7. František

Dejme tomu, že...

Dejme tomu, že každý člen církve, do které patřím, by se měl dnes rozhodnout pro život plného odevzdání se vůli Boží podle jeho Slova (Ř 12:1.2) a stát se od nynějška člověkem, který bude získávat duše podle příkladu, který nám dává život Pavlův (1 Kor 9:20-22). Nepřišlo by takové probuzení, které tento sbor nebo toto společenství nikdy nevidělo? A nechci i já říci, že z Boží milosti se dnes vydávám do definitivní služby a budu získávat ztracené, budu mít denní modlitební seznam a budu dělat, co bude v mých silách, pod vedením Ducha svatého, abych pomohl dovršit to neobyčejné dílo, pro které můj Bůh a můj Pán přišel na svět?

Zopakujme si naši druhou klíčovou otázku, kterou jsme položili Františkovi. - Až budeš stát před Bohem, jak bys odpověděl na jeho nejzákladnější a nejdůležitější otázku: Proč tě mám, Františku, do svého nebo vpustit? Co tě opravňuje?

František a ostatní lidé nám většinou po velkém zdráhání dají humanistickou, subjektivní odpověď, která směřuje k nim, jinými slovy, jejich odpověď začíná osobním zájmenem JÁ. Věřte mi, většina Františků mi odpovídala následovně: Já se snažím žít křesťanský život, nebo já chodím do kostela, nebo moje dobré skutky vyváží mé špatné.

Lidé, včetně mnoha těch, co pravidelně navštěvují kostel, aniž si to uvědomují, dělají z Boha dlužníka. Za mé chování mi, Bože, dlužíš nebe! Snažil jsem se žít co nejlépe, jak jsem uměl, proto mě vpusť do svého nebe. Ale Bůh žádný směnný obchod s námi provozovat nebude.

A tak pokračujme v rozhovoru: Franto, jestliže jsi spasen za své chování, skutky a rituály, co říkáš tomuhle:

Bůh ti, Franto, nemůže spásu dlužit, protože bychom se chlubili. A víš, jak to vypadá ve všemožných i nemožných náboženstvích a vyznáních, která se vždy nazývají pravověrnými, protože provozují ta nejpravější duchovní a tělesná prostná. A dobře víš, že někdo je ohebnější a jeho předklon je krásně pružný, zatímco jiný si stěží dosáhne na lýtka - bez ohýbání kolen. Bůh jasně říká, že nás skutková prostná nespasí, protože bychom se jeden nad druhého vytahovali, což se děje po celém světě, kde probíhají náboženské dostihy lidského snažení a humanismu! Proto si nevěřící z pobožných utahují a nechtějí mít s náboženstvím nic společného. Pojďme, Franto, do Bible, Božího slova, a přečtěme si několik veršů, vždyť dávají více než smysl. Bible totiž učí, že jsme spaseni milostí, gratis, tedy darem, což znamená zadarmo. Je na nás, abychom Boží dar přijali! Milostí byli lidé spaseni ve starozákonní době, stejně tak jako v novozákonní. Daniel se modlil mimo jiné těmito slovy:

Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování. Panovníku, slyš, Panovníku, odpusť, Panovníku, pozoruj a jednej. A teď zbystři sluch Franto, neprodlévej kvůli sobě - můj Bože!!

Vidíš, Daniel vyloučil své spravedlivé činy ze své modlitby, dobře věděl, že Bůh na jejich základě nemůže provozovat směnný obchod. Bůh nám dává milost, - kvůli sobě. Kdyby nám Bůh dával věčný život za naši zásluhu, milost by se zvrhla v kšeft.

Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem... Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost beze skutků.

Franto, kdybychom byli spaseni za naše skutky, potom by nám Bůh nemusel nic odpouštět. Odpouštění je vlastně amnestie. Jsme vinní, ale z lásky k nám, ne pro naše skutky, nám Bůh odpustil. Ne proto, že musel, ale protože chtěl. Kdybychom byli spaseni za naše tzv. dobré chování, potom není co odpouštět, protože bychom se z našich hříchů vykoupili sami, koupili bychom si spásu! Už jen to, že je nám odpuštěno, vylučuje jakoukoliv sebeočistu skrze naše tělesná, skutková a duševní prostná.

Pavel píše Římanům:

Vždyť ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.

Vidíš, Františku, zákon a desatero tu není od toho, aby nás zachránilo, ale od toho, abychom se viděli jako v zrcadle, jak zákon nemůžeme dodržet, i kdybychom se rozkrájeli dobrotou. Naše spravedlnost je v Ježíši Kristu:

Franto! Na světě je asi 50 tisíc náboženství. Které z nich je to pravé? Jak to poznáme? Touhle otázkou jsem se musel prokousávat a odpověď - je tak jednoduchá! Neexistuje totiž 5O tisíc náboženství, ale jenom dvě. První vězí ve skutcích, v něm se lidé vykupují a vyvažují se ze svých hříchů. Je to subjektivní víra, ve které je věřící soustředěn na sebe a na své chování. Je to lidské úsilí dosáhnout Boha, zalíbit se mu. Jsou to všechny soukromé, samorostlé víry, je to snad tři miliardy cest, jdoucích ze zdola nahoru. Ani jedna z těchto soukromých nebo organizovaných cest nedosáhne výšin Boha, a i kdyby, tak by jej minula! Všechna náboženství mají jednoho společného jmenovatele, totiž kramaření s Bohem, nebo bohy. Směnný obchod však biblický Bůh odmítá. I reinkarnista se snaží, aby se jeho karmický dluh během tohoto života snížil a do příštího života vplul méně zadlužen panteistickému všebohu. A vedle těchto 5O tisíců zorganizovaných a snad třech miliard soukromých náboženství stojí osamocena, jedná jediná, jedinečná víra, tedy nenáboženství, která jde proti proudu všech náboženství. Je to objektivní víra milosti. Je to jedna cesta shora dolů, od Boha k člověku, tedy odchýlená od všech náboženství ne o 5, 10, 30 stupňů, ale o plných 180 stupňů, čímž je úplně protichůdná a nepodobná všem náboženstvím. Všechna, i osobní náboženství představují tři miliardy cest k Bohu, a proto Jej všechny minou, poněvadž jsou postaveny lidmi, a můžeme jim zjednodušeně říkat humanismy, protože středobod, kolem něhož se vše točí, jsou činy člověka a ne Boha! V křesťanském náboženství Kristova oběť obíhá kolem lidských skutků, jako by na nich byla závislá. V jedinečné biblické víře lidské skutky obíhají kolem Kristova kříže a jsou na něm úplně závislé. V náboženství je satelitem bůh, v biblické víře je satelitem člověk.

Biblická protestamentní víra milosti je Boží cesta k člověku, která je jen jedna a člověka nikdy nemůže minout, protože ji postavil sám Bůh. Všechna náboženství jsou spojena v proud lidských skutků. Biblická víra se probíjí proti proudu lidských skutků k Božímu skutku milosti. Jen mrtvé ryby jsou unášeny proudem.

Franto, pokračujme příště, mám toho tolik, abych se s tím s tebou podělil. Není to vzrušující?