8. Jak evangelizoval Ježíš

Dnes si povíme, že každý, kdo má žízeň, se může zadarmo napít vody života nabídnuté Ježíšem. Samařanka byla tolik udivena, že s ní Ježíš, muž, rabín a Žid vůbec ztratil slovo a ke všemu se chce ještě napít z její nečisté, nežidovské, nekošer nádoby. Ale Ježíš jí odpověděl:

Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho a on by ti dal vody živou. (Jan 4:10)

Ježíš obrátil situaci. Nejprve žíznil sám a požádal o doušek vody a náhle prohlásil, že samotná Samařanka potřebuje napít z jeho pramene. A tak Ježíš ze své biologické potřeby udělal duchovní potřebu Samařanky. Ale ta ještě nepochopila. Zastavme se na chvíli. Nemysleme si, že spasení je pouhé napití Ježíšovy vody bez závazku a bez radostného uvěznění v Kristu! Pravda, spása je podmíněna pouze vírou a ničím jiným, ale víra vždy vyzařuje skutky, stejně jako oheň vyzařuje teplo. Protože jsem už spasen, konám dobré skutky, které mi Bůh připravil. A ne, abych byl spasen, budu konat dobro. Pavel napsal:

A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli (byli neposlušní). Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. (Žd 3:18-19)

Vidíte, zamysleme se, Pavel klade mezi neposlušnost a víru rovnítko. Víra a úplné podrobení Kristu jsou neodlučitelné. Vždyť i můj vzor víry, Noe, začal z víry stavět archu a to prosím nikdy neviděl ani kapku deště. Víra nás vždy vetkne do nejneočekávanější horlivé činnosti, o které se nám dříve ani nezdálo. Cožpak jsem si někdy pomyslel, že budu mluvit k tolika lidem, k vám, a ještě k tomu o Bibli, kterou jsem 37 let ignoroval?

Všechny verše musí být v souladu. Jestliže Ježíš řekl Samařance, že má živou vodu k napití, v žádném případě to neznamená, že si lokneme a lehneme na břicho. Vždyť pijeme právě nejvíc tehdy, když se potíme z usilovné práce. Vraťme se však k Samařance. Ta si stále ještě myslela, že Ježíš mluví o vodě, tedy o H2O.

Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu já dám, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. (Jan 4:11-14)

Ježíšova voda hasí vedrem zmučenou duši. A tak, jak odpověděla Samařanka, by měl odpovědět každý.

Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila, a nemusela už sem chodit pro vodu. (Jan 4:15)

Vím, Samařanka byla ještě zmatena, protože si myslela, že už nebude muset chodit pro vodu. Ale co je nejdůležitější, Samařanka chtěla Ježíšovu vodu. Měla zájem. A srdce, zaneprázdněné Bohem, Bůh vždy vyslyší.

Ale Ježíš jí svůj vodní pramen ještě nedal. Vždyť jí nemohl nabídnout levnou, lehkověrnou milost, což by vlastně ani milost nebyla. Ježíš jí nenabídl připlátování milosti k hříšnému způsobu života. Víra, která nezapříčiní pokání, t.j. odvrat od hříchu a obrat k Bohu, není víra darovaná Boží milostí, je to pouhý intelektuální skutek v mozku. Proto musel Ježíš vyjasnit několik vážných nesrovnalostí v životě této samařské ženy. A tnul přímo do živého hříchu:

Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem." (Jan 4:16)

Ježíš, než jí dal napít spásné vody, jí postavil před oči odpornost jejího hříšného smilství. Stupeň ochoty, s jakým přiznáváme skutečnost svého hříchu, je přímo úměrný naší duchovní žízni. Ten, kdo nemá nebo nepociťuje duchovní žízeň, ten svůj hřích ani nevidí. Naopak ten, kdo ví kdo je, kdo ví, že je hříšný, ten je ochoten vyznat svůj hřích a netouží po ničem jiném, než se jej zbavit. A Samařanka duchovní žízeň měla! Nic nezatajovala, a proto bez okolku odpověděla:

Nemám muže. (Jan 4:17)

A ačkoliv Ježíš znal její životní příběh, odpověděl:

Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu. (Jan 4:17-18)

Představme si její stud, když zjistila, že tento rabín ví o ní takové intimní podrobnosti. Připomeňme si jenom, jaká společenská propast byla mezi ní a tímto rabínem, o němž neměla ani tušení, že sám Bůh v těle. Zajisté, každý z nás, tedy i Samařanka by raději pomlčel o svých vrubech, ale Ježíš otevřel její životní knihu právě na těchto zčernalých stranách. Žena sice přiznala, že nemá muže, ale nebyla nijak ochotna dobrovolně rozvést svůj hřích do úplného odhalení. Proč by na sebe žalovala ještě více? Vždyť na sebe osobně také všechno a hned a každému nevyzvoním. Jenže Ježíš, tím, že jí řekl, že měla pět mužů, jako by řekl: Tak a teď přiznáš svůj hřích, protože jsem ti jej postavil tváří v tvář. A žena přiznala, žena se vyzpovídala:

Pane, vidím, že jsi prorok.

Tím řekla, Pane, máš pravdu. Co jsi o mně řekl, je pravda. Samařanka se nevykrucovala jako většina humanisticky a relativně smýšlejících lidí.

Spása, živá voda, není jen pro nábožné lidi, jako byl třeba Nikodém. Každý, kdo žízní, je Ježíšem pozván, aby se zhluboka napil živoucí Boží vody, ať je jeho hřích sebeodpornější.

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnosti svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. (Iza. 55:7)

Dnes jsme si pověděli o tom, že kdo žízní, ať nabere živé vody zadarmo. A příště budeme pokračovat, jak se rozhovor rozvíjel dál.

Vždy mne udivuje, jak biblické větičky o třech slovech odhalí pravdy, o kterých můžeme diskutovat dlouhé hodiny. Buďme udiveni, buďme jako děti, vždyť jen dětský úžas nám odhalí Boha. Buďme pokorní obdivovatelé Boha, zapomeňme se.