19. Nesmrtelnost duše

V minulém pořadu jsme si povídali o pekle, a zdůvodnili jsme si, že peklo - šeol není totéž místo jako hrob. V šeolu, v pekle jsou vědomé beztělné duše nespasených, v hrobě spí bezvědomá těla. Proti stovkám veršů, které toto dokazují, stojí pouze tři verše, které by zdánlivě mohli učit, že duše člověka je po smrti nevědomá. Prozkoumejme je. První je z knihy Kazatel.

Tato slova jsou napsána v Kazatelově kritickém hříšném rozpoložení. Stavět jakékoliv učení na Kazateli je velmi ošidné. Bible pravdivě zaznamenala Kazatelovu bezvýchodnost:

Bible ale učí, že duch zvířat a člověka jsou propastně odlišní! Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, zvířata nebyla. Člověk má hříšného spasitelného ducha, zvířecí duše je sice padlá, ale není hříšná. Kazatel je natolik zoufalý, že hází vše do jednoho pytle pomíjivosti. Kromě toho poraženecky pochybuje i o věčnosti duše člověka:

Zde dokonce zpochybňuje spásu duše v nebi! Není si jist. Protože však pochybuje o věčnosti lidského ducha, jenom přiznává, že je mu známa lidská nesmrtelnost, že je mu známa biblická doktrína. Kdybychom na Kazatelovi stavěli naše učení, tak bychom se museli řídit také následujícím veršem:

Jestli je to tak, tak jsme ti nejgrotesknější lidé. Obětovat, neobětovat, věřit v Kristovu oběť nebo v ní nevěřit, vše je jedno... Je? Jistě že není! Proto, "neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých" je pouze zoufalý výkřik zpochybnění.

Nebo Davidův postesk:

Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? (Žalmy 6:6)

David je v děsu, David je zmítán ve zdánlivě bezvýchodných chřadnoucích pocitech. V Davidově vyčerpanosti by výše zmíněnou větu pronesl snad každý. Cožpak jste v zoufalství neřekli třeba "mně je to jedno", ale vůbec vám to jedno nebylo? Kdybychom na tomto verši stavěli učení o posmrtném nebytí, pak by se zhroutily ty stovky veršů, které jsou prorokovány v klidném rozpoložení a inspirovány Duchem svatým. Bůh jistě nepoužil zoufalý kající se stav Davida ke sdělení doktríny posmrtné existence člověka.

Třetí úsek písma, který by zdánlivě mohl naznačovat neexistenci vědomí po tělesné smrti, nalézáme v Izajášovi:

Zde hovoří judský král Chizkijáš o své těžké nemoci počínaje veršem 9. Vše, co jsme výše řekli o Davidovi, platí také o Chizkijášovi. V zoufalství padne spousta neplatných prohlášení, kterým nevěří ani ten, kdo je pronesl. Jsem přesvědčen, že bohuvěrný Chizkijáš nevěřil sám větě, kterou pronesl:

V umírající tísni tohle může pronést i ten nejvěrnější věřící v Krista, i když jej v tomto těle nikdy nespatřil. Musíme vždy vzít v potaz všechny okolnosti - kdo, kdy, kde, komu, jak, a proč. Pak posuďme, zda je prohlášení biblické učení, nebo kvílení, jak sám Chizikijáš popsal svůj stav.

Znovu si zopakujme, že šeol - peklo, není místo pro tělo. Tělo jde do hrobu. Vnitřní nespasený člověk, jeho duše a duch, jdou dnes, i po Kristu, do pekla. Vnitřní spasený člověk před Kristem šel do podsvětí, do oddělení šeolu nazvaného ráj. Dnes, po Kristu, jde přímo do "nadsvětí", do třetího nebe.

Přejděme nyní ke čtvrtému oddělení podsvětí, a tím je

Do tohoto čtvrtého oddělení podsvětí nevstoupí žádný člověk. Je to místo vyhrazené pro démony a jisté andělské bytosti. Ve Starém zákonu je toto oddělení nazváno Abbadon a v naší ekumenické Bibli je přeloženo jako říše zkázy, v Kralické někdy jako propast.

Bůh vidí do této propasti, do vězení démonů a jistých padlých andělů.

Říše zkázy a smrt říkají: »Pouze jsme zaslechly pověst o ní (tj. o moudrosti).« (Jób 28:22)

Říše zkázy, Abbadon, je skutečné místo v podsvětí, tj. v podzemí, uvnitř země. Jinak by o ní nemohlo být řečeno, že zaslechla pověst o moudrosti.

V propasti, v říši zkázy, v Abbadonu je pálivý oheň. Země je uvnitř žhavá. O tom nepochybuje ani současná věda. Podsvětí je doslovně žhavé. Pro vězně v Abbadonu neexistuje spasení, neexistuje milost, nemůže se tudíž o ní ani mluvit:

Jestliže Bůh vidí do podsvětí, tím spíše, ať to pochopíme, vidí i na svět, co se děje na povrchu světa.

V řečtině Nového zákona je tato hlubinná propast nazvána Abbys. Abbys je v Lukášovi přeložena jako pekelná propast.

Ježíš se zeptal nečistého démona v posedlém člověku:

Abbys není tedy pro lidi, a Ježíš má moc nad každým, i nečistým duchem. Tato bezedná propast není nic příjemného, protože duchům se do ní vůbec nechtělo.

Kobylky v knize Zjevení musí být démoni s inteligencí, kteří jsou dnes vězněni v bezedné propasti:

Obyčejné kobylky nemají žádného vůdce, ale tito démoni,

Není zde místo rozvinout Abbys, bezednou propast, ale dravá šelma ve Zjevení je také obyvatel tohoto podsvětí:

Další odkazy:

Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti (Abbys), ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude. (Zjevení 17:8)

Do tohoto oddělení, do bezedné propasti, do Abbysu bude vhozen i Satan na 1000 let, aby byl propuštěn a svedl národy po tisíciletí. Zjišťuji, že je tohle až příliš zajímavé téma, a rozvinu jej někdy brzy samostatně.