13. František

Dnes se dostaneme ke kořenu celého křesťanství. Vzpomínáte, jak jsme Františkovi položili dvě určující otázky? "Franto, kdybys v tomto okamžiku zemřel, byl bys spasen nebo ne?" Když odpoví ano, potom se znovu zeptáme: "A proč tě Bůh do svého nebe vpustí, co tě opravňuje?" A právě dnes si povíme co, lépe kdo spasené opravňuje ke vstupu do Boží společnosti. Posledně jsme si pověděli o nutnosti oběti. Bůh, protože je, Františku, svatý, musí být na základě své povahy oddělen od hříchu. Proto je oddělen od nás, nemáme s ním přímý kontakt, a jsme duchovně mrtvi. Nespasení budou natrvalo odděleni od Boha. A tenhle trest zasluhujeme všichni. Kdo je alkoholik? Kdo se napil jen jednou nebo stokrát? Kdo je vrah, kdo zabil jen jednou nebo stokrát? Kdo je lhář, kdo zalhal jen jednou nebo stokrát? Který telefonní drát je nepoužitelný, ten, který je přestřižen jednou nebo stokrát? A konečně, kdo je hříšník? Už to vidíš, Františku, každý, každičký člověk je hříšný. Proto zasluhujeme trvalé odloučení od Boha, proto každý z lidí zasluhuje duchovní smrt. Psychologové nám říkají, že nám proběhne hlavou asi 10 tisíc myšlenek denně, 3,5 milionu za rok. Kdybychom si zapamatovali jenom jedno procento, tak bychom si museli vzpomenout na 35 tisíc myšlenek z každého roku našeho života. Naštěstí si nepamatujeme skoro nic. Kdosi moudrý kdysi řekl, že čisté svědomí je výslednicí špatné paměti. Jsme odpovědni za každé plané slovo, a těch napovídáme statisíce během jednoho roku.

Bůh ví, ten má řádnou účetnickou technologii. Vše je zapsáno v jeho knihách, nekonečněkrát dokonalejších než počítačové disky. A jednoho dne Bůh své účetní knihy otevře. Františku, vždyť ti jen připomínám obyčejný, všední, dennodenní život, žádné, jak lidé říkají, velké hříchy. A ty sám teď musíš vidět a tušit, že kdybychom byli souzeni za myšlenky, slova a činy, které má Bůh zaznamenány ve svém účetnictví, tak jsme všichni úplně, řekl bych totálně ztraceni do nenávratna, i kdybychom se v sobě zhlíželi sebevíc.

Jsem, Franto, nejjistější v jednom. Totiž, že se to týká mě osobně. Jestliže jsme tedy za naše činy podle spravedlnosti natrvalo odsouzeni ke ztrátě Boha - a to je peklo, co můžeme dělat? Právě že nic! My nemůžeme dělat nic, proto jsou skutková náboženství cestičky do nenávratna. Jenom Bůh může, a nikdo jiný! Hříchem je uražen Bůh a ne my. Proto jenom On může ustanovit způsob svého usmíření s námi. A protože Bůh je nejenom svatý, ale také mimo jiné spravedlivý, musí se od hříchu oddělit. Hříšníci tak duchovně zemřou. A jestliže hříšníci nezemřou, potom musí za ně zemřít někdo jiný. Slyšel jsem příhodu, která se prý stala za druhé světové války. Němci pochytali deset nebo kolik rukojmí a oznámili, že jestliže se nepřihlásí ti, co přepadli jejich transport, rukojmí budou do rána zastřeleni. Jeden rukojmí byl otec mnoha dětí a nějaký osamocený muž se nabídl, jestli by mohl toho mnohonásobného otce zastoupit, tedy nechat se zastřelit místo něho. Velitel svolil, protože počet hlav zůstal stejný a otec mohl jít domů k rodině. Tak tohle je, Franto, zastoupení v úzkých, řekl bych zastupující smrt. A podobně si můžeme představit zastupující smrt Ježíše Krista, který nás v naší smrti zastoupil. Vždyť Kristus zemřel místo nás. Buď zemřeme duchovně my, t.j. když nepřijmeme jeho zastupující smrt, podobně jako mnohonásobný otec také mohl říci osamělému muži, běž domů, já si své zastřelení odumírám. A nebo, za nás, místo nás, zemře někdo jiný, a v tom případě nemůžeme dělat nic - než dobrovolnou oběť přijmout a děkovat.

Františku, uvědom si tohle základní křesťanské, protestamentní pojetí, které nezná ani jedno náboženství! Bůh uvalil na Ježíše Krista každý prohřešený hřích každého spaseného člověka. Bůh jej ztotožnil se všemi hříchy všech spasených lidí. Bůh věděl, kdo je spasený, kdo jej přijímá.

Bůh žije mimo hmotu, prostor a proto i mimo čas. Vše je pro něj nyní, a i to je nepřesné, protože my si nyní představujeme jako výsek času. Tedy Bůh věděl, kdo je spasen, než ustanovil základy vesmíru, což je zase naše lidské časoprostorové omezení, protože On nezná ani minulý čas ani "než".

Věřím, že Kristus byl potrestán za hříchy spasených lidí, přestože zemřel za hříchy celého světa: Nespasení si totiž budou sami věčně splácet své hříchy trvalým odtržením od Boha, a nikdy je nesplatí. Kristus a člověk za stejné hříchy nemohou současně platit. Platí se vždy jen jednou, ne dvakrát. Kristova zastupující smrt je úžasná. Pověz mi, Františku, jak jinak se nám Bůh může dvořit, aby v nás vyvolal opravdovou, nefalešnou opětující lásku? Představ si mladíka, zamilovaného až po uši, jak je neustále odmítán. Dívka mu dává koš za košem, vysmívá se mu, uráží jej, nechce ho ani vidět. A jednoho dne, když si vyšla k řece zaplavat, ji opustí síly, volá o pomoc, odmítaný milenec ji zachrání, přičemž sám utone. Teď ji konečně dojde, co je to láska. Teď jí došlo, jak byla milována. Mladíkova smrt byly ty nejpřesvědčivější námluvy. A tak běduje a lomí rukama, jen kdyby byl živ, jak by mu padla do náruče. A víš, Franto, že náš milenec, který nás svou smrtí zachránil z utonutí, vstal z mrtvých? Nedovedu si ani představit, jak se scvrknu, až mu v nebi padnu k nohám. Kristus si nás namluvil těmi nejpřesvědčivějšími námluvami. Když si, Františku, uvědomíš, co pro Tebe Kristus na kříži udělal, není možné, abys jej nezačal milovat. Vždyť už nebudeš souzen a potrestán. Potrestán byl za tebe Ježíš Kristus. On protrpěl tvoje peklo až do dna, to peklo, které bys musel trpět jinak ty a věčně. On je nekonečná osobnost, proto unesl všechny hříchy všech spasených lidí, které by sami museli nést věčně.

Přátelé, bratři a sestry v Kristu! Když vysvětlím nespaseným zastupující Kristovu smrt, vždy jsou udiveni, prý o tom budou přemýšlet... Vidíte, jak všechna náboženství platí osobně za své hříchy? Jak lidé platí svými skutky a vzorným chováním? Satan chtěl být nad Bohem a padl. Adam s Evou chtěli být jako Bůh a padli. Všichni pobožní lidé, kteří se "sebespasují" vlastní dobrotou, si vlastně hrají na Boha, protože Bohu uchvacují výsadní svrchované právo spasení - a proto také padnou:

Není vždy zcela jednoduché získat rozměry nějakého předmětu. Zvláště chceme-li je znát zcela přesně. Pokuste se o tento test: Poproste dva lidi, aby určili míru stolu - bez měřítka. Pravděpodobně se dozvíte dva různé výsledky. Ač tito lidé jistě vědí, co je centimetr a jak velký může být asi stůl. Veselo však bude teprve; otážeme-li se dětí, které ještě nemají představu, jak dlouhý je centimetr. Pak výsledek asi nebude vůbec odpovídat skutečnosti.

Ale mnoho dospělých lidí jedná žel právě tak, jde-li o věci spásy. Často mají hotový svůj úsudek, avšak netažme se, podle čeho si jej utvořili. Většinou mají v náboženských otázkách vlastní představy. Co si myslí a věří sami, považují za správné, a všechno ostatní mají za sporné. A víte, kdy se nejvíce hněvají? Když přineseme měřítko a počneme měřit. Měřítko? Ano! Písmo svaté je měřítkem ve všech věcech lidského života, především ale v otázkách věčnosti. - Neboť zmýlit se v záležitostech spásy je osudné; zde se jedná o náš věčný osud: A přesto mnozí říkají: "Jenom na mne nechoď' s Biblí!"

Měřítko - Boží slovo, dává například tuto orientaci:

Nikoli nějaká sekta či náboženství, ale Ježíš Kristus, Boží Syn, je cesta k Bohu. - Tohoto měřítka se držte!