8. František

Ano, Pane. Rád odpovím na tvé volání (Mk 1:17) a budu dělat odedneška, co můžu, abych pomohl získat pro tebe ty, kteří ještě nejsou spaseni.

Během těchto pořadů se dovídáme, že je všechno úplně jinak. Bible je totiž jiná kniha než všechny ostatní. Učí spásu tak otevřeně, přesto je spása neuvěřitelně mnoha lidem, převážně pobožným, skryta. Tomu říkám zázrak.

Pokračujme dnes v evangelizaci našeho ne tak úplně vymyšleného Františka. Jak si jistě vzpomínáte, ptali jsme se jej, jak by odpověděl Bohu na jeho nejzákladnější otázku - "Proč tě mám, Františku, do svého nebe vpustit? Co tě opravňuje?" Také jsme si biblicky i logicky vysvětlili, že spasení je dar, a že si na něj nemůžeme v žádném případě vydělat svými tzv. dobrými skutky. Bible učí:

A tak pokračujeme: A víš, Franto, který verš je pro mne ten nejpřesvědčivější? Pavel napsal Galatským:

Rozuměj dobře, Františku, Galatští byli totiž svedeni falešnými učiteli, tzv. judaisty, kteří učili, že ke Kristu, totiž milosti, musíme ještě přidat i obřízku. Obřízka byla podle nich nutná ke spasení. Jenže Pavel řekl, že spásu zařídil jenom Kristus a nic víc! Kdyby kdokoliv, cokoliv, přidal k milosti, milost už by nebyla milostí, ale mzdou! A Pavel pokračuje:

Vždyť by tím (totiž takzvanou spásonosnou obřízkou) bylo odstraněno pohoršení, jímž je kříž (tedy milost). Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid (t.j. učí tělesno-duševní prostná), ať se rovnou vyklestí. (Ga 5:12)

Víš, Františku, Galatští dobře věděli, o čem Pavel psal. Pohané v Galacii totiž zbožňovali bohyni Cybelu, a ti nejhorlivější se nechali z pobožnosti vykastrovat. A Pavel Galatským tak polopatě vysvětlil, že když cokoliv přidáte k Boží milosti jako spásonosnou nutnost, vyrovnáte se vykleštěným neplodným impotentním pohanům, kteří nejsou ani spaseni ani schopni duchovního rozmnožování. Obřízka sama o sobě v novozákonní době je duchovně neutrální, tělesně dobré hygienické opatření. V žádném případě však spásná nutnost.

Vždyť jim mohou dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha a chtějí uplatnit svou vlastní, proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. (Ř 10:2-3)

A zde je, Františku, nejtypičtější seznam cviků, na které nábožně založení lidé spoléhají, jimiž uplatňují svou vlastní spravedlnost. Všechny smrdí člověčinou:

Příslušnost k pravému vyznání, křest, večeře Páně, památka, přijímání, svěcení svátků, vykonávání náboženských povinností, intelektuální pochopení křesťanství, ortodoxnost víry, chození do kostela nebo sboru, modlení, čtení Bible, znalost biblických veršů zpaměti, zpívání nábožných písní, bezúhonná morálka, dobrota - a mnoho dalších! Věř mi, téměř všechny výše řečené body se snažím dodržovat a dělám vše, co je v mých silách, abych v nich sám vynikal. Jenže ani jeden z nich mě neopravňuje ke vstupu do věčného života s Kristem! Výše řečené body jsou jen důkazem, výsledkem mé jistoty spasení skrze Boží milost, nikdy nejsou příčinou mé spásy. A tak ti, Franto, sděluji novinu, která mi před sedmnácti lety v hlavě i duši všechno zpřevracela, že je totiž všechno úplně jinak a obráceně! Že nesekám latinu proto, abych byl spasen, ale přesně naopak, protože už jsem spasen. Ve všech 5O tisících náboženstvích světa je lidské vzorné chování příčinou, a spasení důsledkem. Jenom v samojediné biblické protestamentní víře je tomu přesně obráceně. Vzorné chování je důsledkem a spasení - je příčinou! Náboženství a biblická víra je antiteze. Víš, Franto, když jsem si tohle uvědomil, padl jsem na kolena! Miluji všechny lidi, ale děsí mne, když si přečtu, že křesťané ve jménu sounáležitosti financují stavbu mešity a synagogy. Snad proto, že si myslí, že všechny cesty, všechna náboženství nakonec přece vedou k jednomu Bohu.

K Bohu nevede žádná správná cesta! Cesta, ta pravá cesta, vede jen od Boha k člověku! Od milosti ke skutkům, nikdy od skutků k výplatě! Já vím, Františku, že máš na mysli otázku, kterou na mne vysypala už hezká řádka lidí: "A tak, to je tedy pěkné. Ten, kdo věří jenom v milost, může i vraždit a má to v suchu, jo?" Tolikrát jsem to už slyšel! Než na tuto otázku odpovím v některém z dalších pořadů, musím ti nejprve vysvětlit několik důležitostí. Musím ti vysvětlit povahu člověka, povahu Boha, a také ti musím vysvětlit, co udělal Bůh-Syn, Ježíš Kristus, pro člověka na kříži. Takže se máme na co těšit v dalších pořadech.

Moji milí posluchači a bratři v Kristu, když svědčíte nespasenému člověku, a vězte, kostely a sbory po celém světě jsou jimi přeplněny, nejdůležitější, co musíte zjistit, je, zda-li dotyčný doufá v sebe, ve svoje skutky, ve svoje náboženské cítění, nebo zda vkládá jistotu v Boží milost skrze Ježíše Krista. Diagnóza je velmi snadná, jen se jej zeptejte! A tak si zopakujme dvě diagnostické otázky:

1. Kdybys dnes zemřel, byl bys spasen? Šel bys do nebe? Odpoví-li ne, nebo že si není jist, buďme si jisti, že spasen není. Když ale odpoví ano, jsem spasen a Bůh mě přijme, potom ještě nemáme vyhráno a musíme mu položit druhou otázku:

2. Až budeš stát před Bohem a Bůh se tě zeptá - proč tě mám vpustit do svého nebeského království? Co tě opravňuje? Jak bys odpověděl?

Jestliže dotázaný začne subjektivně časovat slovesa v první osobě jednotného nebo množného čísla, s podmětem JÁ nebo MY, potom si můžeme být téměř jisti, že spasený není, protože spoléhá na svou zásluhu a ne na Kristovu zásluhu, kterou vykonal za nás a pro nás na kříži.

Jestliže však začne objektivně se zájmenem ve třetí osobě ... On, protože On Bůh mi dal milost, skrze Ježíšovu smrt, nebo že On Ježíš mne v potrestání zastoupil a tak Bůh uspokojil svoji spravedlnost, potom jásejte a obejměte jej, protože jste nalezli nebeského spoluobčana.

Ale máme toho ještě tolik na vyprávění. Tak si nás příště znovu vylaďte, ať se spolu potěšíme na tu dálku.