6. Nesmrtelnost duše

Abychom se po minulé úvaze uklidnili, podívejme se dnes na svědectví těch, kteří umírají v Kristu, kteří umírají v Boží spravedlnosti. I starozákonní Bileám nám zanechal svědectví, že lidé spravedliví a přímí umírají záviděníhodně.

Kdo sečte prach Jákobův, kdo spočítá byť jen čtvrtinu Izraele? Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!" (Numeri 23:10)

V Bibli umírá mnoho spravedlivých. Vždy klidně, a často s proroctvím na rtech. Třeba Abraham, Izák, Jákob. Mojžíš ve své páté knize často hovořil o své smrti. Podívejme se na Štěpána, jak vítězně umíral, a srovnejme jeho smrt třeba s Voltairovou:

Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel. (Skutky 7:54-60)

Štěpán viděl Krista, Štěpán se neukládal ke spánku. Štěpán viděl, že jeho věčný život, což je spojení s Kristem a ne věčná existence, se naplňuje.

Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.(2. Timoteovi 4:6-8)

A apoštol Petr?

Ale považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle; vím totiž, že je budu muset brzo opustit, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus. Vynasnažím se, abyste si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu. (2. Petrův 1:13-14)

Petrova starost nebyl strach z tělesné smrti, což bylo opuštění těla, ale staral se o rozšiřování evangelia. Petr o žádném nevědomém spánku nehovoří, jako by byl jeho duch, jeho vnitřní člověk neoddělitelně připoután k tělu, a stal se nevědomým s rozpadnutím těla. Petr o sobě hovoří, že brzo odejde z těla, a řekl mu to právě Ježíš Kristus. Chápejme, jestli naše duše a tělo jsou neoddělitelné, potom smrtí opravdu vše končí, a Petr nás mystifikuje tvrzením o svém odchodu z těla, jak mu prý zjevil Kristus.

Poslechněme si, co řekl těsně před svou smrtí autor písně Skála věků - Augustus M. Toplady. Jaká radost, kdo vůbec může pochopit štěstí třetího nebe? "Jaká jasná sluneční záře mne obklopila! Nemám slova, abych vám ji popsal. Vím, už to nebude dlouho trvat, než si můj Spasitel pro mne přijde." Potom se štěstím rozplakal a řekl: "Vše je světlo, světlo, světlo, jasnost Jeho vlastní slávy. Přijď, Ježíši, přijď rychle, Pane Ježíši."

Nejznámější je snad Pavlův výrok:

Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. (Filipským 1:21-23)

Můj nejmilovanější spisovatel je Pavel Eisner. Přečtěme si, jak ten vidí češtinu a českého člověka tváří v tvář smrti.

Čeština zemřelého člověka lituje: neboť nebožtík, nebožka, toť lidé nebozí, ubozí, lidé, jichž mi je líto. A teď srovnejte některé jazyky jiné. Feu ma mére, v tom feu od fatutus, je odkaz na fatum, na bytost osudem odvolanou. Angličtina: the late Mr. Smith, bývalý pan Smith, byl na světě, už není. Němčina: meine selige Schwester, selig = beatus = blažený, tedy na nebe, do ráje vzatý. Lecjaké jsou v tom odstíny, lítost nijaká. Tu projevuje člověk český, mluvě o nebožtíku, o nebožce.

Protože člověk český je tak srdečný, viďte? Nikolivěk. Kdyby člověk český byl tak srdečný, jak si odedávna namlouváte, litoval by spíš sebe, že mu ten drahý zesnulý odešel. Řeknu-li však nebožtík, nelituji sebe; lituji toho člověka odešlého. Patrně proto, že to zdejší slzavé údolí je něco nad pomyšlení žádoucího. Svým slovem pro člověka zemřelého prozrazuje na sebe český člověk, jak ukrutně lpí na tom životě vezdejším. Slovo nebožtík, nebožka dokresluje životní filozofii, kterou v sobě má slovo smrt;

Tolik Pavel Eisner. Dodal bych jenom, že nebožtík stejně jako nebožák prostě nemá nebo není u Boha. Člověk český totiž nějak bytostně nevěří ve věčný život, což podle biblické definice znamená být u Boha, být ubožákem. Když apoštol Pavel řekl, že chce být s Pánem, aby smrtí získal věčný život, tj spojení s Bohem, doslovně říká, že největší zisk je být ubožákem. To ale pro našince není, být u Boha, být ubožákem je pro našince hrůza, protože zemřelý přišel o toto nadevše žádoucí slzavé údolí. Člověk český se vyjádřuje, jako by byl skeptický realista, a měl zlou předtuchu, že opravdu většina zemřelých jsou nebožtíci, protože Bible praví:

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Matouš 7:13-14)

Nebožáci vcházejí prostornou branou a širokou cestou. Není většího přání Boha, než abychom se všichni stali ubožáky, a u Něho, u Boha se sešli. Jenom ubožák prochází těsnou branou a úzkou cestou.

Český člověk jako by svým jazykem dával najevo, že smrtí se odchází, že smrtí vše končí, v nevědomé neexistenci. Co k tomu dodává Pavel Eisner? Musím citovat tohoto velikána:

Smrt - jen čtyři souhlásky, z nichž jedna je ovšem znělá likvida. Tvar i zvuk toho slova, jež se snáší ze rtů jako se stromu poslední list v listopadu, vždy jen dolů k zemi, nikdy nahoru - tvar i zvuk toho slova znamenají opravdu definitivní konec toho, co se životem nazývá. Konec opravdu konečný, a nic za ním a po něm...

slovem smrt mohl mortem, la mort, pojmenovat jen národ, který přes všechnu přijatou víru skládá svým prožíváním nejtajnějším všechno v jedinou hlubinu bezpečnosti, totiž v život pozemský a vezdejší; národ nadobro nezpůsobilý k mysticismu; národ bez metafyziků, ba dokonce i národ bez valné kuriosity co do každého La-bas; národ pozemšťanský. Národ bez nutkání transcendentálního.

Co dodat? Jen to, abychom si uvědomili, smrtí vše začíná!