Zápas o duši

Často se připomíná, že Kalvín neprobírá učení o vyvolení, kterým je dobře známý, na začátku své Instituce, ale až ke konci třetí knihy, to znamená asi ve třech čtvrtinách celého díla. Kalvín nezačal psát s nějakou předem pevně stanovenou představou o tom, jak Bůh musel jednat při spáse lidstva. Začíná naopak jako biblický teolog a učí, co Bůh skutečně učinil. Teprve potom se ohlédl, aby celou skutečnost uviděl v co nejširší perspektivě: že spasení na jedné straně začíná v minulé věčnosti - v Božím rozhodnutí zachránit pro sebe určitý lid - a že na druhé straně pokračuje do věčné budoucnosti - kdy Bůh bude již trvale přebývat se svým lidem.

Bůh počátků

V knize proroka Jonáše, na konci jeho horlivé modlitby za vysvobození, je věta: "U Hospodina je spása!" (Jonáš 2,10). Je to věta jednoduchá, a přitom hluboká. Původ, cíl a opravdu jediný možný zdroj spasení je Bůh. Spasení začíná tím, že Bůh si volí nás, a ne tím, že my bychom si volili jej, a pokračuje až k zdárnému závěru, protože Bůh s námi setrvává i nadále. Jonášův případ je názorným příkladem. Bůh si ho vyvolil, aby konal dílo, do kterého se Jonášovi nechtělo: evangelizovat Ninive. Bůh s ním ale vytrval i přes jeho vzpurné pokusy utéci pryč.

Ačkoli Jonášovo povolání se zde týkalo konkrétní služby, a nikoli přímo spasení, princip je stejný. Neboť v životě člověka se nemůže po duchovní stránce stát nic, dokud Bůh na základě svého vlastního rozhodnutí toho člověka k sobě nezavolá. Počínání kazatele, který by přišel do domu smutku a vyzýval mrtvá těla, aby vedla řádný život, by bylo jistě pošetilé. Mrtvoly jsou mrtvé. Mají-li mít kazatelova slova nějaký význam, musí být mrtvá těla nejdříve oživena. Teprve potom mohou reagovat. Stejně i povolání k učednictví musí začít činem Pána Boha, který duchovně mrtvého člověka obživí. Volbu neprovádí ten, kdo je duchovně mrtev, ale Bůh, který sám může dát život.

Stejně tak je tomu s novým narozením. Dříve než se obrátíme, říká o nás Bůh, že jsme mrtví ve vinách a hříších. Jsme sice živí fyzicky a duševně, ale ne duchovně. Nemůžeme reagovat na duchovní podněty. Boží slovo je pro nás zavřenou knihou a evangelium nesmyslem. Ale pak se nás Bůh dotkne. Tam, kde byla smrt, přináší život. Tehdy uvěříme v Krista a začneme chápat Bibli. To je význam Božího zavolání. K tomuto povolání Bohem musí dojít dříve, než může existovat opravdové učednictví. Ježíš řekl:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo. (J 15,16)

Povolán byl například Abram. Ani on si Boha nezvolil. Zřejmě byl naprosto spokojen tam, kde byl, v mezopotámském říčním údolí, v pohanském prostředí. Ale Bůh ho zavolal a poslal jej na cestu do Palestiny.

Mojžíš byl povolán ještě dříve, než plul jako nemluvně v košíku po Nilu. Bůh řekl: "Vyvedu svůj lid z Egypta a učiním tak skrze toto dítě. Ochráním ho před faraonem. Dám mu nejlepší vzdělání a výchovu světa a potom ho pošlu k faraonovi s poselstvím: 'Propusť můj lid'."

Stejné to bylo i s Davidem. Bůh budoucího krále označil už tehdy, když David ještě hlídal ovce. Bůh poslal proroka Samuela do Davidova domu, aby jednoho ze synů v rodině pomazal za budoucího krále, ale když Samuel přišel na místo, David chyběl. Otec předvedl všechny své syny kromě Davida. Stáli tam v řadě. Samuel se na chlapce podíval a pomyslel si, jak dobrý král by byl z nejstaršího syna. Jmenoval se Elíab. Ale než ho mohl Samuel pomazat, Bůh mu dal poznat, že to není ten pravý. Po něm přišel Abínádab, ale ani on nebyl budoucí král.

Stejně dopadl Šama a toto všechno se opakovalo, až se představilo všech sedm Jišajových synů.

• Samuel řekl: "Žádného z nich Hospodin nevyvolil." Pak se zeptal: "To jsou všichni mládenci?" Jišaj odvětil: "Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo." Samuel řekl: "Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde." Když David přišel, Hospodin řekl: "Nuže, pomaž ho! To je on."

Bible dále vypráví:

• Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. (1 S 16,10-13)

Byl to Bůh, kdo povolal Davida.

V Novém zákoně si Bůh vyvolil Jana Křtitele, a to ještě dříve, než se narodil. Ježíš si povolal své učedníky, když byli ještě rybáři. Bůh si povolal Pavla, který v té době pronásledoval křesťany. V každém z těchto případů bylo Boží povolání prvotní a vycházelo z Božího vlastního rozhodnutí daného člověka zachránit a použít.

Boží rozhodnutí

Pochopit toto učení nám nepomáhají jen uvedené příklady. Je tu i konkrétní učení Písma. Jeden z klíčových oddílů, jeden z nejdůležitějších oddílů vůbec, se nachází v listu Římanům 8,28-30, kde Boží vyvolení a povolání mají své přesné místo v celkovém pořadí dějů:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil; které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Tyto verše neobsahují každý krok, který by snad mohl být uveden v seznamu Božího jednání s jednotlivcem. Neříká se tu nic o znovuzrození, přijetí za syny nebo posvěcení. Ale přestože je to pouze zestručněný seznam, je to seznam uspořádaný, který správně udává časový sled Božího jednání.

Našemu probuzení a duchovnímu růstu předchází prvotní Boží věčné rozhodnutí. Je vyjádřeno následujícími výrazy: Jeho rozhodnutí, předem vyhlédl a předem určil. Další výraz v pořadí - povolal - je místem, v němž toto věčné rozhodnutí přechází do zkušenosti jednotlivce. Souhrnným termínem je rozhodnutí, tj. věčný Boží úradek, jenž je vyjádřen nejprve ve "vyhlédnutí předem" a v "určení předem" (v. 29) a poté jako důsledek toho - v povolání, ospravedlnění a oslavení.

Zbývající část oddílu ukazuje, že Boží dílo zcela jistě dojde naplnění.

• Neboť nic nás "nedokáže... odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu" (v. 39).

Použití výrazu předem vyhlédl vedlo některé k argumentaci, že vyvolení je založeno na předzvědění v tom smyslu, že Bůh předvídal, že někteří lidé budou na zprávu o záchraně citlivější než jiní, a že se proto poddají Duchu svatému, zatímco jiní ne. V důsledku toho předurčil ty, kteří se poddají spasení. Tyto myšlenky jsou nesprávné již z toho důvodu, že oddíl nezačíná myšlenkou předchozího vyhlédnutí (před- zvědění), ale konstatováním Božího rozhodnutí spasit. Arthur W. Pink píše, že toto nesprávné myšlení také "popírá pravdu o naprosté zkaženosti, neboť argumentuje, že v některých lidech je něco dobrého. Takové myšlení odstraňuje Boží nezávislost, neboť Boží rozhodnutí se stává závislé na tom, co Bůh shledal u lidí, které sám stvořil. Toto myšlení obrací vše úplně vzhůru nohama, neboť říci, že Bůh předvídal, že někteří hříšníci uvěří v Krista, a že kvůli tomu je předurčil ke spasení, je úplný opak pravdy. Písmo ujišťuje, že Bůh si ve své naprosté svrchovanosti určité lidi vybral, aby se stali příjemci jeho mimořádné přízně (Sk 13,48), a proto se rozhodl udělit jim dar víry".

Uvedenou diskusi můžeme ukončit tím, že se pokusíme hledat odpověď na otázku, co v Písmu znamená toto vyhlédnutí předem neboli předzvědění. Kdybychom řekli, že máme "předzvě- dění", měli bychom tím na mysli, že mám předem informace o něčem, co se má stát. Na základě toho bychom mohli podniknout určité kroky. Bůh ale není omezený časem jako my. Konec vidí již od počátku a věci vidí tak, jak jdou, protože je takto určil. Celé dějiny jsou pro Boha věčně přítomné.

Měli bychom si také všimnout, že slovo znát nebo poznat se ve Starém i Novém zákoně používá typicky ve významu "pohledět na někoho se zalíbením" nebo dokonce "milovat". Uveďme několik příkladů.

• Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem". (Ex 33,17)
• Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země, a proto vás ztrestám za všechny vaše nepravosti. (Am 3,2)
• A tehdy jim prohlásím: "Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti". (Mt 7,23)
• Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne. (J 10,14)
• Kdo však miluje Boha, je od něho poznán. (1 K 8,3)
• Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis "Pán zná ty, kdo jsou jeho". (2 Tim 2,19)

Samotné slovo předzvědění se nikdy neužívá v souvislosti s událostmi nebo činy, tedy jako předchozí znalost o tom, co někdo udělá nebo by mohl udělat, nýbrž užívá se vždy o lidech, na jejichž život má toto předzvědění vliv, nikoli naopak.

Vedle již uvedeného citátu z listu Římanům jsou v Písmu jen tři oddíly, kde je slovo předzvědění užito, a všechny obsahují myšlenku vyvolení.

První je ve Sk 2,23:

• Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.

V tomto verši není Bohem předzvěděno ukřižování (ačkoli Bůh je jistě také předvídal v tom smyslu, jak tohoto slova užíváme), ale předem byl vyhlédnut Ježíš sám. Verš učí, že Bůh stanovil určitý plán, jehož výsledkem bude naše spasení, a že Ježíš byl vyvolen, aby tento plán uskutečnil.

Druhým místem je Římanům 11,2:

• Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.

Opět je to určitý lid - a nikoli jeho činy - o němž je řečeno, že byl předmětem Božího předzvědění. I když tomu některé případy nenasvědčují, přece se žádný z těch, kdo patří k vyvoleným Božím, neztratí.

Třetí text se nachází v 1 Pt 1,2:

• Byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem.

(Sr.: "Vyvoleným podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha" KP.) Tito vyvolení jsou "cizinci z diaspory", zmínění v předcházejícím verši. Bůh je vyvolil ke spasení.

Stejně je tomu v Ř 8,28-30. Jednotlivci jsou předem vyhlédnuti a výsledkem je jejich předurčení ke skutečnému povolání, ospravedlnění a oslavení. Pink se ptá:

Se zřetelem k těmto oddílům (a víc jich není) si položme otázku: Na jakém základu z Písma může někdo říci, že Bůh "předvídal" činy některých lidí, jinak řečeno jejich "pokání a uvěření", a že kvůli těmto činům je vyvolil ke spasení? Odpověď zní: Vůbec žádný takový podklad neexistuje. Písmo nikdy neříká, že by Bůh předvídal pokání a víru nebo že by o tom předem věděl. Bůh jistě věděl od věčnosti, že někteří budou činit pokání a uvěří, nicméně na toto Bible jako na předmět Božího "předzvědění" neodkazuje. ... Bůh předvídá, co bude, protože rozhodl, co má být. Je proto převracením pořádku Písma a zapřaháním vozu před koně, chce-li někdo tvrdit, že Bůh si vyvoluje, protože lidi zná již předem. Pravda je tato: Bůh "zná předem", protože vyvolil.

Boží povolání

Boží věčné rozhodnutí (úradek o vyvolení) spasit lid vybraný ze všech národů nezůstává v minulé věčnosti. Má také své přítomné vyjádření, jak je popsáno v Ř 8,30:

• Které předem určil, ty také povolal.

V teologii se Boží povolání obvykle označuje jako "účinné povolání", na rozdíl od lidského povolání, které může, ale nemusí být účinné. Situace je zde zcela obdobná jako u výrazu předem vyhlédnout. Na lidské rovině předem vyhlédnout znamená znalost předem, zatímco u Pána Boha, kde časové okolnosti nehrají roli, to znamená vyvolující přízeň nebo volbu. Podobně povolat na lidské rovině může sice něco umožnit, ale nemůže zajistit, aby se to skutečně stalo. Naopak v případě Boha je to možné i jisté.

Vezměme jako příklad předvolání k soudu. Předvolání je určitá forma povolání, a to vážná. Má za sebou autoritu zákona a moc státu. A přece i toto nesmírně vážné povolání nemá skutečnou moc přivést předvolanou osobu k soudu. Člověk se může před zákonem ukrývat, nedostavit se k líčení, uprchnout ze země nebo jinak mařit záměr soudu. U Boha tomu tak není. Jedná-li se o Pána Boha, pak na takovéto povolání člověk skutečně odpoví.

Na tento význam slova ukazuje mnoho veršů, ale žádný to nečiní jasněji než uvedené verše z 8. kapitoly listu Římanům. John Murray píše: "Nic nestvrzuje důvod pro tento charakteristický rys povolání jasněji než učení v Římanům 8,28-30, kde se o povolání říká, že je podle Božího záměru a uskutečňuje se v centru neporušitelného řetězce událostí, který má svůj počátek v Božím předzvědění a své naplnění v oslavení. Prostě se tu říká, že účinné povolání zaručuje trvalost, protože je založeno na jistotě Božího záměru a milosti." Ti, kteří byli Bohem vyvoleni a přivedeni k víře v Krista mocí tohoto povolání, jsou ti, kdo byli "povoláni Ježíšem Kristem" (Ř 1,6). Jsou "povoláni ke svatosti" (Ř 1,7); to znamená, že mají být jeho povoláním odděleni pro Boha. Mají žít svatý život. Z této pozice napomíná apoštol Pavel věřící v Efezu:

• Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem. (Ef 4,1-2)

Než Kristus povolal Lazara z jeho hrobky, byl Lazar mrtev. Byl hluchý vůči jakémukoli volání. Kdyby tam byl přítomen někdo z nás, mohli bychom volat hlasitě, přesvědčivě a výmluvně, ale Lazar by přesto nereagoval. Když zavolal Ježíš, bylo to něco jiného. Jeho volání mělo moc přivést mrtvého k životu. Stejně tak jeho volání dává nový život těm, kdo byli Bohem vyvoleni, aby byli jeho lidem. Nikdo z nich toto probuzení nepromešká. Platí slovo Pána Ježíše:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou. (J 10,27)

Prospěch z tohoto učení

Někteří lidé se domnívají, že učení o vyvolení je bezcenné, a snad dokonce škodlivé. Tvrdí, že podporuje nezodpovědnost nebo dokonce hřích. Ve skutečnosti nic takového nepůsobí. Lidé jsou před Bohem zodpovědni za to, co dělají, bez ohledu na to, zda je Bůh ke spasení vyvoluje, nebo ne. Nejsou Bohem souzeni za to, že neučiní, co učinit nemohou, ale za to, že neučiní to dobré, co učinit mohou, a za to, že se dopouštějí zlého, které činit nemusí. Bůh takové chování zakazuje a ustanovil zákony příčiny a následku, aby tomu zamezil (Ř 1,24-32). Vyvolení nemá na tyto skutečnosti žádný vliv.

Z pozitivního hlediska plyne z tohoto učení pro křesťany velký prospěch. Předně, vyvolení vylučuje jakékoli vychloubání v řadách křesťanů. Nekřesťané nebo ti, kdo vyvolení nechápou, často předpokládají opak a ti, kdo ve vyvolení věří, se někdy skutečně zdají být domýšliví. Ale to je "naprosté nepochopení". Bůh nám výslovně říká, že se rozhodl zachránit svůj lid pouhou milostí, bez jakékoli jejich zásluhy nebo ochoty spolupracovat, právě proto, aby byla vyloučena pýcha.

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9)

Spasení je z milosti, aby sláva patřila Bohu. Dále toto učení povzbuzuje lásku k Bohu. Jestliže se ale na spasení nějak podílíme, potom je naše láska k Bohu právě o tento podíl umenšena. Je-li celé spasení z Boha, potom naše láska k němu musí být bezmezná. My jsme jej nehledali; on hledal nás. Když nás hledal, utíkali jsme od něj. Když k nám přišel v osobě svého Syna, zabili jsme jej. A přesto přišel, přesto vyvolil velký počet zatvrzelých rebelů ke spasení. (5,8):

• Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

A konečně, učení o vyvolení je prospěšné také z tohoto důvodu: povzbuzuje nás při evangelizaci. Někteří si často myslí, že je tomu právě naopak. Jestliže Bůh má v úmyslu spasit určité jednotlivce, tak je potom stejně spasí a nemá smysl, abychom s tím měli něco společného. Ale tak tomu není. Boží vyvolení nevylučuje použití prostředků, skrze něž Bůh povolává, a Bible nám výslovně říká, že hlásání evangelia věřícími je takovýmto prostředkem (1 K 1,21, viz Ř 1,16-17). Navíc právě jen toto nám dává naději na úspěch, když zvěstujeme evangelium. Je-li srdce hříšníka tak tvrdé a protivící se Bohu a jeho cestám, jak to o něm Bible prohlašuje, a Bůh by toho jednotlivce nevyvolil, jakou naději bychom potom snad mohli při vydávání svědectví mít? Nemůže-li člověka povolat Bůh účinným způsobem, pak my teprve ne. Ale činí-li Bůh takové dílo ve světě, pak můžeme směle jít s vědomím, že všichni, které Bůh určil ke spasení, k němu přijdou. Nevíme, kteří to jsou. Jediný způsob, jak vyvolené poznáme, je podle jejich odezvy na evangelium a podle jejich křesťanského života, který následuje po povolání. Ale můžeme je volat směle - s vědomím, že ti, kteří jsou povoláni Bohem, určitě přijdou.

J.M. Boice, Základy křesťanské víry, kap. 17, str. 420

Předchozí článek ()

Následující článek ()