5. Jak evangelizoval Ježíš

Vykoupení není jen prázdný pojem, nebo dort v oblacích. Je to skutečnost, které budeme jednoho dne všichni čelit, ať jsme spaseni nebo ne.

Jak jsme již viděli v posledních pořadech, Nikodém byl zaskočen Ježíšovými odpověďmi, protože nevěřil spásnou vírou. Ztichl, a proto mu Ježíš v lásce a tichosti vysvětlil znovuzrození v celé jeho jednoduchosti. Ježíš použil starozákonní znázornění spásy, snad aby Nikodéma pokáral, vždyť Nikodém, učitel Židů, musel tento verš znát:

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (Jan 3:14-15)

Ve čtvrté Mojžíšově knize, 21. kapitole se dočteme, jak Izraelité bloudili po poušti a neustále reptali na jídlo, na Mojžíše a fňukali kvůli prý nesnesitelným podmínkám, ve kterých se nacházeli. Když to Bůh nemohl déle snášet, seslal na ně stovky jedovatých hadů. Vzbouřenci byli uštknuti. Když si uvědomili, že umírají, počali se kát. Bůh se smiloval, odpustil jim a řekl Mojžíšovi, aby zhotovil bronzového hada a připevnil jej na dlouhou tyč. Každý, kdo byl uštknut hadem a podíval se na bronzového hada, byl zachráněn a žil. Bůh nepředepsal rituál, vykoupení nepřichází skrze žádnou náboženskou ceremonii. To platilo na poušti pro Izraelity, to platilo pro Nikodéma, to platí dnes pro nás, pro všechny bez ohledu, ke které víře se hlásíme.

Předmětem vykoupení není víra v Boží nabídku vykoupení, nýbrž víra v toho, kdo byl povýšen. Ježíš nevymaloval Nikodémovi snadnou lehkověrnost. Ježíš ukázal Nikodémovi nutnost pokání.

Ježíš použil vědomě právě tuto ilustraci, poněvadž ta vyprovokovala Nikodémův arogantní farizejismus. Ježíš Nikodémovi ukázal, že se musí ztotožnit s hříšnými, rebelujícími Izraelity. To platí i pro nás.

Nikodém dobře věděl, že Izraelité byli na poušti v bezmocném postavení. Izraelité byli hříšní, vzdorně rebelující proti Bohu. Někteří, když umírali hadím jedem, přišli totálně pokořeni k Mojžíšovi a kajícně přiznávali:

Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. (4.Moj 21:7)

Izraelité se pokořili a káli se před Bohem. Ovšem, nestačilo na bronzového hada jen mrknout a pak pokračovat v dalším hřešení proti Bohu. Izraelité se obrátili k Bohu ze zoufalství a s opravdovou kajícností. Ježíš žádal totéž po Nikodémovi, a žádá to i po nás. Všichni jsme uštknuti Satanem, jedem hříchů, a všichni procházíme procesem umírání nejen fyzického, ale především duchovního. Jenom pohled na Ježíše, jak se sám přirovnal k bronzovému hadu, a plné následování v pokorné kajícnosti a v duchovním rozpoložení starého člověka, které vyústí ve složení nového člověka, je ta jediná cesta ke spáse.

Problém lidstva je hřích! Ježíš ukázal Nikodémovi velmi bolestivou pravdu. Nikodém i my se musíme zahrnout do hady uštknuté společnosti kajících se Izraelitů. Bible zaznamenala, že stejně jako Mojžíš vyvýšil hada na tyči, tak musí být stejně vyvýšen Syn člověka na kříži. Ježíš musel zemřít. Bez prolití nevinné krve není odpuštění. Boží obětní systém požaduje smrt, protože mzdou hříchu je smrt. Někdo nevinný musí zemřít, aby zaplatil a smyl hřích. Čistá voda se musí ušpinit, aby smyla, vsákla a rozpustila špínu. Špinavá voda by špínu jenom rozmazala. A tato pravda pokračuje snad nejznámějším veršem z celého Božího slova:

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Věřit v Krista znamená víc než přijmout tuto pravdu. Vždyť i Satan tuto pravdu zná, chtě nechtě ji přijímá, vždyť proti ní neustále ve strachu válčí.

Uvědomme si, že Kristus je Bůh v lidském těle, a proto skutečná víra nemůže jinak, než být úplně poslušná. Svoboda není anarchie, svoboda je úplné podrobení se pravdě. Nesvoboda je naopak podrobení se poznané nutnosti. Ježíš nám nedává prostor k manévrování, pro upovídanou víru. Řeč se mluví a voda hříchu teče dál. Vždyť to Ježíš o čtyři verše níže potvrzuje:

Nechť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (Jan 3:20-21)

A 36. verš jde ještě dále:

Kdo věří v Syna, má život věčný, ale kdo není ve víře poslušný Synovi, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (Jan 3:36)

Zkouška pravé víry je poslušnost. Jestliže víra není poslušná Synovi, pak je to víra mrtvá a rozhodně to nemůže být víra spásná. Vždyť to náš jazyk krásně vyjadřuje. Po slyšení přijde poslušnost nebo neposlušnost. Ježíš osprchoval Nikodéma dalším výrokem:

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (Jan 3:17)

Židé očekávali svého Mesiáše, aby jim přinesl slávu skrze zničení a podrobení všech ostatních, tedy pohanů. A stal se přesný opak. Bůh seslal svého Syna, aby spasil všechny, nejen židy, ale i pohany. Sláva židů se dodnes nedostavila! Starý zákon se však musí vyplnit. Teprve až přijde Ježíš podruhé, ve slávě, tak zachrání Izrael a zničí dnešní světový systém. A Ježíš pokračuje 18. veršem:

Kdo v něho věří (t.j. Ježíše), není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna.

Rozsudek není budoucnost. Konečný soud již začal:

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali tmu více než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3:19)

A tak náš Pán, Ježíš Kristus, představil celé evangelium Nikodémovi i nám. Ježíšovo evangelium vylučuje všechny ostatní cesty. Kdo nevěří v jeho Jméno, je vyloučen z věčného života, t.j. spojení s Bohem. Vůbec nezáleží, jak upřímně, jak nábožně, jak hluboce je potopen v činění dobrých skutků za účelem spásy. Každý musí být regenerován, obnoven, znovuzrozen. Pro ty, kdo se ztotožňují s uštknutými a zmírajícími, nekajícími se Izraelity, není žádný slib života, pouze záruka trvalé smrti, odloučení od Boha. Pro ty, kdo se ztotožňují s hříšnými Izraelity a obrátí se od hříchu v poslušné víře k tomu jednomu, kdo byl vyvýšen na kříži, má Bůh připravený věčný život. Přemýšlejme o tom!