14. František

Vítám Vás, přátelé, ke 14. evangelizačnímu pokračování. Svědčíme našemu již známému Františkovi, který může být docela dobře i věřící, kostel nebo sbor navštěvující polidsku hodný člověk! Již jsme si tolikrát pověděli, jak bychom měli "věřícím nespaseným" vysvětlit rozdíl mezi biblickou vírou a všemi náboženstvími světa. Dnes povíme našim Františkům, co pro nás udělal Ježíš na kříži. Kříž je pro nás nejdůležitější! Vždyť Ježíšovým křížem nám pravý křesťan musí odpovědět na otázku Boha: "Proč tě mám, člověče, do svého nebeského království vpustit?" A už víme, že dobráci odpovídají sami sebou, tedy svým snažením, svým dílem, a skuteční křesťané odpovídají Kristem na kříži, Jeho dílem. A totéž platí o hlasatelích Božího slova. Dnes už jen stěží vstoupíme do shromáždění, kde se káže místo sentimentální lásky láska krvavá, láska obětující. Franto, slyš: Apoštol Pavel řekl Korintským:

Víš, je to úžasné - "aby nebyl vyprázdněn Kristův kříž"! Proto tolik lidí, Franto, nezná spásnou novinu, protože i spousta věřících navštěvuje shromáždění a kostely, kde se hovoří v moudrosti slov, kde se filosofuje a provozuje tělovýchova jako ve starém Řecku nebo Římě. Mnoho lidí zbožňuje prázdné filosofování, které sice nic nevyřeší, ale také nezavazuje. Proto je prázdné tlachání tolik oblíbeno. A proto Pavel napsal Timoteovi:

To je to prázdné filosofování! Lidé totiž, jak píše Pavel, nechtějí slyšet pravdu, nesnesou pravé učení a přiklání se k lidským výmyslům.

Už Izajáš řekl:

A to platí nejen o pobožných lidech, ale i o těch, kteří celého Boha a jeho tvořivý zázrak zamění za lidskou báji, za vědecky znějící teorie. Pavel to vyhmátl, jako by žil v dnešní době. Lidé tak neradi slyší pravdu. Pravda je totiž nepříjemná, nastavuje nám hříšným zrcadlo a v něm se vidíme, jací skutečně jsme. Proto zvěstovatelé evangelia musí snášet útrapy. Mají totiž tu nejlepší novinu, jež je podmíněna tou nejsmutnější novinou. I Pavel měl potíže s člověčinou.

Lidé ve své hříšné přirozenosti nestojí o evangelium a o Kristův kříž, ale o bajky, o sentimentální lásku, o humanistické, vzájemné gratulace. Filosofování a obřadní prostná bez náplně kříž úplně vyprazdňují. Proto jsme tu my, Franto, abychom ti dosvědčili, že kříž byl před dvěma tisíci lety plný a vyplnil Boží plán spásy! Ježíš totiž na kříži nezemřel jenom tělesně, ale především duchovně. Dva pilíře křesťanské víry jsou ukřižování a z mrtvých vstání. Ukřižování nesmíme nikdy zaměnit za náboženství. Bůh-Kristus byl totiž obviněn našimi hříchy, a Bůh-Otec jej na kříži soudil, jako by Ježíš všechny naše hříchy spáchal sám. Kvůli nám Bůh-Otec ztotožnil svého syna s hříchem. My, protože jsme v Kristu, Franto, protože jsme s Kristem ztotožněni, jsme s ním duchovně ukřižováni a Pavel to potvrzuje:

A Galatským Pavel dále píše:

Já však se za nic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Gal 6:14)

Vidíš, Františku? Kristus může ukřižovat hříchy jenom těm lidem, kteří se s ním ztotožní. Naše chlouba je kříž našeho Pána, jenž pro nás usmrtil svět, jsme světu mrtvi, jsme od světa odděleni. Tolikrát Bible potvrzuje, že milost je příčina a skutky následek spásy, na rozdíl od všech náboženství, kde skutky jsou příčina a spása důsledek. Pavel jasně Galatským vysvětluje, že světový systém hříchu je pro něj ukřižován - usmrcen, t.zn., že je od světového systému hříchu oddělen, a činí dobré skutky, což je způsobeno křížem našeho Pána Ježíše Krista.

Franto, tolik lidí přidává k Boží milosti, kříži, nesmysly. Ano, nesmysly, protože pocházejí z člověka. A Pavel je zase neodbytný:

Není to logické? Kdyby Bůh mohl použít naší dobroty ke spáse, rozhodně by neplýtval svým Božím, Kristovým životem. Jak směšná jsou všechna náboženství a rádoby křesťanské podlézavé snahy zalíbit se Bohu. Bůh se chce přece zalíbit nám, tím, že za nás zemřel, námluvy přicházejí od Něho, ne od nás. On je ten aktivní milenec, my jsme ti, kdo nejprve pasivně přijmeme Boží lásku a teprve potom opětujeme. Nevěříš, Franto? Co říkáš Janově dopisu:

Ve spořádaném manželství všechno klape, manželé si navzájem nedělají naschvály a nemučí se. Dobré chování je v manželství způsobeno vzájemnou láskou a nikdy ne obráceně. Jinak by to byl směnný kšeft. Když ty uděláš tohle, já udělám tamto. T.j. když se, Bože, budu dobře chovat, tak ty mě zachráníš. Ještě mi, Franto, dovol zdůraznit jednu důležitou věc. Jistě jsi už slyšel slova oltář, kněz a oběť. Oltář je stůl, na němž kněz obětuje, tedy zabíjí zvířecí oběť. A teď, Franto, zbystři sluch: čtu z Bible.

Každý kněz, (před Kristem) koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť ... tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje (t.j. činí je svaté). Žd 10:9-14

Nevidíš to, Františku? Poslední oltář byl kříž? Poslední kněz, jenž usmrcoval život, byl Bůh, a poslední dokonalou obětí byl Bůh-Syn, Ježíš Kristus. Uvědom si, že jsme byli přivedeni k dokonalosti už před dvěma tisíci léty. Starozákonní kněží obětovávali jen zvířata. A víš, že jsou křesťané, kteří dnes znovu a znovu obětují Božího Syna na oltáři prostřednictvím kněží? Kde berou odvahu? Bůh se však člověkem obětovat nedá. Kněz musí být významnější než oběť. Proto Otec obětoval Syna.