2. Nesmrtelnost duše

Zůstaňme ještě dnes u duchovní smrti. Pověděli jsme si, že separace ducha od Boha je duchovní smrt, a separace ducha od těla je tělesná smrt. Jak člověk, který je duchovně mrtev, získá věčný duchovní život - propojení s Bohem?

Také vás vzkřísil, když jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. (List Efezským 2:1-6)

Věčný život je v Kristu, v milosti, v daru, věčný život nevězí v rádoby dobrotě člověka. Důležité je ale pochopení, že duchovně mrtví lidé jsou tělesně živí. Znovu, smrt je rozpojení, život je spojení s Otcem a Synem.

A život věčný je v tom, když poznají tebe (tj. budou s Tebou spojeni), jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

A nyní přicházíme k otázce nesmrtelnosti duše, na kterou mají někteří křesťané jinou odpověď než my. Tito věří, protože člověk je jednojediný, že po tělesné smrti člověk "spí" a není. Jestliže naše tělo a dchnutí života tvoří jeden nedílný celek, živou duši, jak věří, potom samozřejmě by tomu tak bylo. Bible nikde výslovně neříká, že duše je nesmrtelná, ale Bible také výslovně neříká, že Kristus je Bůh, nebo nepoužívá slovo trojjedinost Boha, a přece to z mnoha a mnoha biblických veršů vyplývá. Je to jako bych řekl - první přímka je rovnoběžná s druhou, a druhá s třetí. Aniž by to bylo výslovně řečeno, je nám navíc jasné, že první přímka je rovnoběžná také s třetí.

Bible je úplně zřetelná v tom, že vnitřní člověk - duch a duše je neoddělitelný, neodstvořitelný, nezmizitelný, prostě je věčný ve vědomém, uvědomujícím se stavu. V tomto bdělém nespícím stavu vnitřní člověk očekává po tělesné smrti, buď oslavené tělo pro věčný duchovní život v novém těle s Bohem, nebo, očekává nové tělo, v němž bude navěky vědomě vhozen do hořícího jezera, navěky oddělen od Boha, usmrcen Bohu. Moc se mi to nelíbí, ale tam budou věčná muka, pláč a skřípění zubů. Už jen sytění se samo sebou je dost mučivá představa.

1)... nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1. Petrův 3:4)

Zde Petr bez jakékoliv pochybnosti říká, že vnitřní člověk - jeho duch, a můžeme dodat i duše, je nepomíjitelný. Někdo namítne, že nepomíjitelný je jenom tichý, tedy spasený duch, ale krutý nespasený třeba Stalinův duch je pomíjitelný. Je to otázka harmonizace s jinými verši a zde je znova Petr:

2) Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni. (1. Petrův 4:6)

Těmto tělesně mrtvým je zvěstováno evangelium. Zvěstovat cokoliv můžeme jenom tomu, kdo je v bdělém vědomém stavu. Spícímu nevědomému duchu se nic zvěstovat nedá. To, že se jedná o tělesné mrtvé, vyplývá z toho, že během jejich tělesného života je lidé odsoudili.

Pojďme ale do Starého zákona. David řekl o Kristu v Žalmech:

...neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě (pekle). (Žalmy 16:10-11)

Víme, že Kristova duše byla vědomá, bdělá během tří nocí a dní, když bylo Jeho tělo v hrobě. Nevědomá neexistující duše nemůže být v moci nikoho, ani podsvětí ani boha, z jednoduchého důvodu, protože neexistuje. V moci kohokoliv může být ponechána jenom existující uvědomující se duše. Kdyby naše duše neexistovaly po naší tělesné smrti, pak nám může být jakákoliv jáma nebo peklo ukradené. S ničím se totiž nedá dělat nic. Dále, a to si probereme v dalších pořadech, Kristus, zatím co byl tělesně mrtev, kázal v podsvětí. Komu asi, jestliže ne vědomým duším. Spící neexistující duše by ho nemohly poslouchat. Nikomu nekáže ani Bůh, vždy jen někomu.

Apoštolové se mnohokrát zmínili, že vnitřní člověk existuje poté, co opustí své tělo. Jen několik veršů:

On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1. Tesalonickým 5:10)

Pavel zde v podstatě říká, ať jsme v těle, živí, nebo už mimo tělo, zemřelí, žijeme s ním, s Bohem. Ve spojení, v životě, mohou být jenom existující bytosti. S neexistující spící bytostí se nedá vejít ve svazek, což je život.

Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. (2. Korintským 5:5)

Jak zřetelné! Pokud jsem doma v tomto těle, nejsem doma u Pána. To znamená, až nebudu v tomto těle, tak budu doma u Pána. U Pána a doma mohou být jenom bdělé, uvědomující se duše. Ten, kdo není nemůže být nikde, a ten, kdo spí, tak sice je, ale to, že i kdyby byl doma u Pána, mu nic neprospěje, protože o tom neví. Pavel dále píše Filipským:

Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. (Filipským 1:21-23)

Že by se Pavlovi chtělo odejít byť na dočasný spící odpočinek, kde není vědomí? Vždyť Pavel se těšil z toho, že v tomto těle je práce. Že by Pavel stavěl na první místo svoje nebytí, kde se nepracuje? Nebo svoji neexistenci s nadějí pozdějšího vzkříšení? Tohle by nebyl žádný zisk ani pro Pavla ani pro nikoho jiného!

A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Korintským 4:16-18)

Tento verš je znovu neoddiskutovatelný. Hovoří o naší věčné slávě, hovoří o našem neviditelném duchu, jako věčné existenci - neviditelné je však věčné.

Kdyby vnitřní člověk nežil věčně, jaký smysl by dávaly následující verše?

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Kdo věří v Syna, co udělal na kříži, má teď v tomto okamžiku život věčný a přešel ze smrti (tj. odloučení od Boha) k věčnému životu (tj. spojení s Bohem). Následující verš to zdůrazňuje přítomným časem - má život věčný:

Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3:36)

Nespasený, kdo Syna nemá, neuzří život, rozuměj - neuzří Boha Syna. Neuzřít může jen ten, kdo existuje, kdo je. Kdo není nebo spí, nemůže ani uzřít ani neuzřít, prostě není, nebo je spící bez vědomí. I nespasený bez věčného života, bez Boha bude vědomě, bděle existovat. Dále:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5:24)

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.(Jan 10:27)

Že by je z Kristovy ruky vyrval spánek? Neexistence v hrobu?

A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1. Janův 2:17)