12. František

Povídáme si, a už po dvanácté evangelizujeme našeho nejprve vymyšleného, ale nyní už důvěrně známého a skutečného Františka. Pověděli jsme si o tom, jak rozlišíme opravdového křesťana od kulturního křesťana, vysvětlili jsme si už obšírně rozdíl mezi milostí a mzdou, vysvětlili jsme si, jak je člověk hříšný a ztracený a především jakou má nekonečnou hodnotu, protože sám Bůh byl ochoten obětovat svůj život za nás a nechal se potrestat jako by sám naše hříchy spáchal. Začali jsme Františkovi vysvětlovat Boží povahu. Zůstaňme tedy u Boží povahy:

Jak jsi posledně, Františku viděl, neohromující a nejnepochopitelnější rys Boží povahy je, že nás nekonečně miluje, nehledě na to, kdo jsme. Bůh nás nemiluje proto, co jsme, jsme totiž hříšníci, nýbrž proto, co je Sám! Bůh nás nemiluje, protože musí, nebo protože je láska, Bůh nás miluje, protože chce, protože se svobodně rozhodl nás milovat. Bůh má svobodnou vůli, a my ji máme také, protože jsme byli uděláni fortelně k Jeho obrazu. Na svobodné vůli stojí láska, a bez ní lásky není.

Bůh je milostivý a milosrdný, proto se nám zdá být zdlouhavě liknavý. Bůh nespěchá, protože si ve své milosti přeje, abychom nezahynuli! Víš, Františku, osobně si také přeji, aby byl Bůh ve své spravedlnosti co nejpomalejší, protože mám tolik drahých kamarádů a příbuzných, kteří vůbec neznají Ježíše Krista. Kdyby Bůh dnes učinil přítrž všemu hříchu, moji drazí by pozbyli naději. Proto jsem mu každý den vděčný, v němž mám možnost evangelizovat pro jeho slávu. Jenže, Franto, Bůh není jen láska, ale milostivý Bůh je také spravedlivý, a proto musí potrestat hřích. Bůh nemůže přejít hřích bez povšimnutí, potom by nebyl spravedlivý. Vždyť sami v nitru našeho srdce vždy toužíme po spravedlnosti. Ublížil-li nám někdo, tak se dovoláváme spravedlivé odplaty všem tyranům malým i velkým, na plebejské i státní úrovni! Bez Boha však i Hitler unikne, a naše nejniternější touha po spravedlnosti by byla jen fantazií. Bez Boha totiž spravedlnost neexistuje! Toužíme-li po spravedlnosti, už za ní stojí Bůh - vždyť jsme uděláni k jeho obrazu. A 48. Žalm říká:

Spravedlnosti Franto, nemůžeme uniknout! A víš co mě znepokojuje? Že lidé touží po spravedlnosti. Vlažní, v něco věřící, i ateisté říkají: "jestliže nějaký Bůh existuje, tak doufám, že bude spravedlivý". Tím si totiž namlouvají, že by v tom případě z nesnází vybruslili, poněvadž je na světě velký počet ještě větších darebáků než jsou sami. Franto, spravedlivá výslužka je to poslední, o co stojím. Nestojím o výplatní sáček, stojím o Jeho milost! Náš spravedlivý výplatní sáček je totiž toto:

Zemře ta duše, která hřeší. (Ez 18:4)

To znamená, bude oddělena od Boha! Buď Bůh má spravedlivé absolutní zákony, nebo je nemá, a potom je všechno relativní a jedno.

A v tomto okamžiku mi František obyčejně namítne: "Nesesílej oheň a síru, vždyť Bůh je láska." Samozřejmě, ale všimni si, Františku, že nejprve, ve Starém zákoně, Bůh ustanovil svůj zákon a trůn, totiž vládu spravedlnosti. A to vše dlouho před tím, než se odhalil jako největší milenec lidstva ve svém Synu, sám v sobě. Kdyby byl Bůh pouze spravedlivý, nikdo potom nemá ani ždibec naděje na přežití, všichni bychom byli ztracení. Kdyby byl pouze milující jako bělovlasý senilní dědeček, potom bychom neměli žádné problémy a vzal by nás všechny, včetně Stalina, pod své křídlo do nebe. Potom by vlastně říkal, já jsem vás chtěl, dětičky, s tím peklem a sírou jen vystrašit. V tom případě by, Franto, Bůh lhal. Nechytej mne za slovo, chyť se slova. Lhal by i v následujícím výroku:

Každý zemře pro vlastní nepravost. (Jer 31:30)

Bůh je svatý a spravedlivý a musí potrestat hřích. Víš, Františku, z naší hříšné přirozenosti zlehčujeme absolutní Boží spravedlnost. Bůh nemůže existovat v sousedství hříchu, proto se od hříchu musí oddálit - oddělit. A to je vlastně ten trest. Hřích přináší duchovní smrt, t.j. ztrátu sounáležitosti s Bohem. Nespasení chtějí mít od Boha pokoj - budou jej mít. V pekle budou od Boha "osvobozeni", budou mít svoji svobodu, t.j. budou zotročeni. Člověk je nejzotročenější, když si může dělat co chce! A člověk je nejsvobodnější, když se úplně podřídí absolutně svrchované pravdě. Peklo neovládá čert nebo ďábel, který podle českých omalovánek neumí ani pořádně přiložit pod kotel, ani hrát mariáš. Peklo totiž ovládá Bůh.

Já jsem první a poslední ... mám klíče od smrti i pekla. (Zj 1:18)

Bůh je však také milující a milosrdný a nepřeje si, aby kdokoliv zahynul. Tento rozpor Bůh musel vyřešit a vyřešil jej v osobě Boha Syna - Ježíše Krista. Bůh-Otec jej na kříži usmrtil. Já vím, Františku, že se ti zdá usmrcování moc tajuplné, až ďábelsky protivné, a námi tak těžce přijatelné. Souhlasím s tebou, obětní usmrcování je nechutné. Jenže v materiální oblasti je směnné platidlo vždy hmotné. Luky, šípy, sůl, mušličky, perly, zlato, stříbro a nakonec peníze. V duchovní oblasti však platidlo musí být duchovní povahy. Duchovní život musí být vykoupen duchovním usmrcením. Tělesné, zvířecí oběti, jenom znázorňovaly a připomínaly budoucí duchovní smrt Ježíše Krista. Kdybychom dnes ještě žili pod Starým zákonem, a zabíjeli bychom obětní berany a jiná zvířata, krev by usvědčovala naše hříšné svědomí. Vytékající krev je nepříjemná a smrt zvěstující. Z krvavé porážky je nám mdlo, stejně tak Bohu z naší tělesné a obzvláště duchovní smrti způsobené naším hříchem. My lidé jsme byli stvořeni k oslavě Boha! Jsme nesrovnatelně cennější než skot, zvířata nebo berani. Ti nás nemohou vykoupit. Nemají naši hodnotu, nemají naši cenu. Zde jde přece o lidského ducha, nejen o tělo! A tak se, Franto, blížíme k tomu nejpodstatnějšímu, k tomu, co dělá křesťana křesťanem, totiž ke Kristově zastupující smrti. Ano, zastupující smrti, protože za hřích se platí odloučením, tedy smrtí. A buď zemřeme my, protože jsme všichni zhřešili, nebo někdo jiný za nás. A o této nejvýznamnější pravdoucí pravdě si povíme v příštím pokračování.