2. Tři zranění - soucit

Posledně jsme si řekli, že Lady Julian z anglického města Norwich prosila Boha o tři zranění. O zranění kajícnosti, soucitu a touhy po Bohu. Pověděli jsme si, že ve zranění je síla, protože zraněný spoléhá výhradně na svého ošetřovatele místo na sebe. Pokračujme.

Mnozí starozákonní proroci byli zranění muži, zasaženi Bohem, sužováni z Božího láskyplného, napravujícího pronásledování. Například Jákob. Dvakrát jej Hospodin střetl, v obou případech Jákob vyšel zraněn a podruhé trvale kulhal. Elijáš byl zasažen Božím mečem a nebyl už jedním z Adamových hrdých potomků, už nestál vzpřímen vlastním sebevědomím. A co Izajáš? Ten, když uviděl vyvýšeného Boha, zahořekoval.

Izajáš byl zasažen znalostí Boha, která jej ranila až k pocitu ztracenosti. A Ezechiel, ten se stal před svým Bohem nemohoucí a nabyl úplně dětskou závislost. Mojžíš, Josef, David a další byli raněni.

Všichni známí křesťané jsou zraněné duše, jejich utrpení vzbuzuje soucit dodnes. Je udivující, co zranění člověku způsobí. Nic není účinnější, jak se zbavit pýchy a falešného sebevědomí, než zranění. Zranění nás sníží do bezmocného dětství, zranění nám sestřihne hřebínek a udělá z nás služebníky. Poražený člověk přestává bojovat, odkládá zbraně, vzdává se, a přeje si podlehnout svému zranění. Chce zemřít. Potřebujeme být zraněni Bohem, abychom vykrváceli a zemřeli sami sobě. Teprve až se nám před očima zhroutí svět, až světu zemřeme, můžeme poznat Boží lásku, Jeho světlo, Jeho oběť a cenu, kterou za nás zaplatil.

Jak vzácné svědectví máme před sebou, když Joni Eareckson Tada promlouvá k milionům věřících i nevěřících z těla ženy, jež je raněné, paralyzované od ramen dolů. Její svědectví udivuje i zatvrzelé duše. Představa života bez Krista, představa života v paralyzovaném těle otřese každým. Bůh skrze osobní tragedii Joni přináší naději a dobrou novinu.

Rozeberme si tedy podrobněji tato tři zranění, o která prosila lady Julian. Ať to jsou naše tři nejvroucnější přání.

Často slyšíme, že kajícnost přinese nové myšlení. Samozřejmě je tomu tak, ale zdá se, že kajícnost většiny skončí právě zde. Zredukovali jsme kajícnost jen na změnu myšlení. Kajícnost je bezpochyby duševní proces, ale taková kajícnost nám neprospěje, jestliže nepřeroste ve zranění ducha. Žádný člověk se opravdově nekaje, jestliže jej jeho vlastní hřích nezraní až k smrti, jestliže ho jeho duchovní zranění nezlomí a nevezme mu všechno sebevědomí. Kajícník ví, že je rebel a že osobně přibil svého Spasitele na kříž.

Abychom byli v opravdovém spojení s Bohem, musíme se podrobit kajícnosti, která pokoří a zraní našeho ducha v takovou odevzdanou tvárnost, aby nás Bůh mohl vymodelovat ke svému potěšení. Náš vzpurný duch musí ze zranění kajícnosti vykrvácet, aby se mohl plně odevzdat Duchu Božímu. Všichni velicí křesťané, ať je známe z Bible nebo mimo ni, byli natolik zraněni kajícností, že se nikdy nezbavili svíravé pravdy, že osobně ukřižovali Ježíše Krista. Naše velikost, osobní i národní, spočívá v naší slabosti, ve zraněném duchu. Pavel řekl, když mu Bůh odmítl uzdravení:

Kajícnost nám podlomí kolena a sebedůvěru. Mějme se tedy na pozoru před uspěchanou a povrchní kajícností. Naše vědomí, že jsme hříšní, nás musí udeřit tak silně, že způsobí nezhojitelné zranění, které nám náš hříšný stav bude neustále připomínat. Člověk si může být vědom své hříšnosti, a přesto ji osobně vůbec nepociťuje. Mnozí věří v úplnou zvrhlost lidstva, a přesto nejsou touto znalostí raněni. Žádejme Boha, ať nás zraní opravdovou kajícností, která nás odvrátí od světa a obrátí ke Kristu. To je ten pravý stav po kání tedy pokání - úplný obrat o 180 stupňů.

Soucit je citové ztotožnění s trpícími bližními. Kristus se dokonale ztotožnil s trpícími. Člověk, který je raněn soucitem, trpí společně s ostatními. Ježíš Kristus, náš Pán, nemůže už více trpět za naši spásu. Naši spásu vykonal jednou a provždy, když dal sebe samého, neposkvrněného hříchem, skrze Svatého ducha, Otci. Ježíš už nemůže více trpět za naši spásu, ale stále trpí, aby nás vyhrál pro sebe na svoji spasenou stranu. Ježíš nás nevolá k vykupujícímu utrpení, protože nás už jednou provždy vykoupil svým dokonalým a dokonaným utrpením na kříži. Ježíš nás volá, abychom soucítili s ním a se všemi lidmi, obzvláště s těmi, kteří jdou širokou cestou do záhuby. Ježíš volá své, aby mu byli tělem zde na zemi, skrze které může trpět i milovat. Náš Pán má dvě těla. Jedno tělo bylo ukřižováno. To bylo tělo, ve kterém trpěl, aby nás zachránil od věčného zatracení. Kristus má však ještě pozemské tělo sestavené z jednotlivců, které zahrnul, pokřtil, do své církve skrze Ducha svatého v okamžiku jejich kajícného obrácení. A v církvi, tomto Ježíšově pozemském těle, jehož tkáň je utkána z nás křesťanů, Ježíš trpí, aby vybojoval lidstvo pro Otce.

V každém člověku přebývá touha a neušlechtilá honba za světským, nezodpovědným štěstím. Stačí jen povrchně pozorovat křesťany. Většina věřících by raději měla kousek štístka než spolutrpět rány zármutku ostatních lidí. Zdá se, že není Boží vůlí, abychom hledali štěstí. Zraněný člověk nikdy štěstí nehledá. Nepropaguji žádné bolestínské sebemrskačství. Kdo mne zná, tak ví, že moc zkroušeně na okolí nepůsobím, spíš naopak. Může být křesťan tedy vůbec šťastný? Ale jistě! Nejprve však musí hledat svoji svatost a užitečnost Bohu. Svatý člověk bude vždy Bohu užitečný a teprve z této užitečnosti bude pociťovat opravdovou radost a pocit nefalešného štěstí. Jestliže budeme nejprve hledat štístko v důležitosti, kráse, zdraví a bohatství, nikdy opravdové štěstí nenalezneme a budeme štvanci jako většina světa. Ze štístka, z rádoby štěstí naše svatost a užitečnost Bohu nevyplyne. My lidé všechno obrátíme naruby. Tak jako dobré skutky jsou výsledkem spásy, tak i radost a štěstí jsou výsledkem naší svatosti a užitečnosti Bohu. Nehledejme dobré skutky, ty nám Bůh připravil skrze naši spásu. Nehledejme radost a štěstí, ty nám už Bůh připravil skrze naši svatost a užitečnost. Hledejme nejprve jeho království a ostatní nám bude přidáno. Buďme v Kristu, On nás spasí a udělá z nás svaté pracovníky a svatá radost a štěstí se dostaví po užitečně vykonané práci pro Boha. Tolik do kostela-chodících a do shromáždění-chodících chodí proti tomuto Božímu plánu. Hledají zbožné štěstí, příjemné pocity, a až si myslí, že se dostavilo, nutí se do dobrých činů, za něž očekávají, že jim Bůh předá nebeskou vstupenku. Prchejme před tělesným zbožným štěstím, které zapomíná na svatost a užitečnost Bohu.

Kolikrát byl Ježíš šťastný? Ježíš byl muž zármutku. Ježíš trpěl jedno hoře za druhým. Ježíš nemohl být šťastný, když jej lidé odmítali. Křesťan, buňka Ježíšova pozemského těla - církve, se neraduje, když zápasí se světem, který Krista odmítá. Maratónec, stejně jako každý křesťan, běží v agonii a pokud agonii nepociťuje, je na procházce daleko od cílové pásky. Jak radostné je konečné vítězství maratónského běžce.

Já tedy běžím (Pavel) ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 K 9:26-27)

To není světské štěstí. To je svatost a užitečnost vyplývající z naší spásy, která nás dovede k cíli, k opravdovému štěstí a radosti. Ježíš řekl:

My jsme v jistém smyslu jako matky v porodních bolestech, spolu s námi Pán Ježíš Kristus trpí, má hoře, miluje a soucítí, aby přivedl na svět bolestným porodem Boží novorozeně.