Zápas o duši 
         

5. Pokračování, Minituristika

BANDUNG
Věřte, nevěřte, ale na nádraží v Jakartě píská Pepek námořník. Drouboučký, scvrklý stařík v šortkách, v jedné ruce drží žlutou přilbu, v druhé píšťalku střídavě s cigaretou a odhání cestující z kolejí. Ač jsme byli na nádraží hodinu před odjezdem, málem nám vlak ujel. Čekali jsme na hlavním nástupišti, protože prostor mezi kolejemi byl přeplněný lidmi.  Pepek námořník se mohl upískat. Těsně před příjezdem našeho vlaku na druhou kolej přijel vlak na první kolej a rozhlas oznámil, aby cestující počkali s nástupem na druhou kolej, až se první kolej uvolní. Chvíli jsme čekali, ale vteřiny našeho odjezdu se neúprosně blížily. Lidé se tlačili ven i dovnitř vlaku na první koleji a tak jsme si dodali kuráže do tlačenice. Sotva jsme nastoupili do vlaku na druhé koleji, vlak se dal do pohybu a vlak na první koleji stál dál.

Cesta z Jakarty do Bandungu je spektakulární. Začíná s hrkáním a cukáním přes město, ale dva místenkové vagony první třídy mají klimatizaci a cestujícím nic nechybí. Podívaná ven je o to zajímavější. V červenci nám přidali i exekutivní třídu, 52 místenkových sedadel ve vylepšeném vagonu. Během cesty akrobaté roznášejí horký čaj, kávu a v každém okamžiku celý tác může přistát na hlavách či na klíně cestujících. Později začnou roznášet talíře plné jídla. Když nezkoordinují chodbičku, dveře, tác a balanc, vysype se vše na chodbičce k záchodu. Kam se hrabou čínští akrobaté.

Příroda, zeleň a tropická krása Jávy je unikátní. Rýžová políčka, terasy, terásky, nudličky perfektně postavené, voda přetéká z jedné do druhé. Odkud a jak funguje irigační systém, je pro mě záhada. Jediné čemu rozumím je, že voda teče z kopce dolů, ale jak ji dostanou nahoru, když všechny řeky, potůčky, jezera jsou hluboko pod hladinou teras, nevím. Modrá obloha, sytá zeleň mnoha odstínů a v horách podívaná, jaká nemá obdoby. Jáva má velké množství sopek a většina kopců má dramatické tvary. Koleje se kroutily, že jsme místy viděli lokomotivu i poslední vagon a přejížděli jsme mosty tak vysoké, až se tajil dech. Nahoru to ještě šlo, ale cestou zpátky jsme jeli takovým šupem, až nás tu a tam napadlo, jestli vůbec fungují brzdy.

Většina turistů, kteří navštíví Indonésii organizovaně, navštíví Bandung a sopku Tangkuban Prahu. Kráter je 1,83O metrů vysoko, chladný horský vzduch, nezbytný sirný puch a zajímavá podívaná. Ročně navštíví tuto vistu přes 400,000 návštěvníků a počet zahraničních turistů rok od roku roste. Z národností přijíždí nejvíce Holanďanů, bývalých kolonizátorů.

V Bandungu, ač jsme stále na rovníku, je příjemně, ani není zapotřebí klimatizace. Ovzduší, příroda i město je báječné. Barvy, zeleň, květiny úplně hoří a hýří všemi odstíny. Kdyby nerostl plevel, neexistovala hniloba a rozklad a hlavně kdyby přírodu nezaneřádili lidé, Jáva by byla podobná ráji. Ve městě i mimo město je mnoho dobrých hotelů a ty mimo město jsou ještě pěknější. Mají prostorné zahrady, je tam klid, ticho a bujná příroda. Borovice jako svíce, urostlé, krásné a voňavé.

V posledních letech se stal z Bandungu "jeans capital" (hlavní město výroby džínů). Dlouhé ulice, desítky obchodů stylu amerického západu, kovbojů a tisíce párů džínů, bundy, sukně, trička, svetry, nač si člověk vzpomene, značek nekonečné množství. Totéž platí i o obuvi a tak se stává z Bandungu nejen turistické městečko přírodních krás a zajímavostí, ale i nákupní dobrodružství. My jsme se těšili na přírodu a především únik z věčného horka Jakarty.

Začali jsme se šplhat autobusem po neuvěřitelně uzoučkých zákrutech výš a výš a když to vypadalo, že to dál nepůjde, skončili jsme na dvorku jednoho z nejslavnějších umělců. První indonézský malíř, který dostal studijní stipendium v Amsterodamu, Paříži a New Yorku. Jeho dílo je v US kongresové knihovně, ve slavných galeriích, jeho prací se chlubí UNICEF, Spojené národy společně s díly Picassa a jiných velikánů. V r. 1976 se slavný a uznávaný umělec vrátil po více než dvaceti letech života v cizině zpět domů. Dnes za ním putují turisté i umělci z celého světa.

Indonézané jsou rození řečníci a herci. I v té poslední vísce, je-li příležitost, používají mikrofon a žvaní a žvaní. Svatba se neobejde bez mikrofonu. Lidé jsou zvyklí na projevy a zdá se, podle všech veřejných zasedání, že to patří do zdejší kultury, protože co je "projednáno" je jakoby uděláno. Mluvit a poslouchat patří k životu jako jinde hesla a vlajkoslávy. Každá "Matějská pouť" za jakýmkoliv účelem má ampliony od sebe vzdálené nejvíc 5 metrů. Každá budka s lízátky má mikrofon a amplion, který řve naplno. Stejně nesnesitelný rámus je na tržnicích i v obchodech. Žádná uklidňující hudba zubařských ordinací.

Pan umělec si připravil proslov a zaujal nás nejen esteticky, ale i spirituálně. Nejdříve vysvětlil o co se snaží, jak vyjadřuje svoje myšlenky a co ho motivuje. Potom se rozpovídal, jak silný spirituální život je kolem. Na kopečku, kde má galerii i domov, žijí dva duši mrtvých a ukázal nám, kde s nimi mluví a jak ho inspirují. Vyprávěl nám, jak to bylo úžasné, když měl první setkání s UFO v denverském parku (Kolorádo). Detailně popsal, jak UFOvé vypadali, co mu řekli, jak všechno viděl a vnímal pouze on, přestože kolem něj byly desítky ostatních lidí. Lidé poslouchali se zájmem, s přiotevřenou pusou a na to se ozvala jedna osvícená duše a prohlásila: "Na to musí mít člověk otevřenou hlavu." Ostatní s ní samozřejmě souhlasili a hltali každé další slovo. V angličtině se říká otevřený rozum a tento koncept je vnucován každému, kdo má nebo uznává absolutní hodnoty. Jinými slovy, kdo nemá otevřený rozum, je zabedněný. Intelektuální teror otevřených hlav ničí morálku, logické myšlení a především dnešní mládež.

Mnohý umělec, intelektuál, spisovatel, básník, malíř, filosof, podnikatel i ten nejjednodušší mudrlant hledají svoji inspiraci buď s otevřenou hlavou nebo otevřeným srdcem. Jenom otevřené hlavy mohou obdivovat plody práce otevřených hlav. Jenom otevřené hlavy mohou obdivovat destrukci, násilí, perverzi, obscénní jazyk našich dnů. Jen otevřené hlavy obdivují životní styl otevřených hlav, filozofů beznaděje a novodobých proroků, okořeněných skandály hvězd i náboženských vůdců. Pouze otevřené hlavy mohou zbožňovat a uctívat samy sebe. Halí se do tajemnosti, inspirují se alkoholem, drogami, meditací, vrtají se v okultních a démonických hlubinách.

Otevřenou hlavu mají dnes lidé "dobří i špatní." S otevřenou hlavou může každý ošálit svoje svědomí a ostatní otevřené hlavy. Svědomí je vložené do našich srdcí. Kdo má otevřené srdce, nemá tajnosti, nepotřebuje vysvětlovat, co chtěl básník říci. Z otevřeného srdce vychází láska, porozumění, pochopení, laskavost, mírnost. Lásce se všichni musíme učit. Ten, kdo se snaží zobrazit svou "lásku" k lidem tím způsobem, že se vyjadřuje v démonických jinotajích, v deformaci a sexuální perverzi, nekomunikuje úctu k ostatním. Za inspirace temných sil přetváří realitu ve zrůdy a otroky satanismu. Proč jsou děti a mládež přirozeně zlí a posměvační? Proč se v životě vyhýbáme mrzákům, nemocným, trpícím a umírajícím? Proč se osobně raději obklopujeme světskou krásou? Naše generace se oddala kultu mladosti a fyzické krásy za každou cenu. Dílo i skutky mluví samy za sebe.

Filozofie otevřených hlav je jedna z největších lží dneška. Ne filozofie otevřených hlav, ale vnitřní pohostinnost zajistí vzájemné ocenění, radost a pochopení. Z otevřené hlavy i to málo, co v ní je, buď vypadne, nebo se přeplní všemožnými nesmysly, jenom ne pravdou. Té se dnešní člověk vyhýbá. Otevřít hlavu ďáblu není těžké, ale ďábla může vypudit jenom Kristus. Každý z nás má pouze jednoho pána. Buď patří Pánu Bohu nebo vládci tohoto světa, Satanovi.

Indonésie je plná okultních seancí. Lidé jsou velice citliví a otevření k nadpřirozeným úkazům a žijí ve strachu z duchů. Když náš Hafík někdy v noci vyje, pomocníci nevystrčí nos a pustí rádio, aby gamelanová muzika zahnala zlé duchy. Zpočátku jsme se divili, jak to v Indonésii staví. Že by jim nevycházelo vodorovno? Vertikálně postaví zdi, jak když střelí. Schůdky 5 cm, 3 cm, 8 cm staví v místech, kde to člověk vůbec neočeká. Nemají žádnou funkci, jen snad k tomu, aby se na nich jeden přerazil. Obzvláště koupelny jsou členité. Až později jsme se dozvěděli, že tyto nastražené stavební léčky mají za úkol znesnadnit život zlým duchům. Stavby hotelů, nemocnic, škol, úřadů se neobejdou bez patřičného obřadu uchlácholení zlých duchů. Obyčejně se obětuje několik kozlů nebo buvolů a jejich hlavy se zakopou do čtyř světových stran pod základy celého projektu. Tohle respektují firmy z celého světa a západní šéfové o tom rozpačitě mlčí. Začne-li zlý duch v terénu trápit kuchaře na projektech velkých staveb důlních a stavebních společností, stěhuje se celý tábor. Jinak se rozutečou všichni dělníci. Nám by se zdálo, že stačí vyměnit kuchaře. Stačí jedno slovo a celý projekt se zastaví. Totéž platí o domácím mančaftu. Poznají-li, že se do domu nastěhoval zlý duch, neudrží je nikdo ani párem koní.

V Bandungu jsme se byli podívat na představení zvláštního kmene Baduíí. Baduií jsou bílí a modří. Bílí žijí odděleně od světa. Žení se mezi sebou a nikdo z vnějšího světa je nesmí vidět nebo mezi nimi žít. Modří jsou viditelnější a občas pořádají veřejná představení. Několik hodin před vystoupením se uvedou do tranzu. Jak, to nevím, ale na jevišti byli řádně naložení. Kapela byla vřeštivá, podobné melodie jakými v Indii hypnotizují kobry. Z rámusu bubnů začala za chvíli bzučet hlava každému. Nejdříve vystoupila mladičká děvčata s tváří panenek. Mrskaly karate seky, výpady. Po nich nastoupili mládenci oblečení do černých karate mundurů. Předvedli daleko více respekt vzbuzující představení. Po nich nastoupili jednotlivci. První předvedl ostrost nože. Jedním šmikem uřízl pramen vlasů jako břitvou. Potom začal řezat vnitřní stranu svého předloktí. Ve tváři nehnul ani svalem a po každém řezu přibyla krvavá čára. Řezal a maloval, až měl paži zkrvavenou. Nám se tajil dech a zvedal žaludek. Když byl dostatečně zkrvavený, vzal do pusy vodu, možná něco jiného, prsknul na paži a ta byla čistá.

Další začal chroupat skleněné zkumavky. Chroupal a polykal, ale když vyplivnul sliny, nebyla tam žádná krev. Jestli to bylo opravdové sklo, si nikdo z nás neověřoval. Muzika vřeštěla dál. Vyschlý dědek tancoval a výraz jeho tváře byl při nejmenším zajímavý. Jeho tělo se na jevišti kroutilo, svíjelo, ale jeho pohled a přítomnost byla jaksi mimo. Celé představení smrdělo ďábelskou kuchyní.

Skvadrona "kuchařů" obstarala další číslo programu. Dali na hlavu jednoho z nich kokosový ořech plný hadrů politých petrolejem, zapálili oheň a v různých pánvích smažili a vařili. Celé to trvalo dlouho, ale sedící hlava neprojevovala nepokoj a stejně jsme se cítili my.

Další mládenec si dal mezi zuby rozžhavené uhlí a druhý si od něj odpálil cigaretu. Potom uhlí rozkousal a chroupal jeden žhavý uhel za druhým. Po žhavém představení přišla šavle. Samozřejmě zase ostrá jako břitva. Nevěděli jsme, co očekávat, a žaludek se opět hlásil. Hrdina nejdříve začal pižlat stehno, žádná krev. Pak si odhalil břicho, žádná krev. Když si začal podřezávat krk, začaly se slabší nátury odvracet. Na poslední úkon, kdy řezal jazyk, byl hrozný pohled, ale opět žádná krev.

Poslední expert nastoupil v červeném tílku, předklonil se, zavázali mu pusu šátkem a začali mu lít na záda kyselinu solnou. Tílko se rozpustilo na cáry a protože bylo červené, cucky, které zůstaly, vypadaly jako sražená krev na zbičovaných zádech. Video kamery běžely, fotoaparáty blikaly a všichni společně jsme byli rádi, když celé představení skončilo.

V neděli jsme se byli podívat na beraní zápasy. K aréně nás přivezly vozíčky tažené poníky. Připadali jsme si jako děti ve Stromovce. Vyfešákovaní berani a spousta vyjících a štěkajících psů cítili bojovou atmosféru. Psi byli ohavně zjizvení a z jejich výrazů se dalo těžko poznat, že pes je nejlepší přítel člověka nebo naopak. Nejdříve nastoupila lehká váha, berani do 30 kg. Nacouvali do útočné pozice, vyrazili proti sobě a křáp. Rána za ranou, útok za útokem. Zápasili 4 minuty a kdo vyhrál, nevíme. Do toho vřeštěla stará známá kobří kapela Baduíí. Nevím, kdy se ze svého tranzu proberou. Píšťalník musí mít mozek úplně rozvibrovaný. Na papuli měl něco, co připomínalo náhubek, to asi aby se mu tváře nevyboulily z toho usilovného foukání. Baduínský  dědek hypnotizoval duchy i berany svými nenapodobitelnými pohyby. Čím větší beran, tím větší pecka a tím méně útoků. Žádná krev, žádné boční útoky, jen pořádné berany, berany duc. Po zvláště vydařených útocích byli berani silně otřeseni. Jejich pánové jim masážovali hřbety, ohýbali přední nohy a to je snad povzbuzovalo k dalším útokům.

Po beraních zápasech se konaly psí s prasaty, ale toho už se nikdo z nás nezúčastnil. Jsou to krvavé, kruté zápasy a lidé sází na vítězství šampiónů.

Bandung nabízí turistům tolik podívané a rozhodně stojí za návštěvu.

- kas -

    Předchozí článek () 
    Následující článek ()