Zápas o duši

V. bod

V minulých číslech ZODu jsme postupně probrali 4 body kalvinismu. První bod v č. 60 nesl název "O zkaženosti člověka". V 61. čísle byl 2. bod "Boží vyvolení". V 62. čísle jsme měli pauzu, a srovnali jsme všeobecné rozdíly mezi učením arminianismu a kalvinismu v článku nazvaném "Napsali jste nám". Dále jsme si obšírněji pověděli o "Podvojném předurčení". V 63. čísle ZODu jsme se seznámili s 3. bodem, což je "Omezené usmíření". V 64. čísle jsme probrali 4. bod - "Neodolatelná milost", výstižněji "Účinné povolání Duchem". Doporučuji, abyste si nejprve osvěžili výše zmíněné body, abyste dalšímu výkladu porozuměli v co nejširších souvislostech. Pátý bod učení o naprosté Boží svrchovanosti nedělitelně spojuje předchozí čtyři body, které jsou shrnuty následovně: Všichni, kdo byli Bohem - Otcem vyvoleni, byli Synem - Ježíšem Kristem vykoupeni a znovuzrozeni, tj. regenerováni Duchem svatým, aby uvěřili, rostli v poznání Boha, a činili dobré skutky, které jim Bůh připravil. Všichni tito vyvolení, vykoupení a znovuzrození jsou trvale udržováni všemocným Bohem ve víře, takže vytrvají až do konce.

Tradiční arminianismus učí, že všichni, kdo uvěřili na základě vlastního rozhodnutí, ač jim k víře dopomohl Duch svatý svým přemlouváním, a jsou opravdově spaseni, mohou spásu ztratit odpadnutím od víry. Ne všichni arminiáni, obzvláště v dnešní době, s tradičním učením v tomto bodě souhlasí. Ti, kteří nesouhlasí, zapadají do třetí skupiny, tedy učení dispensacionalismu.

Dispensacionalismus je teologicky poměrně mladé, ale v protestantských denominacích většinové učení. To se v chápání jistoty svatých liší nejen od kalvinistů, ale také od tradičních arminiánů. Zatímco kalvinisté věří v "zachování svatých", tradiční arminiáni v možnost "odpadnutí od milosti", dispensacionalisté věří ve "věčnou jistotu věřících".

Zachování svatých (kalvinisté) znamená, že Boží člověk vytrvá, díky Boží moci, až do konce v dobrých skutcích v Kristu, které mu Bůh připravil; proto je jeho spasení trvalé.

Odpadnutí od milosti (tradiční arminiáni) znamená, že ten opravdový věřící, který na základě svobodné vůle uvěřil a konal dobré skutky v Kristu, má také svobodnou vůli se rozhodnout od Krista odejít, může ztratit spasení.

Věčná jistota věřících (dispensacio- nalisté) znamená, že opravdový věřící nemůže nikdy ztratit spasení, protože jednou a provždy přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele. Platí - jednou spasen, navždy spasen - nezávisle na tom, zda ve víře a dobrých skutcích v Kristu, jež jsou podmíněny vírou, vytrvá. Dispensacionalismus rozeznává dva druhy křesťanů: Ti, jimž je Ježíš Pánem - to jsou duchovní křesťané konající skutky, které jim Bůh připravil, kteří staví na Kristu ze zlata a drahého kamení; a ti, jimž Ježíš Pánem není - to jsou tělesní neboli karnální křesťané, kteří žijí ve světě, třeba i v hrubém hříchu, staví prý na Kristu ze slámy. Ač jim dílo shoří, věčný život neztratí.

Nebudeme se v této chvíli zabývat jednotlivými drobnými rozdíly učení tradičního arminianismu a dispensacionalismu. Studium Písma nám odhalí, kde se kalvinistický pohled propastně liší nejen od arministického pohledu, s nímž sdílí dobré skutky věřícího v Kristu až do konce, ale i od dispensačního pohledu, s nímž sice sdílí "jistotu spasení", ale definuje ji jako vytrvalost svatých, což není totéž.

Tento pátý bod - "Zachování svatých" - jak již sám název naznačuje, neklade důraz na jistotu spasení, ale klade důraz na nadpřirozenou Bohem nadekretovanou vytrvalost víry a dobrých skutků Jeho dětí, která potvrzuje spasení. Bůh stojí na počátku spásy - až do konce, tedy naplnění, a člověka ani na okamžik neopouští.

Hlavním tématem 5. bodu tedy není Boží cíl - jistota spasení, ale Boží moc - zachovat Jeho zvláštní oddělený lid ve svatosti. Tento pátý bod nestojí osamoceně, ale je nedílnou součástí Boží svrchovanosti.

Úvodem:

Jistě jste se setkali s příběhy, kdy byli jistí věřící lidé velmi aktivní v církvi, ale pak se z církve vytratili do světa a nikdy se nevrátili. Pak následuje otázka: Je takový člověk spasen?

Tradiční arminián věří, že tento člověk odpadl od milosti a tedy ztratil již jednou nabyté spasení.

Zastánci dispensační věčné jistoty, což je dnes většina evangelikálních protestantů, by řekli, že spasen je. Přijal Krista, tedy jednou spasen - navždy spasen. Takový člověk je jen tělesný, karnální křesťan. Krista zná jako svého Spasitele, ale ne jako svého Pána.

Kalvinistický pohled naprosté Boží svrchovanosti se neztotožňuje ani s "odpadnutím od milosti", ani s "věč- nou jistotou věřících".

Proti věčné jistotě věřících nejvíce vystupují nevěřící nebo nábožensky založení lidé, kteří spoléhají na svoji přirozenou zbožnost, své zásluhy - spásu skrze dobré skutky. Tito oprávněně namítají: "Přijmeš Krista, a máš to navždy dobré. Můžeš si dělat, co chceš, i kdybys vraždil, je ti odpuštěno." Jistě jste takové námitky také slyšeli. Podobné námitky, i když motivované jinými důvody, mají jak tradiční arministé, tak i kalvinisté.

Zaslíbení o zachování víry nepatří těm, kdo Krista přijali jen intelektuálně nebo emocionálně, patří těm, kdo byli Bohem proměněni. Víra a skutky jsou nutným důkazem spasení, v žádném případě nejsou příčinou spasení. Není možné, aby opravdově regenerovaný člověk přijal Ježíše jako svého Spasitele a pak nevytrval ve víře v Něho. Jestliže Jej opustí, potom v Něm nikdy nebyl, nikdy jej nezasáhla Boží moc. Rozhodl se jen v moci vlastního těla. Jeho víra mohla být vyznána ústy, mohl být pokřtěn, být členem církve, ale Jeho srdce nebylo obřezáno nadpřirozeným způsobem. Kdo je opravdově v Kristu, vytrvá v dobrých skutcích až do konce, ne aby byl na konci spasen, ale protože už je od počátku spasen. Vytrvání v Kristu a Jeho dobrých skutcích až do konce nezajišťuje, ale dokazuje spasení.

• Stali jsme se přece účastníky Krista - udržíme-li si ovšem to počáteční ujištění pevné až do konce. (Židům 3:14)

Účastníci Krista se poznají podle toho, že si ujištění udrží až do konce:

• Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen. (Matouš 24:13)

Vytrvání nevychází z naší přirozenosti, je to skutek Boží milosti:

• ten vás také utvrdí až do konce, abyste byli bezúhonní v den našeho Pána Ježíše Krista. (1 Kor 1:8)

Věříme, že dobré skutky v Kristu musí provázet každého opravdově spaseného, protože dokazují, že je v něm působí Boží Duch. Takový věřící vytrvá až do konce, protože Boží moc nemůže selhat. Nevěříme, že dobré lidské skutky vedou ke spasení, i kdyby vytrvaly až do konce a bez "odpadnutí". Věříme, že spasení vede k dobrým skutkům, protože je připravuje Bůh pro Svůj lid:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)

Znamená to, že opravdový věřící není schopen zhřešit? Vůbec ne. Takové příklady budeme hledat v Písmu marně. Zhřešili jednotlivci, učedníci, apoštolové, zhřeší dnešní svatí. Avšak když Boží lid zhřeší, má východisko a přímluvce v Bohu:

• Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 Janův 2:1)

I Petr vytrval až do konce v díle, k němuž byl předurčen a povolán. Hřích zapření Pána Ježíše Krista nepřekonal díky své tělesné vůli, ale díky Boží modlitbě a moci:

• Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala. (Lukáš 22:31-32)

Boží člověk, (Petr, Jób nebo my) který prochází zkouškou, jehož si na Bohu vyžádal satan, musí vytrvat, i když zhřeší. Příčina vytrvání je zde:

• Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 Korintským 4:6-7)

Podívejme se nejprve na Starý zákon:

• Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel." (Izajáš 43:1-3)

Jákob patřil Bohu. Ať Jákoba potká jakákoliv zkouška, Jákob přetrvá, protože je povolaný Bohem, protože je s ním jeho Stvořitel a Vykupitel. To neznamená, že jej Bůh jenom chrání a je s ním. Jákob je Bohem stvořená nádoba, stvořený pro Boha, aby konal Jeho vůli.

• I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník. (Izajáš 54:10)

Kdo náleží Bohu, od toho milosrdenství neustoupí, i kdyby hory padaly. Boží smlouva s Jeho vyvolenými je neměnná, je věčná:

• Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. (Jeremjáš 32:40)

Smlouva Boha s Jeho vyvolenými je absolutní. On od ní nemůže ustoupit. Kdo je účastníkem Boží smlouvy, je nové stvoření. Předešlý verš nepopisuje "tělesného křesťana" dispensacionalismu, ani nejistého křesťana tradičního arminianismu. Učí, že zachování svatých je způsobeno Bohem, který vkládá do srdcí Svému zvláště stvořenému lidu bázeň před Sebou, což je ten "nej..." skutek, který křesťan může činit.

• Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. (Žalmy 2:11)

Tento stav Božímu lidu zaručuje vytrvalost v Bohu, od Něhož nemůže odstoupit, protože nechce. To On jim vložil do srdce stálost, vytrvalost je na straně Boží. Spasení není z nich, aby se nikdo z nich nemohl chlubit:

Nyní pojďme do Nového zákona:

• Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. (Matouš 18:12-14)

Bůh je pastýř, má ve svém ovčinci konečný počet svého zvláštního lidu (obrazně sto ovcí), který povolal ze tmy do Svého podivuhodného světla. Jestliže jeden z nich zbloudí, ten, který je zapsán od věků v knize života, ten se jistě navrátí k Bohu. Bůh jej jistě zachová - přivede zpět, neboť Jeho dekretivní vůlí je, aby nezahynul ani jeden z Jeho lidu, ani jedna ze sta ovcí, aby všichni kdo Mu patří došli spásy.

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno." (Jan 10:27-30)

Všimněme si, že jen Jeho ovce slyší Boží hlas.

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5:24)

Kdo slyší Boží slovo? Ježíšovy ovce slyší Jeho hlas, jdou za Ním a věří Otci, který Jej poslal. Ti již nyní přešli ze smrti do věčného života. Jak by se mohli vrátit zpět do smrti? To by je musel Bůh ztratit, vyhnat nebo pustit ze své ruky ... a to je absurdní.

• Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den." (Jan 6:35-40)

Kdokoliv je vyvolen Otcem, musí přijít k Ježíši, protože jej Duch Boží obnovil a regeneroval. Každý, kdo přijde, má jistotu, že jej Ježíš přijme, protože činí vůli Otce, tělesně ale bude vzkříšen až v poslední den - to je to druhé vzkříšení, završení spásy. První vzkříšení je narození z Ducha, kdy jsme přešli z duchovní smrti do duchovního života, abychom vytrvali až do konce.

• Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. ... Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. (Jan 17:11,12,15)

Kdo je zavržen? Ti, kdo vypadají pravě, jako Jidáš, ti hynou, nejsou zachráněni, nejsou zachováni - aby se naplnilo Písmo. Jeho lid je chráněn Bohem od zlého, tj. od satana. Tak se i modlíme: ... ale zbav nás od zlého ... Historie se odvíjí pouze podle Božího scénáře, ne podle lidské svévole. Ani elektron se neotočí, bez Jeho dopuštění.

• Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Římanům 5:8-10)

Tyto verše vyvolením jen přetékají. Vystupuje v nich jistá skupina lidí - "my, nás, nám, jsme" - to je církev, vyvolení, Boží lid. Nemohou to být všichni lidé bez výjimky (i když Boží milost zahrnuje všechny národy bez rozdílu), protože všichni lidé nebyli ospravedlněni prolitím Kristovy krve. Zde jasně vidíme, že Boží vyvolené děti jsou zachovávány Boží mocí. Samy by se ve víře neudržely.

Z veršů dále vyplývá, že ti, co nebyli ospravedlněni, ti nebudou zachráněni od Božího hněvu. Jenom Božímu lidu (my, nás, nám, jsme) je prokazována Boží láska tím, že za něj Kristus zemřel. Konečně z celé pasáže vystupuje kontrast - tato skupina byla zachráněna, když byla ještě hříšná. O to větší máme jistotu, že vyvolení budou zachováni ve víře, když je Bůh smířil se sebou skrze smrt Ježíše Krista.

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8:1)

Zde Pavel ujišťuje římské křesťany, že je už žádné odsouzení nemůže potkat, protože jsou v Pánu Ježíši. Pavel hovoří o budoucím soudu v poslední den. Nejedná se tedy o jakési odsouzení v tělesném současném životě. Boží děti jsou nyní, v tomto okamžiku, mimo budoucí odsouzení.

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak, aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Římanům 8:29-30)

Vyhlédnutí, určení, povolaní, ospravedlnění byli již uvedeni do Boží slávy. V tomto verši jde o minulost - které vyhlédl, ti navěky patří Jemu.

• Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 8:35-39)

Boží člověk má jistotu, že vytrvá v Kristu a ve víře jen proto, že vítězí mocí Toho, který jej povolal. Vše souvisí se vším. Kdyby se člověk sám povolal, sám rozhodl, pak by se také mohl sám odvolat a odstoupit od víry, což je podstatou tradičního arministického stanoviska. Boží člověk vytrvá jen proto, že jej duchovně znovustvořil a udržuje ve vytrvalosti Svojí mocí Bůh.

• Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1 Korintským 10:13)

Boží člověk nemůže trvale propadnout u žádné zkoušky, protože jeho síla pochází z Božího zdroje. To je klíčový verš. Musíme mít neustále na mysli, že bez Boží vše udržující moci a obecné milosti nemůže existovat samo o sobě vůbec nic, tedy ani člověk se svobodnou vůlí, který je Jeho duchovním vlastnictvím, ani ten, který Jeho duchovním vlastnictvím není:

• On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem svojí moci udržuje všechno, co je. Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech. (Židům 1:3)

Pokračujme dalšími verši, které potvrzují vyrvání svatých až do konce. S Bohem nemůžeme nic ztratit, On pouze vítězí:

• ... takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. (1 Korintským 1:7-9)

Takové verše nás posilují. On povede i vás až do konce, a nebudete obviněni v poslední soudný den, protože jste povoláni do společenství s Pánem Ježíšem Kristem. Jak byste v Jeho přítomnosti mohli odpadnout?! On nám přece vložil do srdce touhu po Něm.

• ... ať vás přivede k dokonalosti v každém dobrém skutku, abyste konali jeho vůli, když ve vás on působí to, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen. (Židům 13:21)

Všechno, co konáme, vychází z Něho. On nás přivádí k dokonalosti, která vyvrcholí vykoupením našeho těla.

• ... vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2 Korintským 4:14)

Pavel má jistotu. Ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí také nás. Jistota vzkříšení našeho nového, vykoupeného, oslaveného těla je porovnána s jistotou vzkříšení Pána Ježíše. Jakou hodnotnější záruku a větší jistotu můžeme mít? Jestliže někdo nedůvěřuje Bohu, že není schopen Svůj lid udržet ve Své ochraně až do konce, aby se naplnila Jeho vůle, potom může pochybovat i o tom, zda vůbec vzkřísil Svého Syna. Nezapomínejme, že věčný život a kroky vedoucí ke spáse skrze víru v zástupnou smrt Pána Ježíše Krista si nevymyslel člověk. Boží dítě nespoléhá samo na sebe, ale na svého Spasitele a Vykupitele.

• A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. (Efezským 4:30)

Nezarmucujme Jej už jen tím, že bychom pochybovali o jistotě a vytrvalosti spasených. Nezarmucujme Jej zbytečným hříchem pochybování. Máme sice Přímluvce, ale nezneužívejme Jej.

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny ... V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Efezským 1:5,13-14)

Boží lid je zapečetěn Duchem svatým. Duch zapečetil ty, které si Bůh na kříži vydobyl ke chvále Své slávy. Jak bychom nemohli vytrvat, jak bychom mohli trvale odpadnout, když neseme Jeho pečeť? Kdo z nás může pečeť rozlomit, kdo nás může vymazat z knihy života?

Lidé stále hledají smysl života. Smysl života je pravda a život. On je ta Pravda i Život. Co nemůžeme nikdy přehnat, a čeho nikdy v tomto těle plně nedosáhneme, je milovat Boha z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. On je objekt a důvod, proč žijeme, a vše je určeno k Jeho slávě a chvále.

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1 Tesalonickým 5:23-24)

Co dodat? On způsobí, že Jeho lid vytrvá do konce, protože je povolaný!

• Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1 Petrův 1:3-5)

Nabízí se celá řada veršů, které jasně poukazují na vytrvalost svatých.

• Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků, amen. (2 Timoteovi 4:18)
• ... neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. ... A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. ... Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1 Janův 5:4,11-13,20)

Námitky proti vytrvalosti svatých:

• Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (Židům 6:4-6)

Tyto verše někoho varují před odpadnutím. Prostudujme nejdříve o kom se zde mluví. Na první pohled se zdá, že to byli opravdoví křesťané:

Byli už jednou osvíceni. Světlo evangelia jim zazářilo. Viděli rozdíl mezi světlem a tmou.

Okusili nebeský dar. Porozuměli požehnání evangelia a milosti.

Stali se účastníky Ducha svatého. Duch jim potvrdil pravdivost a moc evangelia.

Zakusili pravdivost Božího slova. Slyšeli evangelium.

Zakusili moc budoucího věku. Viděli na vlastní oči zázraky apoštolů, někteří i zázraky Pána Ježíše.

A přesto odpadli. Jak sjednotíme výše uvedené verše s ostatními, které hovoří o jistotě spasených? Je třeba zdůraznit, že se verše musí vzájemně doplňovat, nemohou se vzájemně vylučovat. Výše uvedené verše vůbec nepotvrzují, že jde o skutečné novězrozené věřící. V církvi, jako v Izraeli, je a bylo mnoho těch, na něž září evangelium, o kterém ví, že je pravdivé. Evangelium není univerzální zaklínadlo spásy. Ne každý, kdo jej slyší, jej přijme. Bez nadpřirozené obřízky srdce není spásy. Boží slovo přijme je jen pravý Izrael a církev:

• Avšak ne že by Boží slovo selhalo. Neboť ne všichni, kdo pocházejí z Izraele, jsou Izrael. (Římanům 9:6)

Zde se můžeme domnívat, že v církvi jsou lidé, kteří se s viditelnou církví sice ztotožňují, mohou se stát i jejími členy, ale nikdy nebyli a dosud nejsou opravdově ztotožněni s tělem Pána Ježíše Krista. Jan tyto "členy" popisuje takto:

• Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1 Janův 2:19)

Ti, kdo odejdou, nebo jak někdy říkáme odpadnou, podle Jana nebyli nikdy součástí opravdového těla Ježíše Krista. Byli u Krista, ale nikdy nebyli v Kristu. Kdo nevytrvá až do konce a vrátí se do světa, sice z nás vyšel, ale nikdy k nám nepatřil, nebyl nikdy Božím dítětem, nebyl Bohem povolán. V Písmu je dostatek případů "věřících", kteří opravdovými věřícími nebyli. Například populární mág (kouzelník) Šimon, když viděl všechny zázraky, které činil Filip, uvěřil na základě rozhodnutí rozumu:

• Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy. (Skutky 8:13)

Šimon uvěřil jen intelektuálně, dal se pokřtít, ale nebyl Duchem znovuzrozen. Ve světě je mnoho těch, kteří vykročili do církevního obecenství, byli pokřtěni, konají dobré skutky, ... svým způsobem se snaží zavděčit se Bohu, ale jejich srdce nebylo proměněno.

• Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl: "Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce." Petr mu odpověděl: "Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslil sis, že se Boží dar dá získat za peníze! Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Odvrať se proto od této své ničemnosti a pros Boha; snad ti odpustí, co jsi zamýšlel." (Skutky 8:18-22)

Slova "Snad ti odpustí" dokazují, že Šimon, přestože "uvěřil", nebyl nikdy Božím dítětem. Svým Bůh odpouští určitě, ne snad.

Také Jidáš zapadá do kategorie těch, kdo byli při Kristu, ale ne v Kristu. Jidáš byl osvícen evangeliem z první ruky, jako nikdo z nás. Přesto od počátku Bohu nepatřil.

• Ale někteří z vás nevěří. Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. (Jan 6:64)

Jidáš nikdy nevěřil, ačkoliv s Kristem chodil i stoloval a vypadal nanejvýš věrohodně. Byl jedním z učedníků. Jidáš je prototyp všech účastníků církví, kteří vyšli z nás, ale nebyli z nás. Takoví věřící ani nemusí z viditelné církve odpadnout, mohou u Krista setrvat až do své smrti. Pravda však vypluje na povrch v den poslední:

• Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy já prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.' (Matouš 7:22-23)

Ti nikdy do Kristova stádce nepatřili. Nikdy je nepásl a nikdy je neznal, ačkoliv ve viditelné církvi vypadali nejhorlivěji a konali mnoho mocných skutků v Ježíšově Jménu ... Člověk, který patří sám sobě a hledá v církvi řešení svých životních problémů, který prostřednictvím náboženské víry sleduje svůj osobní prospěch, hledá smysl života, povznášející atmosféru a užitek, nepochopil, co je to Boží milost, nepochopil ani samotnou podstatu křesťanské víry. Teprve pochopení velikosti Božího záměru, Boží svrchovanosti, Boží lásky, Boží milosti a zapečetění Duchem Svatým, vede Jeho vyvolené k nesmírné vděčnosti, věrnosti a zachovávání každodenní víry.

Co tedy řekneme?

• Když je Bůh s námi, kdo je proti nám? Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh, ten ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus, ten zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých; ten je také po Boží pravici a oroduje za nás! Kdo nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování? Snad hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: "Pro tebe jsme zabíjeni celý den, počítáni jsme za ovce na porážku." Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval. Jsem totiž přesvědčen, že smrt ani život, andělé, vrchnosti ani mocnosti, věci přítomné ani budoucí, výšina ani hlubina ani žádné jiné stvoření nás nebude moci oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 8:31-39 - NBK)

Ve světle biblických odpovědí na základní otázky vyvolení, vidíme, že všechna sláva patří svrchovanému Bohu.

-pst-

Předchozí článek ()

Následující článek ()