Zprávy z Ekvádoru - Quito 11/2001

HCJB World Radio / Misie HCJB-Ekvádor

Milí posluchači!
Srdečně vás zdravíme z Ekvádoru i z pražské redakce. I dnes se s vámi chceme podělit o některé rovníkové zajímavosti:

 Nehody v Ekvádoru:
To, co se stalo v Ekvádoru, jsou proti katastrofám, které se právě dějí ve světě, opravdu jen nehody.

 Třicet centimetrů sněhu (špatné zprávy)
I když je zde obvyklé, že v některých horských lokalitách padají kroupy, které způsobí velkou škodu na polích, krupobití většinou zasáhne jen malé území, led nejpozději za deset hodin roztaje a kukuřice pak znovu vzroste. Tentokrát však napadlo 30 cm sněhu a to po celých Východních Kordillerách i ve výškách, kde na to nejsou zvyklí. Kolony nákladních vozů, autobusů a dalších vozidel na cestě do hor k peruánským hranicím v Lago Agrio (Kyselé jezero), kde jsou petrolejová pole, provázela celá řada nehod na silnicích. Silnice je úzká, většinou je na jedné straně skalní stěna a na druhé sráz, a tak vozidla nemohla ani tam, ani zpět. Sníh zůstal ležet tři dny. Mnozí lidé, kteří se do těchto závějí dostali, nebyli na takové překvapení připraveni. I když je teplo, zde v ekvádorských horách si každý na cestu většinou bere bundu nebo teplé pončo. Ale ti, kteří vyjeli jen tak v letním oblečení, s předpokladem, že za pět hodin budou v údolí za horami, kde je opět teplé počasí, pěkně vymrzli. Večer mnozí trpěli hypotermií, protože teplota klesla na tři stupně pod nulou. Třásli se zimou a záchranáři přivolaní bezdrátovými telefony je odnášeli na nosítkách do ambulancí a odváželi do nemocnic jak na sever do Quita, tak na jih do Lago Agrio. Venkovanky žijící v okolí udělaly výborný obchod. Prodávaly horkou kávu, čaj a cokoliv bylo k snědku. Katastrofu přežily desítky lidí a tentokrát nikdo nepřišel o život.

 Třicet centimetrů popele (horší zprávy)
Několik dní nato následovala další nehoda. Sopka Tungurahua zasypala celý kraj popelem. O této sopce jsem psala již dříve. Krásné lázeňské městečko Baňos (Koupele), které leží na úpatí, bylo evakuováno, protože sopka byla považována za velikou hrozbu. Po několika týdnech, kdy celý svět sledoval a fotografoval rudou záplavu na vrcholu Tungurahuy, ale kdy se nic vážného nestalo, se však obyvatelé spojili a jako jeden muž se rozhodli: „Vrátíme se domů na vlastní nebezpečí!“ Ani vláda, ani policie, ani armáda je neudržela. Hotely a bazény s horkou vodu dali opět do provozu a zavládla opravdová prosperita.

A potom tohle. Samotné lázně nebyly přiliš zasaženy, ale pět vesnic, mezi nimi Bilbao, Cotalo a San Juan, které leží přímo na úbočích sopky, bylo úplně zasypáno 30 cm sopečného popele. Zoufalí lidé soustavně čistili střechy, aby se pod jeho vahou nezřítily. Dobytek neměl co žrát. Pak přišly lijáky a s vodou se z hor valil popel. Bláto zcela zablokovalo silnici u La Pampa. Jelikož na most přes řeku Bastun narážely veliké kameny stržené s blátem, policie zastavila provoz a nařídila objížďku jiným směrem, aby zvědavci, kteří tu nebezpečnou podívanou sledovali, opustili místo.

U přehrady Agoyan, kde je vodní elektrárna, otevřeli úplně všechny propusti, aby ji bláto nezaplnilo. V Santa Anna otevřeli dočasné ubytování pro evakuované rodiny, které jinak žijí přímo u řeky. Byly také zavřeny školy. Lidé byli vyděšení, ale městečku Baňos nehrozilo žádné nebezpečí. Turisté, zvláště cizinci, také nechtěli odejít, přestože v Rio Verde (Zelená Řeka) zmizely dvě osoby a asi 2500 obyvatel čtyř vesnic zůstalo bez pitné vody. Chtěli na vlastní oči vidět tuto jedinečnou podívanou.

Když se všechno uklidnilo, zjistili zemědělci, že na polích zůstala vrstva bláta. Když uschla, byla tvrdá skoro jako cement. Lidé raději nezralou úrodu, například brambory nebo mrkvičku, vykopali, dokud se ještě dala použít. Později přišli na to, že když se pole do hloubky zorají a hlína se smíchá s pískem, jsou opět úrodná. Několik týdnů prosila vláda dobročinné organizace o pomoc pro postižené. Potřebovali pitnou vodu pro lidi i pro dobytek, neboť studny byly znečištěny bahnem a z hor stále teklo jen bláto.

U nás se říkalo: neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Zde však chodilo po horách i po lidech. Ale díky Pánu se už vše opět vrátilo do běžných kolejí.

Kalendáře HCJB jsou již na cestě do Prahy, odkud dorazí i k vám, posluchačům.

Nezapomeňte, že pro vás, kdo nám pošlete hlášení o poslechu, máme připravené krásné ekvádorské pohlednice.

S přáním Božího požehnání zdraví sestra Fialová a pražská redakce:
Steigerovi, Jindra Suchomelová, Gábi Lauková, Mirka Petráková, Vláďa Dobiáš

 Příloha: Lago Agrio

Misijní organizace HCJB se nevěnuje jen vysílání křesťanských pořadů do celého světa, ale také rozsáhlé zdravotní péči v Ekvádoru. Součástí misijní služby je i pojízdná klinika pro obyvatele těžko přístupných míst ekvádorských velehor a džunglí. Koncem listopadu 1991 jsme jako dobrovolníci vyrazili do míst s ne zrovna nejlepší pověstí, pár kilometrů od kolumbijsko-peruánské hranice, do místa, jehož název svým zvukem připomíná spíš švýcarsko-italské Alpy – Lago Agrio. Stálý tým zdravotníků doprovázejí dobrovolníci, většinou z řad pracovníků HCJB z nejrůznějších oddělení. Tentokrát jsme tvořili šestičlenný trojjazyčný tým a společně jsme prožili nezapomenutelný týden. Pro nás (Pavel a Klára Steigerovi) to byl první opravdový kontakt s domorodci. Velela nám americká misionářka a zdravotní sestřička Rita, pojízdnou kliniku jménem Berta řídil zdravotník Elvin, severoamerický Indián z Mississippi. Ekvádorská paní doktorka Jenny byla drobeček – vážila celých 40 kg – a Pako nás doprovázel coby zubař.

První den jsme v místní škole připravili „kliniku“. Školní budovu tvořila jediná místnost, hrubé dřevěné lavice, betonová podlaha a polozdi do výše oken, které podpíraly střechu. Mezi okenní sloupky jsme natáhli šňůry na prádlo, na ně pověsili a zavíracími špendlíky pojistili prostěradla, přinesli léky a zdravotnické potřeby. Náš přijezd vyvolal rozruch v celém okolí. V šest večer padla tma. Večerní program začínal promítáním instruktážních filmů s tematikou všeobecné hygieny. Jak postavit latriny, jak odvodnit stojaté vody, jak se chránit před malárií, jak předcházet onemocněním vzniklým z parazitů a také instrukce o kojenecké a dětské péči. Filmy byly připraveny formou grotesek a mezi domorodci vládlo veliké veselí. Do jaké míry si poučení vzali k srdci, nevím. Každá vesnice by potřebovala neustálý dohled, aby se dodržovala základní hygiena. Zde totiž žije vše dohromady. Prasata všech velikostí, drůbež, psi, děti, všichni se brodí blátem a stojatou zatuchlou vodou. Po groteskách jsme ve školní budově, kde bylo narváno k prasknutí, promítali první část filmu Ježíš. Muži stáli a dívali se zvenku.

Ráno jsme se dali do práce. Pavel přijímal pacienty: měřil teplotu, puls a krevní tlak. Lidé, hlavně maminky s malými dětmi, přicházeli od nejčasnějšího rána. Celý den jsme se nezastavili, kromě polední přestávky na oběd. Za tři dny jsme viděli přes 400 pacientů. Já jsem asistovala v zubařské ordinaci, kde to šlo jako na drátku. Pacient se posadil, ukázal, který zub ho bolí, a buď se vrtalo, nebo trhalo. Na vrtání se nepoužívalo žádné umrtvování. Viděla jsem mnoho hrdinů, kteří se k naší ordinaci vyhýbali. Dvě řvoucí a zmítající děti, které rodiče do křesla přitáhli, jsme však nezdolali a museli je pustit. Byla jsem překvapená, kolik mladých lidí již nemělo horní řezáky a místo nich měli protézy. Na plombování jsme měli zajímavý vynález Wigl-bug, což byl vibrační strojek, který připravoval plomby. Neprovádělo se žádné dlouhé vyšetřování. Všichni pacienti, kteří klinikou prošli, platili za poskytnutou zdravotní službu, léky a hygienické potřeby nepatrnou cenu. O tom, že šlo o cenu skutečně symbolickou, nás přesvědčily i snahy překupníků, které jsme museli odhánět, aby nás nevykoupili. Ti, kteří peníze neměli, přišli s pozorností. Přinesli trs banánů a podobně. Ti, kterým se dařilo lépe a kteří chtěli nás potěšit, přinesli slepici. Nejvíc jsem byla dojatá hluchým dědou, který za mnou večer přišel a dal mi do ruky papírový sáček. V něm dvě slepičí vajíčka. Děda přicházel každý den a vždy mi s velkou vděčností potřásal rukou. Pro všechny jsem byla doktora, tedy paní doktorka, a chovali se k nám velice zdvořile. Vždy přišli a drmolili, a tak jsem jim plynnou španělštinou říkala uno momentito, a tak jsme si pacienty předávali z ruky do ruky. Jeden z našich malých hrdinů, zubařských pacientů, mě večer za ruku odvedl domů, do jejich obchůdku a tam mi dal sodovku. Kluk zářil. Práce s pacienty byla velmi vyčerpávající a namáhavá. Sílu nám však dodávala vděčnost obyvatelstva a přítulnost dětí. Jen ta nejmenší robátka byla vyděšená a některá se dala do řevu, když Pavel maminkám měřil krevní tlak. Maminky děti raději stále kojily, aby jim zavřely pusu. Ještě že se neodnaučily kojit. Zde stále platí, že mateřské mléko je pro děti to nejlepší. Pavel dětem měřil teplotu a většinou ani nepotřeboval vazelínu. Některé dětské zadečky byly pěkně opruzené. Rodiče i starší děti k nám přistupovali s takovou důvěrou, až to bylo dojemné. Většina pacientů měla slabě zvýšenou teplotu a asi všichni trpěli parazity.

Mnozí přicházeli nejen se zdravotními, ale i s rodinnými problémy, a Jenny byla báječná. Když nebylo zapotřebí pilulek, používala Boží slovo z Bible. Jedna maminka nás prosila, abychom si vzali její sotva desetiletou dcerku, protože otec ji sexuálně zneužívá. Vyšetření to potvrdilo a na toto milé a hezké děvčátko těžko zapomeneme. První ordinační den nám přinesli v rohoži zabaleného umírajícího staříka, kterému muselo být hodně let. Podle rodiny přes osmdesát, ale většina pacientů svůj věk neznala. Děda byl scvrklý na kost a kůži a nemohli jsme pro něj moc udělat. Po prohlídce jej odnesli snad k příbuzným. Na dva pytle rýže se položilo prkno a rohož a dědu jsme napojili na kapačku. Dívali jsme se smrti do tváře. Děda netrpěl bolestmi, snad ještě i vnímal, ale byl naprosto nemohoucí. Večer jsme mu napojili druhou láhev, ale když jsme ráno přišli, zjistili jsme, že mu ji rodina po našem odchodu odpojila. Kapačka mu jistě nepomohla, ani život neprodloužila.

Večer jsme promítali na pokračování film Ježíš na stěnu pojízdné kliniky Berty. Vždy před začátkem filmu promluvil ke shromážděným pastor z Lago Agrio, zahrál na kytaru a všichni společně zpívali. Věděli jsme, že ve vesnici jsou křesťané, a byli jsme překvapeni, že se k nám nikdo nehlásil. Na naši otázku jsme dostali nejasnou odpověď: nikdo neví, zda má vesnice nějaké shromáždění. Přesto se nic neutajilo. Ve vesnici byly dokonce dvě skupiny křesťanů, ale ani jedna skupina se k nám nepřiblížila. Přes řeku jsme jen slyšeli zpěv a tamburíny. Celá situace nás trápila a s napětím jsme očekávali, jak se vyvine dál.

Elvin a Pako šli do jejich shromáždění a pozvali je. Třetí večer se část jedné skupiny dostavila a místo jednoho kázání zažili přítomní dvě. Nevím, jestli to oba pastoři nepřehnali, protože poslední večer se účast vesničanů podstatně snížila. Bylo smutné, že i v domorodých vesnicích se křesťané dělí do různých skupin a jedni se druhých straní.

Při třetím promítání Ježíše se v okamžiku, kdy ve filmu zakokrhal kohout (když Petr potřetí zapřel Krista), rozkokrhali místní kohouti a zmateně kokrhali celou noc. V džungli, kde je ticho, se zvuky rozléhají nekonečnou ozvěnou. Cvrlikají brouci, kvákají žáby, kokrhají kohouti a vyjí psi. Kohoutí koncert začínal obvykle o půl druhé v noci a s menšími přestávkami pokračoval až do rána. Poslední den jsme vstávali ještě za tmy, a tak Pavel na zkoušku zakokrhal pro kohouty. Co následovalo, bylo neuvěřitelné. Začal kohoutí rachot a do toho spustili psi vytí. Ráno jsme od vesničanů nafasovali výslužku. Zelené a červené banány na vaření, další k jídlu, papáje, ananasy a cukrovou třtinu. Měli jsme před sebou koncovku: snídani v restauraci v Lago Agria. Tento zážitek by vydal na celou kapitolu.

Při zastávce v LA PIRAGUA - El Restaurante tipico nás čekalo nepopsatelné překvapení. Restaurace vypadala podezřele již z ulice, z vlastní vůle bychom se k ní nikdy nepřiblížili. Vstoupili jsme do tmavé a zatuchlé místnosti, kde i v šeru bylo vidět, že hygienou právě neoplývá. Na stole bylo připravené rozkrájené ovoce, a tak jsme se s nedůvěrou rozhlíželi kolem. První nás přivítalo zvíře, prý horské prase, které se jmenovalo Kuči-kuči. Co to bylo, nevím, vypadalo to jako tapír a hned se s námi kamarádilo. Začalo si o nás třít hřbet, a pak jsem si vytáhla tři dlouhé černobílé štětiny. Po tomto přivítání se z kuchyně vynořila elegantní dáma a začala vesele švitořit. V kuchyni byla na řetěze přivázaná opice, běhaly tam slepice, prostě čilý život. Na barovém pultě ležely tři želví krunýře, nad telefonem vycpaná opičí hlava, která na nás cenila zuby z umělé hmoty. Za rohem visela od stropu celá vycpaná opice. Pán domu, šéf restaurace, připravoval snídani a Rita s Elevinem nás vzali na exkurzi do dvora. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla a netušila jsem, že něco takového vůbec může existovat.

Dvůr bylo jedno neuvěřitelné hnijící bahniště, kde nebyla ani travička, ani stromeček. V tom se ploužily zablácené želvy všech velikostí. V bahně byly utopené snad stovky prázdných želvích krunýřů. Na něčem, co jako stůl nevypadalo, ale jako stůl mohlo sloužit, byl krunýř čerstvě zabité želvy. Kromě bahnitého terénu tam bylo něco, co by člověk jen s největší shovívavostí mohl nazvat vodní nádrž. Ze zatuchlé, hnilobné a husté vody tu a tam vykukovaly krokodýlí oči. Opatrně jsme našlapovali přes kameny a kusy shnilých a vratkých prken za další podívanou. Viděli jsme špinavou klec s opicí a jejím desetidenním mláďátkem. V další kleci bylo mládě ocelota s řetězem kolem krku, které na nás syčelo. Jinde zase spal dospělý ocelot. V drátěných klecích byla řada exotických ptáků, z nichž jeden druh, zřejmě ze supovité čeledi, jsem ještě neviděla v žádné zoologické zahradě. Párek krásných sov a všelijaká káňata byla v dalších klecích a kolem nich zahnívající kuřecí játra a vnitřnosti. Viděli jsme několik tlustých a mnoho metrů dlouhých hroznýšů. Z údivu jsme nevycházeli a teď vím, proč existují organizace na ochranu zvířat.

Když jsme se dostatečně vynadívali – nemohu říci, že jsme se pokochali – vrátili jsme se zpět do šera jídelny a zasedli ke stolu. Otřískané a ne moc umyté nádobí bylo prostřeno. Na stůl přibývaly plné mísy jídla. Odejít jsme nemohli, a tak jsme se – po menším zdráhání a po ujištění našich přátel, kteří tyto hody absolvovali již několikrát – oddali osudu. Mouchy kolem nelétaly, tak jsme se dali do ovoce, ananasů, papáji a banánů. Mísa s vaječnou smaženicí s cibulkou a paprikami byla vynikající. Následoval jeden chod za druhým, a tak jsme vše aspoň ochutnali. Žádná želví pochoutka na stůl nepřišla. To se nám ulevilo, a tak se nakonec k všeobecnému veselí a hodům přidalo i prasátko Kuči-kuči, které je zvyklé, že jej hosté krmí.

Naše poslední společenská povinost byla zakončena tím, že jsme elegantní dámě odevzdali krabici traktátů, za vše poděkovali a srdečně se s ní rozloučili. Městečko Lago Agrio má pouze exoticky znějící název. Ve skutečnosti je to ošklivá, neupravená, zahnívající, zatuchlá obec – které se říká podpaží Ekvádoru. Ošklivost nepocházející z bídy a chudoby, spíš naopak, něco, co svědčí opět o lidském hříchu

klára steigerová