6. Jak evangelizoval Ježíš

Povězme si dnes, že Ježíš požaduje opravdové zbožňování. Nemyslím to naše zbožňování hereckých nebo hudebních hvězd, někoho nebo něčeho, tedy člověka nebo věcí. Mám na mysli opravdové uctívání, klanění se v tom vrcholném slova smyslu. Jak se mi to těžko v naší mateřštině vyjadřuje. Vždyť tato slova mají v našich hříšných srdcích spíš potměšilý význam. Tak tedy začněme:

Ježíš odsuzuje obojí. Farizejskou sebespravedlnost a svatouškovství, i smilný způsob života. Třetí a čtvrtá kapitola Janova evangelia zachycuje oba okraje mravního spektra. Ve čtvrté kapitole Jan zaznamenal jeden z nejznámějších biblických rozhovorů. Ježíš v něm nabízí spásu jedné samařské ženě. Ježíšova nabídka je jednoduchá a prostinká jako nabídnutí poháru vody. Ale pozor! Nezaměňme jeho přímou a prostou nabídku za plytkou levnost. Ti, kteří tvrdí, že spasený křesťan se nemusí dnes a denně podrobovat Ježíšovu vedení, velmi často uvádí tento příběh na důkaz, že spása je darována, aniž by Ježíš požadoval hříšníkovu oddanost. Buďme opatrní. Nezakládejme naši víru, spíš naši teologii, pouze na tomto rozhovoru jenom proto, že Ježíš se nezmínil o svých požadavcích, o nichž však hovoří na mnoha jiných místech. Nerozmělněme Ježíšovu spásnou novinu, nezplošťme Jeho evangelium v dáreček, který pouze přijmeme, aniž by nám převrátilo náš životní styl a cíl. Pravda, Jan nezapsal, že by Ježíš Samařance vypovídal o smrti jako mzdě hříchu, pokání, víře, Svém obětování, zastupující smrti nebo vzkříšení. Znamená to snad, že bychom proto měli učinit závěr, že tyto stěžejní pravdy jsou jen okrajové prvky spásy? Vždyť víte, že by to byla bohapustá lež.

Samařanka byla jedinečně připravena Duchem svatým. Nemůžeme proniknout do jejího srdce a spekulovat, kolik duchovní pravdy jí Duch svatý dal. Jisté je, že byla přesný opak Nikodéma, o kterém jsme hovořili v dřívějších pěti pořadech.

Samařanka nebyla teologem jako Nikodém, ale její srdce bylo připraveno Božím Duchem přiznat osobní hřích a obejmout Krista. Ježíš Svá slova odměřoval tak, aby zaujala právě samařskou ženu. Ježíš nedává notorický předpis, jak evangelizovat. Ten neexistuje. Každé svědectví je jedinečné a ušité na míru ztracenci. Učme se z Ježíšovy evangelizační metody, ale neizolujme jednu epizodu, abychom z ní učinili model. Vždyť kdybychom dnes nabídli kterémukoliv nespasenému vodu, po které nebude žíznit, tak jako Ježíš Samařance, snad každý by se pobavil a myslel by si, že nám přeskočilo.

Vše, co o samařské ženě víme, je, že její život byl řetězec cizoložství a rozsypaných manželství. Pro tehdejší společnost byla vyvrhelem. Její společenské postavení se rovnalo nevěstce. Proto byla tím nejposlednějším tvorem, tou poslední, s kterou by takzvaně "lepší" lidé utrousili vůbec nějaké slovo. Když ji Ježíš oslovil, přinutil ji, aby čelila své lhostejnosti, chtíči, sobectví, nemravnosti a náboženské předpojatosti.

Úplně mě zaráží, jak se tato Samařanka ve všem lišila od farizeje Nikodéma. Nikodém byl Žid, ona Samařanka. Nikodém byl muž, ona žena. Nikodém byl náboženský vůdce, ona cizoložnice. Nikodém byl vzdělaný, ona nevzdělaná. Nikodém příslušel do nejvyšší kasty, ona do nejnižší i ve vlastním samařském lidu, jenž už byl nízký v židovských očích. Nikodém byl bohatý, ona chudá. Nikodém rozpoznal v Ježíšovi "učitele" přicházejícího od Boha, ona neměla ani potuchu, kdo Ježíš je. Nikodém a Samařanka snad ani nemohli být odlišnější.

Ale byl to tentýž všemocný a vševědoucí Kristus, kdo se Nikodémovi i Samařance zjevil. Setkání Ježíše se Samařankou je především Ježíšovo sebe-představení Svého Mesiášství. Proč se Ježíš neuvedl jako Mesiáš uprostřed Jeruzaléma? Proč nevstoupil do chrámu a tam nevyhlásil své Božství? Proč svoji velikost prozradil nejprve nepovšimnuté vyvrhelce, cizoložící ženě? Neodhaluje nám snad Ježíšovo setkání se Samařankou kus opravdové Boží povahy? Nezdá se vám, lidé, že Ježíšova Boží povaha je v úplném protikladu s naší? My bychom přece, kdybychom něco byli, prokazovali své kvalifikace těm nejvlivnějším, aby si nás ostatní všimli právě prostřednictvím mocných.

Bůh ukázal, že evangelium nenáleží jen Židům, ale všem, tedy i nám, Čechům a Slovákům. Bůh také ukázal, že Jeho láska a spása objímá lidi na okraji lumpenproletariátu i náboženskou vládní elitu. Víte, proč se Ježíš nedal nejprve poznat náboženské elitě? Protože by mu už nezbyl čas, aby se představil obyčejným neurozeným hříšníkům, jako byla Samařanka. Když se dal Ježíš poznat náboženské a vládní nomenklatuře, tak Jej pobožní zbičovali, a ukřižovali. Když se však dal poznat nemravné ženě, tak jej objala jako svého spasitele. A tak je zase všechno, jako vždy, jinak.

Než si příště povíme více o Ježíšově setkání se Samařankou, uvědomme si, že Bible nám neříká nic o jejích myšlenkách a pocitech. Vůbec nevíme, jak hluboce tato žena Ježíšovi porozuměla. jediný důkaz, že žena Ježíšovi porozuměla, je její chování. Bible ani výslovně neříká, že uvěřila. Její skutky však potvrzují, že ano. O Nikodémovi jsme to tvrdit nemohli. Snad uvěřil později a to také usuzujeme jenom z jeho skutků.

Není to, posluchači, tak, že víra přináší skutky? Toto musím neustále obhajovat. Když věříme, tak se podle toho zařídíme. Jestliže někoho milujeme, tak jej nemučíme. Milujeme-li Krista, protože za nás zemřel na kříži, protože nás v potrestání zastoupil, tak na něho nenakládáme další a další hříchy. Kolikrát se mi přihodilo, když jsem nevěřícím, ale i věřícím řekl, že spása je darována pouze skrze víru, tak hned na mne vyklopili: "Tak to je pěkné, to se jenom řekne, že se věří a potom se může i krást a zabíjet?" Ale nemůže! Víra přece přináší skutky. Kdo hoří, vydává teplo. A to nám Samařanka dokázala nad jakoukoliv pochybnost.

Skutky jsou funkcí víry. Samařanka se změnila, její skutky se změnily, protože přijala Ježíše za svého Spasitele.