6. František

Dejme tomu, že...

Dejme tomu, že by se mě někdo zeptal, kolik duší jsem se vytrvale snažil získat pro Krista za poslední měsíc, nebo aspoň za minulý rok, jaká by byla moje odpověď? S kolika jsem hovořil? Kolik jich mám na svém modlitebním seznamu? Nezajímá-li mne dostatečně spása druhých ani natolik, abych měl denní modlitební seznam, je se čemu divit, že žádné duše nezískávám?

Pokračujme už po šesté v našem seriálu - "Jak evangelizovat". V posledním pořadu jsme položili nevěřícímu, ale i do kostela chodícímu Františkovi dvě základní otázky týkající se jeho duchovního života:

1. Kdybys dnes zemřel, Františku, jsi si jist, že bys byl spasen a Bůh by tě přijal do nebe?

2. Až budeš stát před Bohem, jak bys mu odpověděl na jeho oprávněnou otázku: Proč tě mám, Františku, do svého nebe vpustit? Co tě k tomu opravňuje?

Řekli jsme si, že lidé, i ti kostel nebo sbor navštěvující, ve většině případech nemají odpověď. Jak může být spasen ten, kdo ani nezná příčinu spásy? To je přece nemožné! Přátelé, z osobní zkušenosti vím, že odpovědi, obzvláště na druhou otázku, jsou téměř výhradně lidské, humanistické. Lidé, Františci, odpovídají v podstatě stejně: Snažím se být dobrý, chodím do kostela, žiji křesťanský život, Bůh mne miluje, zachovávám desatero přikázání atd. Jiní doufají, a to jsem slyšel na vlastní uši, že do nebe vstoupí proto, protože je na světě daleko víc ještě větších rošťáků než jsou sami! Je to paradoxní, ale ti jsou snad nebi blíže, než ti, co se snaží dodržovat desatero. Uvědomují si, že jsou rošťáci. Být blíže však stále znamená - být úplně mimo! A tak, protože máme moc - dynamis Ducha svatého, začneme svědčit:

Víš, Františku, po většinu svého života jsem si myslel totéž, co ty. Myslel jsem si, že pouze nafoukanci si mohou být jisti svým spasením. A také jsem si říkal, že jsem lepší než oni, protože jenom drzouni si mohou být jisti. Později jsem v Bibli objevil, že tito podle mne drzouni odvozovali svoji jistotu z Krista a ne sami ze sebe. Z drzosti, a i ze zvýšeného hlasu se rázem stala pokora, protože ta nepočítá se sebou, ale s Kristem. Myslel jsem si totiž, že musím být, já sám, dostatečně hodný, abych svými dobrými skutky převážil špatné. A protože jsem stavěl svou záchranu na základě sebe a svých dobrých skutků, vzorného chování, potom mi zbýval pouze jediný logický závěr, že totiž nikdo si nemůže být svou spásou jist! Navíc, spoléhání na sebe, ať jej projevíme sebetišeji a sebezkroušeněji, je pýcha a ta pravá drzost. To jistě znáte: "Vždyť Já si to ani nezasloužím." Na to můžeme vzít jed, že si spásu nezasloužíme. Nepomůže nám ani ten tichoučký obličejíček, protože ten nám jenom přitíží, ačkoliv si jej pleteme s vlastní pokorou a láskou. Zachraňující facky jsou láska, a ignorující sladkost je ďábelská nenávist. Jsme-li spaseni naším tzv. vzorným chováním, potom jsme k smíchu obzvláště nevěřícím, protože na nás vidí a hledají nedokonalosti, kterými jen překypujeme. Říkají nám také Pánbíčkáři - a mají pravdu, dobře nám tak!

Proto většina lidí nechce mít nic společného s náboženstvím. Kdo si není spásou jist, ten spoléhá na sebe a na svou snahu. Protože se znám, jak jsem nedokonalý, potom jsem nevyhnutelně musel pochybovat, zda-li jsem vůbec spasen. Nedokonalost vidíme obzvláště na druhých, a proto prohlásil-li někdo, že si je svou spásou jist, viděl jsem ho jako chlubila. Jenže má chyba byla, že jsem záchranu své duše podmiňoval svým chováním, byl jsem subjektivní. Věř mi, Františku, znám tolik lidí, kteří dodnes zakládají svou spásu na osobních skutcích, tak jak jsem to kdysi vídával i já. A jsou to moji nejlepší přátelé a příbuzní. V tom nám František obyčejně skočí do řeči a zeptá se - na čem tedy zakládáš spásu ty, co tě opravňuje být lepším než ostatní? Franto, vůbec nejsem lepší než ostatní lidé. Jsem hříšník, jako oni. I ten nejlepší člověk je hříšník. Mám ten nejpřesvědčivější důkaz. Podívej se, zde to stojí v Bibli.

A teď si představ tu nejdokonalejší osobnost kterou znáš! I moje máma - maminka umřela, protože jí náš zaměstnavatel, kapitán hřích, vyplatil svou mzdu, totiž smrt. I ty a já umřeme, protože jsme si během svého života vydělali mzdu, která se rovná smrti! Vidíš to, Františku? Jestliže pilně pracujeme na své záchraně, naše mzda je nejenom fyzická, ale i duševní smrt. Takže, toužím-li po věčném životě, a nemohu-li si na něj vydělat, potom jediná možnost jej mít, je dostat jej zadarmo! Když jsem toužil v klukovských letech po kole, jediná možnost jej vlastnit bylo, že mi ho tatínek bez zásluhy, z otcovské lásky koupil. Když se karta finanční moci obrátila, daroval jsem otci letenku odsud do Los Angeles. Otec neměl v totalitě 5O tisíc na letenku do New Yorku a na pokračování do Los Angeles už by ani nepomyslel, protože by musel platit tvrdou měnou. Tak jako jsem dostal kolo bez zásluhy, tak byl tatínek bez zásluhy v Los Angeles, protože si na letenku nevydělal, daroval jsem mu ji rád a z lásky. Dám-li nuznému peníz, poněvadž s ním cítím a mám jej rád, jelikož je stvořen k obrazu Božímu, obdržel milosrdenství, obdržel peníze, o které se nezasloužil, které si nevydělal. Pomůže-li mi však třeba s kufry, pak mu vyplatím mzdu.

Milosrdenství a milost jsou nezasloužené, ale motivované ze strany dárce láskou. Mzda je zasloužená odměna, t.j. směna, něco za něco. Mzda není motivovaná láskou! Jestliže udělí král nebo president milost vězňům, daruje jim milosrdnou, ale nezaslouženou svobodu, protože rozsudek se nenaplnil. Zruší-li však potentát nebo soud rozsudek, potom hovoříme o rehabilitaci, v tom případě se odsouzený o zrušení osobně zasloužil, protože jeho skutky nepřestoupily zákon. Milost se latinsky a v mnoha jiných jazycích řekne gratia. A od toho máme naše české slangové gratis, tedy zadarmo, což znamená bez práce! Františku, Bůh nás věřící přijme do svého nebe zadarmo, gratis, protože spása je dar.

A pojďme spolu do Bible, kde Pavel překypuje logikou. Efezským napsal, co se mnou osobně pohlo!

Takže se nikdo nemůže chlubit! Jako by na mne padl kužel světla. To, co jsem nazýval chlubením, nebyly teď skutky spasených, ale Boží milost - chlouba Pána! Vždyť jsem vůbec nerozuměl křesťanství! Jestliže mi někdo něco dá, tak je to moje a bez zásluh. I nuzák mi můj peněžní dar může hodit pod nohy. Zadarmo darovaná věc se dává z lásky a přijímá z vděku. Láska ani vděk se nedají vnutit, obě spočívají na svobodné vůli. Na slyšenou příště, ten čas tak letí!