1. Proč jsem křesťanem

Podle světských průzkumů asi 90% lidí věří v nějakého boha, bohy, inteligentní sílu nebo něco jiného, co způsobilo vše v tomto vesmíru. Věří v prvotní nezapříčiněnou příčinu všeho, která nemá hmotnou podstatu. Bez víry se neobejde nikdo. I materialisté věří, protože to nemohou dokázat, ve svátost, kterou nazývají "hmota" a která je podle nich nezapříčiněnou příčinou veškeré existence. Vítám vás všechny na palubě víry.

Opomeňme nyní materialistická náboženství, která přičítají vše jen bezduché hmotě, a soustřeďme se na idealistická náboženství, která mají společné to, že za nezapříčiněnou příčinu všeho považují inteligenci, ať už je tato nehmotná inteligence uvnitř nebo vně svého stvoření.

Tak, a kterému idealistickému náboženství teď věřit? Mají pravdu křesťané? A kteří? Muslimové, židé, buddhisté, taoisté? Které z těchto třiceti nebo čtyřiceti tisíc náboženství je pravdivé? A co osobní náboženství, jichž je téměř tolik, kolik je na světě duší? Jak z toho ven? Musel jsem si uvědomit, co všechna náboženství, včetně materialistického, mají společného? Víte, co to je? Náprava člověka. Každé náboženství přiznává, že člověk je zkorumpovaný, a že se s jeho propadlým stavem, hříchem, něco musí udělat, nějak se musí napravit. A teď zjistíte, že všechna náboženství, do posledního, úplně nebo částečně kladou naději ve skrytou dobrotu člověka a že se člověk ze své morální bídy, jaksi taksi, vyseká sám nebo v tandemu s bohem. To znamená, že všechna náboženství v podstatě učí, že spása, což je buď nebe, nirvána, budoucí božství, nebo cokoliv posmrtně příjemného, je dosažena skrze dobré chování, mravy a skutky. Jinými slovy, člověk je příčina a důsledek je jeho spása. Všechna náboženství směřují od člověka k Bohu. Člověk se subjektivně, vnitřně rozhodne, a bůh, nebo bozi, mu za to udělí nebe v té formě, která odpovídá danému náboženskému systému. Proto jsou všechna náboženství subjektivní, soustřeďují se na člověka. Nábožně založený člověk se zaobírá sám sebou, protože se musí soustředit na své skutky. V náboženství si člověk namlouvá Boha. Ve všech náboženských systémech si člověk myslí, že může s Bohem provozovat směnný obchod. Za dobré skutky dostane mzdu, spásu v nějakém nebi. Všechna náboženství jsou tvrdá práce, za kterou nábožně založení lidé očekávají mzdu.

Tak, a které z náboženství je to pravé, když sice všechna mají rozdílná učení, ale společného jmenovatele mají ve své člověčenské subjektivitě, ve svém nasebesoustředění. Opravdu, nelze se mezi nimi rozhodnout jinak než subjektivně.

Přesto, je zde jiná a jedinečná, neopakovatelná a neokopírovatelná víra, kterou nemůžeme nazývat náboženstvím, protože je úplně protichůdná, obrácená o 180o od všech náboženství. Je to, jak jistě tušíte, biblická víra. Bible roztíná všechna náboženství, vždyť je, jak sama sebe nazývá - dvojsečný meč.

Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha, všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách, nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají. (Řím 3,10-18)

Jestliže nejsme dobří, spravedliví, a z našeho hrdla, kterým mluvíme, to páchne jako z otevřeného hrobu, jak potom můžeme přispět k vlastní spáse? Už starodávný Jób řekl:

Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého, vůbec nikdo. (Jób 14,4)

Jestliže mám ušpiněné ruce, jak se očistím? Nijak. Špínu po sobě jenom rozmažu. Jestliže svýma špinavýma rukama pohladím svého bližního a budu jej chlácholit, že zas tak špatný není, nakazím jej svojí špínou. Vzájemné objetí je vzájemná nákaza, hromadné objetí, i když provázeno pohnutím až k slzám, je hromadná nákaza hříchem. Tomu se říká humanismus, protože humanismus se soustřeďuje a doufá v člověka, že to člověk svojí silou vše nějak urovná. Ale Bible varuje:

Proklet buď muž, který doufá v člověka (humanismus). Opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro ... (Jr 17,5-6)

Znovu, nezaměňme humanismus za humanitu. Humánní pomoc je dobročinnost a ta je chtěnou povinností každého biblického křesťana. Křesťan musí být humánní, ale nesmí být humanista. Přispět ke své spáse člověk opravdu nemůže. Seřaďte všechny lidi na pobřeží Francie, ať plavou do Ameriky. Neplavec se utopí hned, nejlepší plavec po 35 km. Kdo z nich je na tom lépe? Boží nároky na dobrotu jsou absolutní, a proto jim sami nikdy nemůžeme vyhovět. Proto jsou všechna náboženství do posledního úplně nedostačující.

Cesta pošetilce se mu zdá přímá, kdežto kdo poslouchá rady,m je moudrý. (Př 12,15)

Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. (Př 16,25)

Opravdu, spolehneme-li se na učení všech náboženství, i na ta, která si říkají křesťanské, jsme ztraceni. Když jsem byl malý kluk, tak mi soused říkal:

"Když budeš hodný, půjdeš do nebe, když budeš zlý, tak do pekla." Ale tak to biblicky vůbec není. Jedinečnost Bible říká:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9)

Na mnoha místech Bible stvrzuje, že spasení je z Boha, ne z člověka. A důvod? Abychom se nemohli chlubit. I naše motivace činit dobro, je zdeformovaná vnitřním člověkem jenž je veskrze hříšný.

Proto jsem biblickým křesťanem, protože se sám nemohu spasit. Protože nemohu provozovat směnný obchod s Bohem - za dobré skutky spásu. Vidíte, biblická víra je protichůdná všem náboženstvím, protože příčinou naší spásy je Bůh a důsledkem jsou naše dobré skutky. Tedy, přesně o 180 stupňů opačně, než co učí všechna náboženství světa. Od člověka nahoru k Bohu vede tolik cest, kolik je lidí. Ale od Boha dolu k člověku vede jen jedna cesta. Biblická víra je tedy objektivní, protože se zabývá objektem Boha, co pro nás udělal, kdežto všechna náboženství jsou subjektivní, egocentrická, protože se zabývají tím, jak se zalíbit Bohu. V náboženství si člověk namlouvá Boha, v biblické víře si Bůh namlouvá člověka.

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1 J 4,19)

Spása je z Boží milosti.

Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí. (Ř 11,6)

Milost by se potom proměnila na mzdu. A teď už je nám jasné, že spása je dar. Na mzdu si vyděláme a právem nám patří. Na dar si nevyděláme, patří nám jen tehdy, když nám jej někdo daruje, pohnut láskou k nám, a ovšem - přijmeme-li jej. Po mzdě sáhne každý. Kolem darů se však upejpáme. Máme svobodnou vůli je přijmout nebo odmítnout. Dar je pro obdarovaného vždy zadarmo, ale opravdový dar není nikdy pro darujícího levný.