popíráním zřetelného Božího slova, že člověk byl stvořen ku Jeho obrazu, by ponížili člověka na úroveň všeho ostatního stvoření a člověk by tím pozbyl na významu.

Takže se vyzbrojme trpělivostí, probereme si v mnoha pokračováních šest stěžejních otázek, A sice co je:

1) tělesná smrt; 2) duchovní smrt; 3) nesmrtelnost; 4) přechodný stav; 5) pět oddělení podsvětí; a 6) věčná smrt.

Nebudeme se držet tohoto přesného pořadí, protože odpovědi i otázky se prolínají. V jedné lekci nemůžeme vše vysvětlit. K ucelenému porozumění doporučuji pravidelný poslech tohoto pořadu.

Podívejme se nejprve na duchovní smrt:

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (List Efezským 2:1-10)

Z předešlých veršů jasně vyplývá, že člověk je duchovně mrtev, a přesto je ve vědomé existenci. Všichni bez Krista v tomto okamžiku jsou duchovně mrtvi! Duchovní smrt tedy není nic jiného než oddělení člověka od Boha. Duchovní smrt, jak Bible učí, není bezvědomá neexistence, ale rozpojení vědomého existujícího Boha a vědomého existujícího člověka. Smrt tedy není neexistence, ale oddělení existencí. Podobně, život není určen vědomou existencí, ale spojením vědomých existencí.

Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. (Izajáš 59:2)

Naše nepravosti nás duchovně usmrtili, jsme duchovně mrtvi, odděleni, přesto jsme. S tělesnou smrtí je to velmi podobné:

Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. (List Jakubův 2:26)

To je separace hmotného, viditelného těla od neviditelného a nehmotného ducha. Duše i duch, ač jsou nehmotné, jsou něco, nejsou nic, mají svoji podstatu, tak jako hmota má svoji podstatu.

A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal.(Lukáš 23:46)

Ježíš zde skonal, zemřel tělesně, protože tělo oddělené od ducha je mrtvé. Přesto duchovně žil, protože byl propojen s Bohem Otcem a Duchem svatý. Znovu, propojení je život, oddělení je smrt. Život není existence, ale propojení existencí. Smrt není neexistence, ale oddělení existencí.

Nazývejme propojení vnitřního člověka s tělem přirozeným životem, a propojení vnitřního člověka s Bohem duchovním životem. Okamžik spojení vnitřního člověka s tělem je tělesné narození, okamžik spojení vnitřního člověka je duchovní narození. Opak spojovacího narození je rozpojovací smrt. Proto Ježíš říkal Nikodémovi, že se musí narodit znovu. Nikodém začal mluvit o nemožnosti tělesného narození, ale Ježíš mluvil o duchovním narození:

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (Jan 3:6)

Co je propojeno s tělem, je přirozený život, co propojeno s Duchem Božím, je duchovní život. Vždyť i přirozený člověk říká: Ten má život! A myslí tím, že dotyčný je propojen se slastmi světa; s penězi, holkama a vdolkama, prostě jeho smysly, oči, uši, chutě, hmat a čich se opájejí; ale ten, kdo říká: To není život, tím myslí, že je připraven o všechno dobré, třeba ve vězení není život, protože vězni jsou odděleni od požitků světa. Když jsem začal číst Bibli, tak mi byl podezřelý následující verš:

Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (Genesis 2:17)

Adam s Evou pojedli a nezemřeli. Ale zemřeli! Okamžitě zemřeli duchovně, byli od Boha odděleni:

Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." (Genesis 3:9-10)

Adam s Evou propadli okamžitému oddělení od Boha, okamžitě zemřeli duchovně, a to je věčná smrt. Kromě toho, muž a žena si také zemřeli vzájemně, protože si přikryli svá pohlaví. Navíc propadli i tělesné smrti, jež na Adamovi pozvolna pracovala během jeho přirozeného života, protože za 930 let se Adamův duch oddělil od jeho těla a zemřel tělesně.

Duchovní smrt, oddělení od Boha, je věčné, pakliže se nenarodíme znovu, pakliže nás Bůh sám se sebou znovu nepropojí, tehdy a jenom tehdy, pouze a jenom, skrze Ježíše Krista a nikoho jiného:

Jak je psáno: ,První člověk Adam se stal duší živou` - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. (1. Korintským 15:45-47)

Věčný duchovní život, spojení s Bohem, je dán bez zásluhy, samotným Bohem skrze Krista, skrze znovuzrození.

Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, (tj. spojil Jej s novým tělem) pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.(Římanům 8:9-16)

Duchovní věčný život, spojení s Bohem, zaručuje i věčný život v nových tělech.