Zápas o duši

Je až neuvěřitelné jak je sedmi denní týden zakořeněn téměř ve všech kulturách. Měsíc a rok mají logické vysvětlení v astronomii, ale sedmidenní týden je pro nevěřícího antropologa záhada. Sedmidenní týden nebyl přijmut západní kulturou s přijetím židovskokřesťanského náboženství, ale byl tu dávno před Židy i křesťany. Germánské pojmenování dnů je pohanského původu.

Pohané znali sedmidenní týden, aniž by znali biblické písmo. Jak je to možné? Jediné uspokojující vysvětlení najdeme v bibli:

• Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gen. 2:1-3)

• Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. (Ex. 20:8)

Bůh sám ukázal hned na počátku, že po šestidenní práci následuje sedmý den odpočinku, který neprobloumáme, ale ztrávíme s Bohem. Po šestidenní práci Bůh nařídil "sobotování."

Všimněme si paradoxu, že Muslimové ctí Aláha v den bohyně Lásky v pátek, Židé a Adventisté v sobotu v den Saturna a většina křesťanů v neděli, v den Slunce. A naopak, Rusové mohou mít ateistický mítink v den vzkříšení, tedy ve "Vozkresenie." Tím chci jenom ukázat, že jména jsou bezduché zvuky. Co však Bůh počítá je to, jakou duchovní náplň jim dáme.

Podobně je to i se slovem "sobota", které je odvozeno od hebrejského slovesa "šabat." Sloveso "šabat" nemá vůbec nic společného s posloupností fyzických dnů, ale znamená ustati, přestati, upustiti od něčeho. Sloveso "šabat" se stalo synonymem pro kterýkoli posvátný den, zkrátka svátek.

Bible Kralická říká:

• ...a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního (svátečního), a posvětil (oddělil) ho. (Ex. 20:11)

Nový ekumenický překlad už "sobotního" přeložil bez hebreizmu:

• ...a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

V Izraeli, s vychladnutím prorockého ducha, se šabat, sobota ve smyslu odpočinku stal samoúčelem, nejvyšší náboženskou povinností, jakousi formou sebezapření, jež se prý líbí Bohu. Dokonce i Ježíš se musel proti farizejskému sobotování ohradit.

• A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou." (Mar 2:27)

Každý den je učiněn pro člověka, nejen sedmý. Ježíš vůbec nemluvil o posloupnosti sedmého dne v týdnu. Ježíš mluvil o duchovní náplni sedmého dne, v žádnem případě o kalendářní legální dohodě.

Židům 4:1-10 popisuje šabat ne jako sedmý den týdne, ale jak je naplněn v Ježíši. Cožpak se může v Ježíšovi vyplňovat název a pořadí nějakého dne? V Ježíši se nemůže naplnit ani pondělí, ani úterý, ani sobota, ani neděle. V Ježíši se může naplnit jenom šabat, t.j. odpočinutí.

• Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid PRAVÝ SOBOTNÍ (sváteční svatý) ODPOČINEK teprve před sebou. (Žid.4:8-9)

Ježíš nemluví o perioditě soboty každých sedm dní. Ježíš mluví o křesťanském šabatu, který má nevýslovně vyšší význam. Dnes šabat připomíná nejen Boží dokončení tvoření v šesti dnech, ale především Kristovo dokončení spásy. Ve třetí Mojžíšově knize, 16: 29-32 čteme:

• Desátého dne sedmého měsíce se budete pokořovat a nebudete vykonávat žádnou práci... V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Sobota odpočinutí bude vám. (Kral.) Budete se pokořovat. Smírčí obřady bude vykonávat kněz, který je pomazán a uveden v úřad.

Židovský měsíc měl třicet dní. Třicet není dělitelné beze zbytku sedmi, proto desátý den sedmého měsíce nemohl padnout vždy na sedmý den týdne. Tato sobota nemohla padnout vždy na sobotu. Šabat v tomto případě nebyl pouze dnem odpočinutí, den nedělání a oslavování Boha, ale dnem ponižování duší, půstu a očišťování.

Kdyby se svěcení šabatu se všemi obřady vztahovalo na svěcení soboty pro všechny věky, museli bychom dnes zachovávat i kněžské řády, oběti a oltáře. Smírčí obřady by nás očistily od hříchu i bez Krista.

Vždyť i sám Kristus toto přikázání "porušil." Kristus v sobotu uzdravil a ne jednou: Marek 3:15, Jan 9:16. Rozezlení farizeové o něm řekli:

• "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu."

Bůh by odporoval sám sobě když řekl Mojžíšovi:

• "Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem." (4 Moj. 15:35)

Ten muž totiž sbíral v sobotu dříví.

"Odpočinutí" ve 4. Mojžíšově 25:2,4,6 je v orginálním textu šabat, tedy sobota. A ta znamenala celý rok odpočinutí půdy, tedy úhor. Zde sobota neznamená den, ale rok.

Jestliže máme pochybnosti co se smí, co nesmí, který den Boha oslavovat, jak být poslušnější Božího slova, 14. kapitola Římanům odpoví na víc otázek než je křesťanské uctívání soboty nebo neděle.

• Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachováva je v Pánu. (Ř 14:56)

Bible po Letnicích neopakuje 4. přikázání, které bývalo zákonem pro Židy a zvykem mezi prvními křesťany. Je bezpředmětné pátrat zda-li má být šabat slaven v sobotu, v neděli nebo v kterýkoli jiný den. Tato snaha vede k legalismu, i když můžeme být motivováni těmi nejčistšími úmysly. Ježíšovi nikdy nešlo o formu, nýbrž o podstatu.

Ortodoxní Židé dnes uznávají kalendář, který byl přijat ve třetím století. Nemáme žádnou jistotu, že sedmý den v tomto kalendáři synchronizuje s Božím sedmým dnem. Kalendář před Exodusem leží v úplných pochybách. Dokonce víme, že jeden den trval dva dny: Jos. 10:1214. Už zde by nastal posun. Nemluvě o přestupném roce. Budeme-li trvat na sedmém, sobotním dnu našeho kalendáře jako dni Božího odpočinutí, můžeme se utrápit k smrti přesnými výpočty, ale pravdy se stěží dopídíme.

Bůh přikázal v 5. Mojžíšově knize, 4:12-14, abychom dodržovali desatero přikázání. Tak to činí Adventisté i někteří jiní křesťané. Většina křesťanů slaví šabat v neděli, protože první den v týdnu vstal Ježíš z mrtvých. Avšak "pravý první den" je jistě posunut. První den v týdnu světili křesťané a apoštol Pavel daleko dřív než svěcení neděle nařídil Konstantin ve 3. století.

• První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. (Sk. 20:7)

• V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám příjdu. (1. Kor. 16:2)

Většina křesťanů udržuje ne zákonem nařízené nedělní shromáždění dodnes. Starozákonní věřící byli odděleni od pohanů Božím zákonem a dodržováním množství přikázání. Novozákonní věřící stejně jako dnešní věřící jsou odděleni od světa ne příslušností k denominacím nebo tím, že jsou pokřtěni, že přijímají večeři Páně, ale že milují své bližní a nejen ty, kteří milují je. Svět oplácí lásku laskou. Křesťan oplácí láskou i nenávist. Ten kdo nemá srdce naplněné láskou pro ztracené, pro ostatní bratry a sestry v Kristu, neoslaví Boha ani v sobotu, ani v neděli. Kolik křesťanské energie vyplýtváme zbytečnostmi. Křesťanství není vnější náboženství, ale vnitřní víra. Jak mohou pomoci neosobní bezduché názvy a pořadí dnů? Ježíš je nad nimi Pánem a my nejsme jejich otroky.

Nakonec jen malou perličku. Datumová čára v Beringově úžině odděluje malý americký ostrov Diomed od většího ruského Diomeda. Když nedělní nebo sobotní křesťané nebo páteční muslimové slaví Boha nebo Alláhana na obou ostrovech, tak jsou Američané o celý den za Rusy, ačkoliv jsou od sebe vzdáleni jen několik kilometrů. Americkým sobotářům se zdá že Rusové slaví v pátek, a Ruským sobotářům se zdá, že Američané slaví v neděli. Opravdu jde jen o to, čím sobotu, tj. den odpočinutí a ne název dne, naplníme.

- pst -

Předchozí článek ()

Následující článek ()