9. Jak evangelizoval Ježíš

Dnes uzavřeme Ježíšovu evangelizaci samařské ženy. Dozvíme se, že právě nyní je ten pravý čas přijmout Ježíše za osobního Spasitele a Pána, tedy velitele. Tak tedy: Když Samařanka u studny poznala a uvěřila, že Ježíš není jen tak obyčejný rabín, ale prorok, položila mu první duchovní otázku:

Jestliže Samařanka uvěřila, že Ježíš je prorok, jistě byla zvědavá na jeho odpověď. Mají pravdu Samařané, nebo Židé? A Ježíšova odpověď byla stejně pronikající, jako odpověď Nikodémovi. Ježíš tnul do Samařančina nepodstatného zájmu.

A jakoby jen mimochodem dodal, že židé mají pravdu.

Vy uctíváte, co neznáte; my (t.j. Židé) uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů (J 4:22)

Kdyby Samařanka jen tušila, že spása přichází od toho jediného Žida, který s ní právě mluví! Samařančina otázka byla nepodstatná, protože místo uctívání není důležité. Podstatné je, kdy, koho a jak uctíváme. A Ježíš to jasně potvrdil.

Když Ježíš řekl: přichází hodina, dal celému svému prohlášení časovou naléhavost. Jako by Samařance řekl: Nemusíš vystoupit ani na tuto horu, ani sejít do Jeruzaléma. Můžeš Boha uctívat zde u studny a hned teď. Tím, že Ježíš postavil Samařanku na práh spasení, ve skutečnosti stvrdil naléhavost spásy, o které později hovořil Pavel:

Je pozoruhodné, že Ježíš řekl: Ti, kteří Boha opravdově ctí ... Tím se obrátil ke svému tělu věřících. Ti, co opravdově ctí Boha, mohou tak činit jenom v Duchu a pravdě. Snad z jeho narážky i vyplývá, že existují také ti, kteří opravdově Boha nectí, ačkoliv na povrchu vypadají zbožně. Cíl spásy je učinit z nevěřících opravdové ctitele Boha, což nebylo jen pouhé oznámení pravdy. Bylo to osobní vybídnutí samařské ženy. Nepřehlédněme důležitost tohoto Ježíšova vybídnutí, protože vyvrací jisté dnešní teologické směry, které učí, že Ježíš nabízí věčný život bez požadavku duchovního závazku. Ježíš dává svou vodu života zadarmo, to je pravda, ale rozhodně neupouští od požadavku, aby se náš život veskrze změnil. Podívejme se na Izajáše:

A o šest veršů níže:

Ježíšovo vyznání, aby opravdoví ctitelé Boha vzývali v Duchu a pravdě, bylo vyznání k té nejhlubší duchovní pokoře, kajícnosti, poddajnosti a učenlivosti. Ale žena byla ještě stále zmatená. Přišla jako každý den ke studni pro vodu a jen krátký rozhovor s tímto rabínem odhalil její hřích a navíc byla vybídnuta, aby se z ní stala opravdová vyznavatelka Boha. Samařanka nebyla úplně nevědomá, vždyť musela přemýšlet o Mesiášovi, který by ji osvobodil z jejích zmatených myšlenek a pocitů. Proto řekla:

A jak odpověděl Ježíš, by roztřáslo snad každého.

Muž, který se chtěl jen napít vody, se nyní prohlásil za Mesiáše, Krista, nabízí živou vodu, slibuje odpuštění hříchů a Samařančino proměnění v opravdovou věřící, ctitelku skutečného Boha. Bible však výslovně neříká, zdali Samařanka uvěřila. Souvislosti však ukazují, že Samařanka duchovně Krista objala, spíš bych měl říci Kristus objal Samařanku. To se muselo stát během verše 27, když Samařanka opustila svůj džbán a odešla do města, aby svědčila lidem, že Mesiáš je tady, u naší studně.

Učedníci nakupovali ve městě jídlo a když se vrátili, museli zaslechnout, jak právě Ježíš Samařance oznamoval, že on sám je Kristus. Ani neměli odvahu Ježíšovi říci, že se pro muže, rabína a Žida nesluší mluvit se ženou na veřejnosti a navíc se Samařankou.

Chování samařské ženy prozradí okamžitě opravdového nového věřícího. Pocítila potřebu spásy, přiznala svou vinu a uvěřila v Krista - Spasitele. A okamžitě rodila ovoce svědectví. Každý nový, opravdový věřící v Duchu a pravdě rychle utíká svědčit ostatním jako Samařanka. Touha podělit se o víru je společná všem opravdovým věřícím. Noví věřící si čerstvě pamatují svou vinu a hřích. První, co řekla Samařanům, bylo, že Kristus odhalil její hřích. Vůbec se netajila s tím, že je hříšnice. Všimněme si, jak svobodně o svém hříchu mluvila. Musela být přesvědčena, že jí Ježíš odpustil a dal jí napít své živé vody. Tím, že spásu oznamovala ostatním, uvěřila opravdově, a tím Boha uctívala v Duchu a pravdě. Samařanka se svým hříchem netajila, proto jí bylo odpuštěno. Samařanka je vlastně prototyp opravdového věřícího, který se dělí o Krista s každým, koho potká.

Samařané věděli, že Mesiáš přichází, že asi nastolí svůj pořádek, a přesto jej mnozí očekávali ve strachu - vždyť každý z nich byl ve stejně hříšné kůži jako Samařanka. Samařané se však na Mesiáše nedívali jako Židé. Židé v Mesiášovi viděli svého vojevůdce. Samařané se naopak obávali Mesiášova hněvu. A tak se nedivme, že Samařané Krista objali v takovém množství. Vždyť viděli Ježíšovu laskavost a že odpouští každému, kdo se odvrátí, kdo se kaje ze svého hříchu.

Srovnáme-li se Samařany farizeje, uvidíme propastný rozdíl. Zatím co se Samařané radovali, že Mesiáš přijímá hříšníky jako jsou sami, farizejové byli opačného naladění:

Do jeho (t.j. Ježíšovy) blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizejové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi." (Luk 15:1-2)

A tak to, co bylo smrtonosné a odporné pro farizeje a zákoníky, to bylo vítané jako nejlepší novina pro Samařany, celníky, prosté hříšníky, protože ti všichni byli ochotni přiznat svou vinu. A Ježíš řekl:

Ti, kteří odmítají uznat svůj hřích, viděli a vlastně stále i vidí v Kristu svého soudce, ne Spasitele. Kristus těmto lidem nedává žádnou naději ani povzbuzení. Jeho živá voda je pouze pro ty, kteří vidí beznadějnost vlastního hříšného stavu. Bůh hledá lidi, kteří jej budou vzývat v Duchu a pravdě. Takové uctívání je nemožné pro ty, kdo skrývají svůj hřích. Ti však, kdo se odvrátí od svého hříchu, střetnou Boha, Krista Spasitele, který prahne po záchraně každé duše.