7. Jak evangelizoval Ježíš

Posledně jsme si začali povídat o Ježíšově evangelizaci samařské ženy, a jak se diametrálně lišila od Ježíšovy evangelizace farizeje Nikodéma.

První Ježíšova lekce nám všem v příběhu se Samařankou ukazuje, že Sám Bůh Syn přišel na tento svět, aby vyhledal a zachránil ztracence jako jsme, nebo byli jsme my. Tak pokračujme.

Všimněme si, že Ježíš odešel, až když zjistil, že si farizejové všimli,0 jak získává více učedníků než Jan Křtitel. Faizejové nenáviděli Jana. Ježíš jim už musel zpřevracet vzteky celé nitro. Tady, z jejich hlediska, šlo o popularitu a tím i o moc. A podobně je tomu dodnes.

Pokud jsem byl ještě ztracen, vždy jsem se usmíval a snad i pobaveně cítil nadřazen, když jsem se dohadoval o všech možných i nemožných náboženstvích skutků, ať vycházela z křesťanství nebo ne. Až ta víra, která mne pobouřila, byla ta pravá. Je to prostě proto, že naše hříšná přirozenost jen se sebezapřením může čelit pravdě. Vždy jsem býval v nitru nejzuřivější, když mi moje maminka pověděla pravdu, kterou jsem stejně znal, ale nesnesl. A tak to bylo i s farizeji, kteří nemohli strávit pravdu.

Budete-li, bratři a sestry, hlásat nekompromisně Ježíšovo evangelium, myslím skutečné Ježíšovo evangelium, ne humanismem pocukrované náboženství dobrých pocitů, potom budete psanci, jako Ježíš. A ať vás nepřekvapí, že vaši nejdůslednější pronásledovatelé budou do kostela chodící zbožní humanisté, protože těm jsme hrozbou. Většina nevěřících vás však snášet bude, protože těm jsme spíše pro pobavení.

První tři verše čtvrté Janovy kapitoly, kde Ježíš opouští Judsko kvůli farizejům, jsou typické pro pravého evangelistu a jeho honce. Byli to zbožní, kdo dohnali Ježíše na kříž. Podobně, zbožně horlivější Kain zabil Ábela. A tato historická pravda se denně opakuje dodnes, kdy pracující nábožně horlivější Kainovci zabíjejí a umlčují Abelovce, kteří spoléhají jen na milost a na krvavou oběť ne už beránka, ale Boha, Ježíše Krista. Pravé Ježíšovo evangelium je v prvé řadě ubíjeno rádoby v boha věřícími, zřídkakdy nevěřícími.

Ježíš však neopustil Judsko, protože by se farizejů bál, ale proto, že ještě nenadešel jeho čas se s nimi střetnout. Ježíš totiž musel projít Samařskem. Opravdu musel? Vždyť cestovat přes Samařsko bylo pro židy nemyslitelné. Židé se vysloveně štítili vstoupit na samařskou půdu, přestože nejkratší cesta z Judska do Galileje vedla právě přes Samařsko. Vždy se mu zdaleka vyhnuli východním obloukem. Ježíš, Žid, by měl použít tuto běžnou židovskou spojnici, ale nepoužil. A právě tím nám ukázal svou lásku vůči hříšníkům.

Nečistokrevnost Samařanů a jejich modlářství byla pro Židy nepřijatelná. Samařané proto byli úplně izolováni a Židé jimi opovrhovali více než kterýmkoliv pohanským národem. Už jen tím, že se Ježíš rozhodl projít Samařskem, učinil něco tak nepřijatelně výjimečného, že mu to muselo vynést ještě více nepřátel.

Avšak pravý důvod, proč Ježíš putoval touto netypickou cestou, byl, že musel vyplnit Bohem ustanovenou schůzku u Jákobovy studny. Ježíš přece přišel, aby vyhledal a spasil ztracence! Jeho schůzka se samařskou ženou byla přesně načasována. Kdyby se opozdil o deset minut, jistě by ji minul. Bůh Otec však sám znal scénář celého rozhovoru už před stvořením celého vesmíru, proto ji Ježíš minout nemohl. Věřte mi, lidé, takovéto drobnosti mne úplně umlčují. Vždyť i schůzka mezi Petrem a Korneliem byla pečlivě Bohem režírovaná. Proto jsem přesvědčen, že svědčíte-li vy nebo já vnímavým nespaseným, kteří se nám jakoby náhodou připletli do cesty, vězte, není to ani náhoda ani štěstí, ale Bohem ovládaná situace, je to Boží prozřetelnost. Nic není ani štěstí ani náhoda, všechno je jen prozřetelnost. Náhoda vede jen k chaosu a vzrůstající entropii. Boží prozřetelnost je nedostižný plán jeho svrchované vůle.

Ježíš byl unaven, zde vidíme jeho lidský aspekt, a proto usedl u studny. Bůh, Ježíš Kristus, zná a prožil každý detail našich tělesných a duchovních těžkostí a potřeb, tedy i únavu z dlouhé chůze. Vždyť přišel na tento svět v podobě hříšného těla, ačkoliv sám hříšný nebyl.

Ježíš tedy usedl a čekal, až přišla Samařanka. To je dějství! Ježíš skutečně přišel, aby vyhledal a počkal si na ztracence a mohl je spasit. A to je naše nejdůležitější lekce. Ježíš přichází spasit hříšníky a ne hodné lidi, protože nikdo není hoden Boha.

A druhá lekce? Ježíš nestraní nikomu, jak řekl Petr.

A nyní v podvečer přichází Samařanka nabrat vodu. Tato Samařanka mravně ztělesňuje lidský odpad, jak jej chápou pámbíčkáři. Tak se na ni alespoň dívali všichni Židé i Samařané. Představme si, jak musela být šokována, když k ní promluvil muž. Podle tehdejších zvyků muž na veřejnosti nepromluvil ani s vlastní manželkou. A tak nejenže k ní promluvil muž, ale navíc žid. Židé se přece se Samařany nebavili. No a do třetice, Ježíš ji požádal o napití z jejího nežidovského a tím nekošérského, nečistého vědra. Proto ta otázka:

Bůh skutečně nikomu nestraní, vždyť v každém národě, tedy i v našem, je mu milý ten, kdo v Něho věří a činí jeho vůli. Ježíš se neštítil napít z jejího nečistého vědra, vždyť přišel na tento svět, aby pro ni a za ni zemřel jako za nás. Nikdo není z dosahu jeho spásy, ani tato hříšná smilná žena, ani farizej Nikodém, ani vy ani já, ale všichni jsme bez protekce zahrnuti jeho láskou a milostí.

Tak si, posluchači, přečtěte první polovinu Janovy čtvrté kapitoly a těšme se, jak se rozhovor neuvěřitelně, až napínavě, rozvíjel dál. Vždyť je o nás, vždyť jde o nás. Ale o tom až příště. Vylaďte si nás znova, ať máme dobrou čtvrthodinku, aby nás písmo posílilo. Vždyť jsme také takoví nevěrníci jako Samařanka.