5. Nesmrtelnost duše

Pokračujme biblickými důkazy, že vnitřní člověk je hned po tělesné smrti při plném vědomí.

Lotr po Ježíšově pravici, když umíral, prosil Ježíše, aby na něj pamatoval.

Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23:43)

Vím, někteří křesťané posunou čárku, aby verš vyzněl

"Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji."

To znamená, v ráji budeš později, po spánku, ale říkám ti to už dnes. Tato interpretace přehlíží i další velmi důležitou skutečnost. Slova "amen, pravím ..." jsou v evangeliích vyřčena Ježíšem více než 70-krát. Ježíš je ale nikdy, ani na jediném místě, časově, místně nebo způsobově blíže neurčoval, protože takové určení by bylo zbytečné. Nebylo na místě, aby zdůrazňoval, kdy, kde a jak něco říká, vždy říkal Amen k tomu, co říkal. A Ježíš říkal, dnes budeš se mnou v ráji, úplně stejně, jako říkal Petrovi:

"Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš."(Marek 14:30)

Tímto způsobem, časovým určením, kdy Ježíš něco říká, by byl narušen prostý smysl jednoho z Kristových oblíbených důrazových vyjádření. Projděte evangelií, alespoň několika z těch 70 výskytů, a uvidíte nesmyslnost této interpretace.

Co má větší právo k existenci: Víra v Boha a v nesmrtelnost, nebo víra, že Bůh a nesmrtelnost neexistují. Věřící v Boha může dokázat obojí, kdežto nevěřící neexistenci Boha a nesmrtelnosti dokázat nemůže. Víra v Boha a v nesmrtelnost je každému člověku každého národa vlastní. I stalinská pionýrka vepsala do svých komunistických ideálů, že by chtěla vymyslet lék, po jehož užití by se neumíralo. Proč si všichni přejeme oddálit svoje úmrtí? Proč je v pohádkách živá voda? Věčný život, existenci máme totiž v krvi. Tuto touhu máme od Boha, z Jeho Slova a z naší přirozenosti. Naše duše nemůže toužit po něčem, co neexistuje. Nemůže si smyslet neexistující nicotno, to nejde! Každá touha musí být reálná. Věčnost naší existence existuje už svým určením, tím, že po ní toužíme.

Indiáni věřili ve věčná loviště, a proto pochovávali svoje mrtvé v lovecké zbroji. Řekové vložili svému mrtvému stříbrnou minci do úst, aby mohl zaplatit vstupné do posmrtného života. Egypťané vybavili své mrtvé knihou mrtvých, modlitbou, a dále jakousi mapou, aby našel cestu na druhý svět. Gálové si dokonce půjčovali peníze, které měly být splaceny až na onom světě! Nordičtí lidé pochovávali na koni, a ve zbroji, aby mrtvý mohl vítězně do nového světa dorazit. Není národa, ani kmene, jemuž by byla myšlenka posmrtné existence cizí.

Měli bychom si připomenout i svědectví umírajících lidí. Těch, kteří Krista znali, i těch, kteří jej neznali. Pojďme se podívat na umírání "slavných" neznabohů.

Voltaire. Kdo by alespoň neznal jeho jméno. Jeho neslavný výrok, že 50 let po jeho smrti Bible zmizí z povědomí lidí, se nevyplnil tak, že ve Voltairově domě dodnes sídlí francouzská biblická společnost. Když Voltaire pocítil, že mrtvice, kterou byl raněn, ukončí jeho život, byl přemožen hryzavým svědomím. Poslal pro kněze a chtěl se usmířit. Jeho společníci v nevěře ovšem takové potupě chtěli zabránit. Voltaire své přátele, humanistické materialisty proklínal a křičel, ať odejdou, že jsou to oni, kdo zapříčinili jeho agonizující stav. Aby si ulehčil, písemně před svědky odvolal dílo, které velká část lidstva obdivuje dodnes. Úleva však nepřicházela. Po dva měsíce byl v agonii, skřípal zuby, a proklínal Boha i lidi. V jiných chvílích volal Krista a Pána. Potom hrůzou křičel, musím umírat, opuštěn Bohem i lidmi. Když se blížil jeho konec, jeho materialističtí přítelíčkové hlídali Voltairův dům, aby žádný nepovolaný neviděl, jakým úděsným způsobem umírá. Jeho ošetřovatelka prohlásila, že ani za všechno bohatství Evropy by podruhé nechtěla vidět umírat nevěrce.

Jiný nevěrec, slavně neslavný deistický filosof, David Hume, vydal v roce 1762 své proslulé dílo - Přirozené náboženství. Zpráva o jeho klidné smrti se roznesla po celé intelektuálské pospolitosti tehdejšího světa. Objevila se však jeho hospodyně, která přišla s úplně jiným příběhem. Je pravda, že Hume žertoval a byl veselý na své smrtelné posteli, ale to jen do té chvíle, dokud svědci neodešli. Jeho duševní neklid dosahoval takové intensity, že se celá postel třásla. Nedovolil kolem postele žádné hořící svíce, a stále musel být někdo u jeho lože. Hospodyně musela vždy zazvonit na dalšího služebníka, který musel být přítomen dříve, než sama odešla z pokoje. Jeho vnitřní muka rostla den za dnem. Nakonec jeho hospodyně prohlásila: Věřím Bohu, že už ničemu podobnému nebudu v mém životě svědkem.

Takto bychom mohli pokračovat. Kdysi jsem četl o hrůze, kterou procházel Stalin před svou smrtí. Umírající, ať je na tom s Bohem jakkoliv, neodchází ani do neexistence, ani do nějakého blíže neurčeného nevědomého spánku. Kdyby nespasený člověk byl Bohem odstvořen, proč by se třeba Voltaire tak třásl? Neexistence není hrozivá, ale pekelná osamocená existence znamená hrůzu.

Jako mladý křesťan jsem přemýšlel, proč Bůh neodstvoří nespasené. Bylo by to lidštější že? Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Věřím, že jsme Bohu nejpodobnější v tom, že máme svobodnou vůli, a tím jsme uschopněni volit, jsme uschopněni milovat nebo nenávidět. Volba bez následků by nebyla volbou. Dále, naše podobnost Bohu se musí odrazit i v naší věčné existenci. Znovu, rozlišujme mezi věčným životem a věčnou existencí, to jsou dva odlišné pojmy. Věčnou existenci bude mít každý. Věčný život jen ten, kdo zná Boha.

Později jsem si všiml a dal do souvislostí následující verš:

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Genesis 2:7)

V tomto verši, dech života, by měl být přeložen dech životů, protože je zde množné číslo - chajim.

On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, ... (Skutky 17:26)

Nechci být v této otázce dogmatický, ale myslím si, že tak jako v tělesné genetice Adama je obsažen každý člověk, proč by nemohla existovat i podobná genetika vnitřního člověka - duše? Obzvláště, když Bůh vdechnul do Adama dech životů. Tomu by nasvědčovalo i to, že děti dědí i duševní vlastnosti rodičů, Bůh trestá až do čtvrtého pokolení, zajímá Jej rodokmen atd. Co mne však upevňuje v této interpretaci, je tento hutný verš:

Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. (Řím. 5:17)

Skrze jednoho člověka smrt, skrze jednoho člověka život. Uvědomujeme si, co to znamená? My, lidstvo, nejsme jenom individuální bytosti, ale jsme také jeden celek. Ovlivnění jednoho mělo za následek ovlivnění všech. Je to přirozené. Když komunisti vyhodili mého otce z Prahy, byl jsem vyhozen i já, ačkoliv mi bylo jen 11 let, protože naše rodina byla jeden celek. Jestliže duchovní i tělesná smrt přišla skrze jednoho člověka Adama, jestliže duchovní i nový tělesný život přichází skrze jednoho člověka Ježíše, pak je i přirozené, že kdyby Bůh odstvořil jednoho člověka, musel by odstvořit i celé lidstvo, protože lidstvo je jeden celek. Potom Jeho plán - království lásky, by byl také odstvořen. Nejsme autonomní izolovaná individua. Proto se Ježíš Kristus musel narodit z člověka, z Marie, aby byl jeden z nás a byl propojen s námi v lidství. Právě ta skutečnost, že věčný život, spojení s Bohem, přichází skrze jednoho člověka, Ježíše, dokazuje, že buď můžeme být odstvořeni všichni, nebo nikdo. Kdyby spása přicházela skrze každého z nás individuálně, skrze naše rádobydobré skutky, potom bychom byli individua a mohli bychom být i jednotlivě odstvořeni. Adamův pád a Kristův kříž však podmiňují věčnou existenci pro všechny, a věčný život jen těm, kdo byli v Kristu ukřižováni.

Představa, že zlí budou odstvořeni, anihilováni, a ti v Kristu budou probráni ze spánku k existenci, nechápe spásu milostí skrze jednoho člověka, Ježíše Krista.