Zápas o duši 
         

V. bod

V minulých číslech ZODu jsme postupně probrali 4 body kalvinismu. První bod v č. 60 nesl název "O zkaženosti člověka". V 61. čísle byl 2. bod "Boží vyvolení". V 62. čísle jsme měli pauzu, a srovnali jsme všeobecné rozdíly mezi učením arminianismu a kalvinismu v článku nazvaném "Napsali jste nám". Dále jsme si obšírněji pověděli o "Podvojném předurčení". V 63. čísle ZODu jsme se seznámili s 3. bodem, což je "Omezené usmíření". V 64. čísle jsme probrali 4. bod - "Neodolatelná milost", výstižněji "Účinné povolání Duchem". Doporučuji, abyste si nejprve osvěžili výše zmíněné body, abyste dalšímu výkladu porozuměli v co nejširších souvislostech. Pátý bod učení o naprosté Boží svrchovanosti nedělitelně spojuje předchozí čtyři body, které jsou shrnuty následovně: Všichni, kdo byli Bohem - Otcem vyvoleni, byli Synem - Ježíšem Kristem vykoupeni a znovuzrozeni, tj. regenerováni Duchem svatým, aby uvěřili, rostli v poznání Boha, a činili dobré skutky, které jim Bůh připravil. Všichni tito vyvolení, vykoupení a znovuzrození jsou trvale udržováni všemocným Bohem ve víře, takže vytrvají až do konce.

Tradiční arminianismus učí, že všichni, kdo uvěřili na základě vlastního rozhodnutí, ač jim k víře dopomohl Duch svatý svým přemlouváním, a jsou opravdově spaseni, mohou spásu ztratit odpadnutím od víry. Ne všichni arminiáni, obzvláště v dnešní době, s tradičním učením v tomto bodě souhlasí. Ti, kteří nesouhlasí, zapadají do třetí skupiny, tedy učení dispensacionalismu.

Dispensacionalismus je teologicky poměrně mladé, ale v protestantských denominacích většinové učení. To se v chápání jistoty svatých liší nejen od kalvinistů, ale také od tradičních arminiánů. Zatímco kalvinisté věří v "zachování svatých", tradiční arminiáni v možnost "odpadnutí od milosti", dispensacionalisté věří ve "věčnou jistotu věřících".

Zachování svatých (kalvinisté) znamená, že Boží člověk vytrvá, díky Boží moci, až do konce v dobrých skutcích v Kristu, které mu Bůh připravil; proto je jeho spasení trvalé.

Odpadnutí od milosti (tradiční arminiáni) znamená, že ten opravdový věřící, který na základě svobodné vůle uvěřil a konal dobré skutky v Kristu, má také svobodnou vůli se rozhodnout od Krista odejít, může ztratit spasení.

Věčná jistota věřících (dispensacio- nalisté) znamená, že opravdový věřící nemůže nikdy ztratit spasení, protože jednou a provždy přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele. Platí - jednou spasen, navždy spasen - nezávisle na tom, zda ve víře a dobrých skutcích v Kristu, jež jsou podmíněny vírou, vytrvá. Dispensacionalismus rozeznává dva druhy křesťanů: Ti, jimž je Ježíš Pánem - to jsou duchovní křesťané konající skutky, které jim Bůh připravil, kteří staví na Kristu ze zlata a drahého kamení; a ti, jimž Ježíš Pánem není - to jsou tělesní neboli karnální křesťané, kteří žijí ve světě, třeba i v hrubém hříchu, staví prý na Kristu ze slámy. Ač jim dílo shoří, věčný život neztratí.

Nebudeme se v této chvíli zabývat jednotlivými drobnými rozdíly učení tradičního arminianismu a dispensacionalismu. Studium Písma nám odhalí, kde se kalvinistický pohled propastně liší nejen od arministického pohledu, s nímž sdílí dobré skutky věřícího v Kristu až do konce, ale i od dispensačního pohledu, s nímž sice sdílí "jistotu spasení", ale definuje ji jako vytrvalost svatých, což není totéž.

Tento pátý bod - "Zachování svatých" - jak již sám název naznačuje, neklade důraz na jistotu spasení, ale klade důraz na nadpřirozenou Bohem nadekretovanou vytrvalost víry a dobrých skutků Jeho dětí, která potvrzuje spasení. Bůh stojí na počátku spásy - až do konce, tedy naplnění, a člověka ani na okamžik neopouští.

Hlavním tématem 5. bodu tedy není Boží cíl - jistota spasení, ale Boží moc - zachovat Jeho zvláštní oddělený lid ve svatosti. Tento pátý bod nestojí osamoceně, ale je nedílnou součástí Boží svrchovanosti.

Úvodem:

Jistě jste se setkali s příběhy, kdy byli jistí věřící lidé velmi aktivní v církvi, ale pak se z církve vytratili do světa a nikdy se nevrátili. Pak následuje otázka: Je takový člověk spasen?

Tradiční arminián věří, že tento člověk odpadl od milosti a tedy ztratil již jednou nabyté spasení.

Zastánci dispensační věčné jistoty, což je dnes většina evangelikálních protestantů, by řekli, že spasen je. Přijal Krista, tedy jednou spasen - navždy spasen. Takový člověk je jen tělesný, karnální křesťan. Krista zná jako svého Spasitele, ale ne jako svého Pána.

Kalvinistický pohled naprosté Boží svrchovanosti se neztotožňuje ani s "odpadnutím od milosti", ani s "věč- nou jistotou věřících".

Proti věčné jistotě věřících nejvíce vystupují nevěřící nebo nábožensky založení lidé, kteří spoléhají na svoji přirozenou zbožnost, své zásluhy - spásu skrze dobré skutky. Tito oprávněně namítají: "Přijmeš Krista, a máš to navždy dobré. Můžeš si dělat, co chceš, i kdybys vraždil, je ti odpuštěno." Jistě jste takové námitky také slyšeli. Podobné námitky, i když motivované jinými důvody, mají jak tradiční arministé, tak i kalvinisté.

Zaslíbení o zachování víry nepatří těm, kdo Krista přijali jen intelektuálně nebo emocionálně, patří těm, kdo byli Bohem proměněni. Víra a skutky jsou nutným důkazem spasení, v žádném případě nejsou příčinou spasení. Není možné, aby opravdově regenerovaný člověk přijal Ježíše jako svého Spasitele a pak nevytrval ve víře v Něho. Jestliže Jej opustí, potom v Něm nikdy nebyl, nikdy jej nezasáhla Boží moc. Rozhodl se jen v moci vlastního těla. Jeho víra mohla být vyznána ústy, mohl být pokřtěn, být členem církve, ale Jeho srdce nebylo obřezáno nadpřirozeným způsobem. Kdo je opravdově v Kristu, vytrvá v dobrých skutcích až do konce, ne aby byl na konci spasen, ale protože už je od počátku spasen. Vytrvání v Kristu a Jeho dobrých skutcích až do konce nezajišťuje, ale dokazuje spasení.

Účastníci Krista se poznají podle toho, že si ujištění udrží až do konce:

Vytrvání nevychází z naší přirozenosti, je to skutek Boží milosti:

Věříme, že dobré skutky v Kristu musí provázet každého opravdově spaseného, protože dokazují, že je v něm působí Boží Duch. Takový věřící vytrvá až do konce, protože Boží moc nemůže selhat. Nevěříme, že dobré lidské skutky vedou ke spasení, i kdyby vytrvaly až do konce a bez "odpadnutí". Věříme, že spasení vede k dobrým skutkům, protože je připravuje Bůh pro Svůj lid:

Znamená to, že opravdový věřící není schopen zhřešit? Vůbec ne. Takové příklady budeme hledat v Písmu marně. Zhřešili jednotlivci, učedníci, apoštolové, zhřeší dnešní svatí. Avšak když Boží lid zhřeší, má východisko a přímluvce v Bohu:

I Petr vytrval až do konce v díle, k němuž byl předurčen a povolán. Hřích zapření Pána Ježíše Krista nepřekonal díky své tělesné vůli, ale díky Boží modlitbě a moci:

Boží člověk, (Petr, Jób nebo my) který prochází zkouškou, jehož si na Bohu vyžádal satan, musí vytrvat, i když zhřeší. Příčina vytrvání je zde:

Podívejme se nejprve na Starý zákon:

Jákob patřil Bohu. Ať Jákoba potká jakákoliv zkouška, Jákob přetrvá, protože je povolaný Bohem, protože je s ním jeho Stvořitel a Vykupitel. To neznamená, že jej Bůh jenom chrání a je s ním. Jákob je Bohem stvořená nádoba, stvořený pro Boha, aby konal Jeho vůli.

Kdo náleží Bohu, od toho milosrdenství neustoupí, i kdyby hory padaly. Boží smlouva s Jeho vyvolenými je neměnná, je věčná:

Smlouva Boha s Jeho vyvolenými je absolutní. On od ní nemůže ustoupit. Kdo je účastníkem Boží smlouvy, je nové stvoření. Předešlý verš nepopisuje "tělesného křesťana" dispensacionalismu, ani nejistého křesťana tradičního arminianismu. Učí, že zachování svatých je způsobeno Bohem, který vkládá do srdcí Svému zvláště stvořenému lidu bázeň před Sebou, což je ten "nej..." skutek, který křesťan může činit.

Tento stav Božímu lidu zaručuje vytrvalost v Bohu, od Něhož nemůže odstoupit, protože nechce. To On jim vložil do srdce stálost, vytrvalost je na straně Boží. Spasení není z nich, aby se nikdo z nich nemohl chlubit:

Nyní pojďme do Nového zákona:

Bůh je pastýř, má ve svém ovčinci konečný počet svého zvláštního lidu (obrazně sto ovcí), který povolal ze tmy do Svého podivuhodného světla. Jestliže jeden z nich zbloudí, ten, který je zapsán od věků v knize života, ten se jistě navrátí k Bohu. Bůh jej jistě zachová - přivede zpět, neboť Jeho dekretivní vůlí je, aby nezahynul ani jeden z Jeho lidu, ani jedna ze sta ovcí, aby všichni kdo Mu patří došli spásy.

Všimněme si, že jen Jeho ovce slyší Boží hlas.

Kdo slyší Boží slovo? Ježíšovy ovce slyší Jeho hlas, jdou za Ním a věří Otci, který Jej poslal. Ti již nyní přešli ze smrti do věčného života. Jak by se mohli vrátit zpět do smrti? To by je musel Bůh ztratit, vyhnat nebo pustit ze své ruky ... a to je absurdní.

Kdokoliv je vyvolen Otcem, musí přijít k Ježíši, protože jej Duch Boží obnovil a regeneroval. Každý, kdo přijde, má jistotu, že jej Ježíš přijme, protože činí vůli Otce, tělesně ale bude vzkříšen až v poslední den - to je to druhé vzkříšení, završení spásy. První vzkříšení je narození z Ducha, kdy jsme přešli z duchovní smrti do duchovního života, abychom vytrvali až do konce.

Kdo je zavržen? Ti, kdo vypadají pravě, jako Jidáš, ti hynou, nejsou zachráněni, nejsou zachováni - aby se naplnilo Písmo. Jeho lid je chráněn Bohem od zlého, tj. od satana. Tak se i modlíme: ... ale zbav nás od zlého ... Historie se odvíjí pouze podle Božího scénáře, ne podle lidské svévole. Ani elektron se neotočí, bez Jeho dopuštění.

Tyto verše vyvolením jen přetékají. Vystupuje v nich jistá skupina lidí - "my, nás, nám, jsme" - to je církev, vyvolení, Boží lid. Nemohou to být všichni lidé bez výjimky (i když Boží milost zahrnuje všechny národy bez rozdílu), protože všichni lidé nebyli ospravedlněni prolitím Kristovy krve. Zde jasně vidíme, že Boží vyvolené děti jsou zachovávány Boží mocí. Samy by se ve víře neudržely.

Z veršů dále vyplývá, že ti, co nebyli ospravedlněni, ti nebudou zachráněni od Božího hněvu. Jenom Božímu lidu (my, nás, nám, jsme) je prokazována Boží láska tím, že za něj Kristus zemřel. Konečně z celé pasáže vystupuje kontrast - tato skupina byla zachráněna, když byla ještě hříšná. O to větší máme jistotu, že vyvolení budou zachováni ve víře, když je Bůh smířil se sebou skrze smrt Ježíše Krista.

Zde Pavel ujišťuje římské křesťany, že je už žádné odsouzení nemůže potkat, protože jsou v Pánu Ježíši. Pavel hovoří o budoucím soudu v poslední den. Nejedná se tedy o jakési odsouzení v tělesném současném životě. Boží děti jsou nyní, v tomto okamžiku, mimo budoucí odsouzení.

Vyhlédnutí, určení, povolaní, ospravedlnění byli již uvedeni do Boží slávy. V tomto verši jde o minulost - které vyhlédl, ti navěky patří Jemu.

Boží člověk má jistotu, že vytrvá v Kristu a ve víře jen proto, že vítězí mocí Toho, který jej povolal. Vše souvisí se vším. Kdyby se člověk sám povolal, sám rozhodl, pak by se také mohl sám odvolat a odstoupit od víry, což je podstatou tradičního arministického stanoviska. Boží člověk vytrvá jen proto, že jej duchovně znovustvořil a udržuje ve vytrvalosti Svojí mocí Bůh.

Boží člověk nemůže trvale propadnout u žádné zkoušky, protože jeho síla pochází z Božího zdroje. To je klíčový verš. Musíme mít neustále na mysli, že bez Boží vše udržující moci a obecné milosti nemůže existovat samo o sobě vůbec nic, tedy ani člověk se svobodnou vůlí, který je Jeho duchovním vlastnictvím, ani ten, který Jeho duchovním vlastnictvím není:

Pokračujme dalšími verši, které potvrzují vyrvání svatých až do konce. S Bohem nemůžeme nic ztratit, On pouze vítězí:

Takové verše nás posilují. On povede i vás až do konce, a nebudete obviněni v poslední soudný den, protože jste povoláni do společenství s Pánem Ježíšem Kristem. Jak byste v Jeho přítomnosti mohli odpadnout?! On nám přece vložil do srdce touhu po Něm.

Všechno, co konáme, vychází z Něho. On nás přivádí k dokonalosti, která vyvrcholí vykoupením našeho těla.

Pavel má jistotu. Ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí také nás. Jistota vzkříšení našeho nového, vykoupeného, oslaveného těla je porovnána s jistotou vzkříšení Pána Ježíše. Jakou hodnotnější záruku a větší jistotu můžeme mít? Jestliže někdo nedůvěřuje Bohu, že není schopen Svůj lid udržet ve Své ochraně až do konce, aby se naplnila Jeho vůle, potom může pochybovat i o tom, zda vůbec vzkřísil Svého Syna. Nezapomínejme, že věčný život a kroky vedoucí ke spáse skrze víru v zástupnou smrt Pána Ježíše Krista si nevymyslel člověk. Boží dítě nespoléhá samo na sebe, ale na svého Spasitele a Vykupitele.

Nezarmucujme Jej už jen tím, že bychom pochybovali o jistotě a vytrvalosti spasených. Nezarmucujme Jej zbytečným hříchem pochybování. Máme sice Přímluvce, ale nezneužívejme Jej.

Boží lid je zapečetěn Duchem svatým. Duch zapečetil ty, které si Bůh na kříži vydobyl ke chvále Své slávy. Jak bychom nemohli vytrvat, jak bychom mohli trvale odpadnout, když neseme Jeho pečeť? Kdo z nás může pečeť rozlomit, kdo nás může vymazat z knihy života?

Lidé stále hledají smysl života. Smysl života je pravda a život. On je ta Pravda i Život. Co nemůžeme nikdy přehnat, a čeho nikdy v tomto těle plně nedosáhneme, je milovat Boha z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí. On je objekt a důvod, proč žijeme, a vše je určeno k Jeho slávě a chvále.

Co dodat? On způsobí, že Jeho lid vytrvá do konce, protože je povolaný!

Nabízí se celá řada veršů, které jasně poukazují na vytrvalost svatých.

Námitky proti vytrvalosti svatých:

Tyto verše někoho varují před odpadnutím. Prostudujme nejdříve o kom se zde mluví. Na první pohled se zdá, že to byli opravdoví křesťané:

Byli už jednou osvíceni. Světlo evangelia jim zazářilo. Viděli rozdíl mezi světlem a tmou.

Okusili nebeský dar. Porozuměli požehnání evangelia a milosti.

Stali se účastníky Ducha svatého. Duch jim potvrdil pravdivost a moc evangelia.

Zakusili pravdivost Božího slova. Slyšeli evangelium.

Zakusili moc budoucího věku. Viděli na vlastní oči zázraky apoštolů, někteří i zázraky Pána Ježíše.

A přesto odpadli. Jak sjednotíme výše uvedené verše s ostatními, které hovoří o jistotě spasených? Je třeba zdůraznit, že se verše musí vzájemně doplňovat, nemohou se vzájemně vylučovat. Výše uvedené verše vůbec nepotvrzují, že jde o skutečné novězrozené věřící. V církvi, jako v Izraeli, je a bylo mnoho těch, na něž září evangelium, o kterém ví, že je pravdivé. Evangelium není univerzální zaklínadlo spásy. Ne každý, kdo jej slyší, jej přijme. Bez nadpřirozené obřízky srdce není spásy. Boží slovo přijme je jen pravý Izrael a církev:

Zde se můžeme domnívat, že v církvi jsou lidé, kteří se s viditelnou církví sice ztotožňují, mohou se stát i jejími členy, ale nikdy nebyli a dosud nejsou opravdově ztotožněni s tělem Pána Ježíše Krista. Jan tyto "členy" popisuje takto:

Ti, kdo odejdou, nebo jak někdy říkáme odpadnou, podle Jana nebyli nikdy součástí opravdového těla Ježíše Krista. Byli u Krista, ale nikdy nebyli v Kristu. Kdo nevytrvá až do konce a vrátí se do světa, sice z nás vyšel, ale nikdy k nám nepatřil, nebyl nikdy Božím dítětem, nebyl Bohem povolán. V Písmu je dostatek případů "věřících", kteří opravdovými věřícími nebyli. Například populární mág (kouzelník) Šimon, když viděl všechny zázraky, které činil Filip, uvěřil na základě rozhodnutí rozumu:

Šimon uvěřil jen intelektuálně, dal se pokřtít, ale nebyl Duchem znovuzrozen. Ve světě je mnoho těch, kteří vykročili do církevního obecenství, byli pokřtěni, konají dobré skutky, ... svým způsobem se snaží zavděčit se Bohu, ale jejich srdce nebylo proměněno.

Slova "Snad ti odpustí" dokazují, že Šimon, přestože "uvěřil", nebyl nikdy Božím dítětem. Svým Bůh odpouští určitě, ne snad.

Také Jidáš zapadá do kategorie těch, kdo byli při Kristu, ale ne v Kristu. Jidáš byl osvícen evangeliem z první ruky, jako nikdo z nás. Přesto od počátku Bohu nepatřil.

Jidáš nikdy nevěřil, ačkoliv s Kristem chodil i stoloval a vypadal nanejvýš věrohodně. Byl jedním z učedníků. Jidáš je prototyp všech účastníků církví, kteří vyšli z nás, ale nebyli z nás. Takoví věřící ani nemusí z viditelné církve odpadnout, mohou u Krista setrvat až do své smrti. Pravda však vypluje na povrch v den poslední:

Ti nikdy do Kristova stádce nepatřili. Nikdy je nepásl a nikdy je neznal, ačkoliv ve viditelné církvi vypadali nejhorlivěji a konali mnoho mocných skutků v Ježíšově Jménu ... Člověk, který patří sám sobě a hledá v církvi řešení svých životních problémů, který prostřednictvím náboženské víry sleduje svůj osobní prospěch, hledá smysl života, povznášející atmosféru a užitek, nepochopil, co je to Boží milost, nepochopil ani samotnou podstatu křesťanské víry. Teprve pochopení velikosti Božího záměru, Boží svrchovanosti, Boží lásky, Boží milosti a zapečetění Duchem Svatým, vede Jeho vyvolené k nesmírné vděčnosti, věrnosti a zachovávání každodenní víry.

Co tedy řekneme?

Ve světle biblických odpovědí na základní otázky vyvolení, vidíme, že všechna sláva patří svrchovanému Bohu.

-pst-

    Předchozí článek () 
    Následující článek ()