Zápas o duši

Otázka: Měli by křesťané číst Černou knihu komunismu? Co je to za knihu?

Jedná se o dvousvazkové kolektivní dílo čtyř francouzských, jednoho polského a jednoho českého historika, které vyšlo nejprve ve Francii v roce 1997 a zapůsobilo zde jako bomba. Není divu. Vyznavači této ideologie dnes sedí ve francouzské vládě... U nás ji vydalo vydavatelství Paseka v roce 1998.

Kniha je členěna do tří nestejně rozsáhlých částí. Autorem první a poslední je Stéphane Courtois, člověk, který způsobil velký rozruch svými tezemi a závěry. V první části nazvané příznačně Zločiny komunismu vymezuje komunismus metodologicky. Pokouší se uchopit tuto ideologii prostřednictvím historické zkušenosti. Mapuje tedy jednotlivé komunistické režimy a dochází k překvapivému závěru: každý z nich se v průběhu dějin dopustil mnoha zločinů, z nichž na většinu lze aplikovat pojem genocida či zločin proti lidskosti. Courtois tak dospívá ke zcela logickému závěru, že komunismus je stejně zločinnou ideologií jako nacismus. Zatímco nacismus byl odsouzen při mezinárodním soudním procesu v Norimberku jako zločinecká ideologie a celým světem zavržen, jeho nositelé byli exemplárně potrestáni a nacistické zločiny jsou nepromlčitelné, aby se zdůraznila jejich ďábelská povaha, komunistická ideologie, v jejímž důsledku byly napáchány zločiny srovnatelné s nacistickými, mezinárodním spole- čenstvím odsouzena nebyla. Jaká je souhrnná bilance zločinů komunismu? Na to nikdo nedokáže odpovědět. Pro představu můžeme citovat seznam některých zločinů spáchaných v Sovětském svazu v letech 1918-1945 (str. 20-21 I. dílu):

postřílení desítek tisíc rukojmí nebo osob uvězněných bez soudu a vyvraždění statisíců vzbouřených dělníků a rolníků v roce 1918-1922;

hladomor v roce 1922, jenž způsobil smrt pěti miliónů osob;

likvidace a deportace donských kozáků v roce 1920;

zavraždění desítek tisíc osob v koncentračních táborech v letech 1918-1930;

likvidace téměř 690 tisíc osob během Velké čistky v letech 1937 a 1938;

deportace dvou miliónů kulaků (nebo osob považovaných za kulaky) v letech 1930-1932;

vyhlazení šesti miliónů Ukrajinců uměle vyvolaným hladomorem v le- tech 1932-1933;

deportace statisíců Poláků, Ukrajinců, obyvatel baltských zemí, Moldavska a Besarábie v letech 1939-1941 a pak v letech 1944-1945;

deportace povolžských Němců v ro- ce 1941;

deportace a ponechání svému osudu krymských Tatarů v roce 1943;

deportace a ponechání svému osudu Čečenů a Ingušů v roce 1944.

Vidíme, že představa mnoha lidí, že zločiny se v Sovětském svazu páchaly až ve 30. letech a jejich jediným původcem byl Stalin, je falešná. Černá kniha komunismu jasně dokazuje, že iniciátorem zločinnosti komunismu byl V. I. Lenin. Pod tíží archivních dokumentů je čtenář nucen revidovat svůj obraz historie, který v něm vytvořilo socialistické školství a komunistická propaganda.

Ke zločinům komunismu v Rusku se připojují zločiny komunismu v Kambodži (vyvraždění minimálně 1,5 milionu obyvatel), Tibetu, Číně, Koreji, Rumunsku, Angole a mnoha dalších zemích. Obrovské množství lidí však dosud odmítá vzít tyto zločiny na vědomí, jako by ani neexistovaly. Komunistické strany dále existují, jsou dokonce ve vládách mnoha demokratických zemí. Žádný "Norimberk" komunismu se nekonal. Zlikvidované gulagy nejsou pietně upraveny, lidské kosti jsou v sibiřských lesích pohozeny jen tak. Zločinní vůdci zemřeli poklidnou smrtí či dožívají své životy v klidu a bohatství. Komunistické režimy v Číně, Vietnamu, Koreji, Laosu a na Kubě jsou brány jako partneři politických jednání, Čínu si předchází kdekdo kvůli jejímu ekonomickému potenciálu. Většina obyvatel naší země nemá (nebo má jen malé) tušení o existenci komunistických zločinů. A snad ani nechce nic tušit. Lidé nechtějí ani slyšet o hrozných genocidách, mučení, sadistickém vraždění nemluvňat a mnoha dalších zločinech. Celá druhá část Černé knihy komunismu (autorsky zpracovali Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski a Karel Bartošek) mapuje právě tyto jednotlivé zločiny. Probírá jednotlivé země a uvádí doložené zločiny, jichž se tamní komunistické režimy dopustily. Jednotlivé studie se opírají o archivy, osobní svědectví a jasně doložené případy. Kniha se vyhýbá spekulacím a senzacím. Mluví řečí čísel a konkrétních údajů. Snaží se nehodnotit, fakta mluví sama za sebe. Zvláště pro křesťany jsou důležitá některá svědectví, která potvrzují leckdy neuvěřitelná vyprávění z knížek Richarda Wurmbranda. A právě při čtení těchto míst si člověk uvědomuje, v jaké nevědomosti žije mnoho lidí, kteří komunistické zločiny různě omlouvají či bagatelizují. A bojím se, že tento postoj často zaujímají právě křesťané. V době, kdy preference komunistů v naší zemi prudce stoupají, by však křesťané měli vědět, o jakou ideologii se vlastně jedná. A k poznání charakteru této ideologie nám právě Černá kniha komunismu může pomoci.

Naprosto šokující jsou kapitoly pojednávající o komunistických režimech v Číně, Koreji a Kambodži. Jestliže ruský model komunismu se dá vystihnout jako model orwelovský, model kambodžský nemá žádnou obdobu ani v literární fikci, neboť dosud žádného autora nenapadlo sepsat knihu s tak děsivým dějem, jaký proběhl v této zemi v letech 1975-1979. Jean-Louis Margolin, který kapitolu o Kambodži psal, přitom jasně dokazuje, že masové zločiny, které byly v této zemi páchány (vysídlení obyvatelstva z měst, vybíjení celých profesních skupin, hladomor, přesuny obyvatel, masové vraždění a mnoho jiných) nepramenily ze sadismu, ale z opravdového komunistického přesvědčení. Polpotovci chtěli vytvořit beztřídní společnost tak, že všechny nesprávné třídy a skupiny obyvatel vyvražďovali. Nejstřízlivější odhady tvrdí, že v době komunistické Kambodži bylo zabito asi 1 400 000 lidí z původního počtu 5 200 000 obyvatel v roce 1970 (sám Pol Pot uváděl číslo 600 000). Nejde tedy o nějaké excesy, ale o naprosto logické vyústění ideologie, která popírá osobní morálku a osobní odpovědnost člověka za svůj život a za své jednání a nahrazuje ji třídním vědomím. Kniha se stává nejen obžalobou diktatury proletariátu, ale také dokladem toho, kam dojde společnost, která ztrácí jakékoli povědomí o své odpovědnosti před Bohem.

Poslední část Černé knihy komunismu se jmenuje Proč? V ní se pokouší Courtois odpovědět na obtížnou otázku, proč došlo k tak strašným zločinům. Těchto několik stránek bychom měli všichni čas od času číst. Autor ukazuje, že hlavní příčinou vzniku komunistických zločinů byla ztráta a popření absolutních morálních hodnot. V období relativistického pojetí morálky je tento závěr věru alarmující.

Černá kniha komunismu je dílem historickým. Autoři pracují vědeckými metodami, pokud jim to dovoluje přístupnost archivů komunistických zemí. Proto se mnohdy nečte snadno. Přesto bych si přál, aby ji četli politici, studenti na školách, bývalí i současní komunisté a také - křesťané. Ti proto, aby už konečně opustili onu fatální lež, která říká, že komunistická idea je v zásadě správná, ba dokonce že se v lecčems podobá křesťanství, jen ta praxe že trochu ujela. Ne, tak to není. Celá idea je špatná a praxe byla pouhým důsledkem této špatné myšlenky. Zločinný leninismus využil a zneužil nenápadněji zločinný marxismus. Marxův Komunistický manifest to nepochybně dokazuje. Černá kniha komunismu je knihou o temnotě lidské duše. Nejen té komunistické, ale i mé a tvé.

- Budík 9/2000, Petr Vaďura -

Předchozí článek ()

Následující článek ()

Takové uvažování je antropocentrické, soustředěné na tělo a krev, proto musí být nutně vypočítavé. Vím to, také jsem tak kdysi uvažoval. Bible ale učí vytrvalost a zachování svatých Bohem:

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1 Tesalonickým 5:23-24)

Reformovaný pohled je tedy naprosto teocentrický, soustředěný na Boha. Jeho lid, církev, vytrvá v dobrých skutcích až do konce, protože je to Bůh, kdo ve Svých povolaných činí zázrak vytrvalosti.

Co se týká krajního kalvinismu, ten jsme popsali v ZODu čís. 62, str. 22 v článku "Podvojné předurčení". Nazýváme jej hyperkalvinismem a naprosto se od něho distancujeme. Arministé v podstatě vždy rozumí pod kalvinismem hyperkalvinismus, což je důsledek toho, že nepřijímají učení o naprosté duchovní padlosti - mrtvosti, o otroctví člověka hříchu. -pst-

* reakce na "Teologické reflexe" ZOD 65 str. 39 (z internetu):

...zajímal by mě mechanismus, na základě kterého arminianismus působí destruktivně a kalvinismus konstruktivně, abych uměl pochopit, zda se jedná o autorovu zkušenost, nebo jde o zkušenost všeobecnou. Vše jistě mimo jiné závisí na typu člověka. Například učení o tom, že Bůh přijímá člověka bezpodmínečnou láskou, působí velmi konstruktivně na člověka, který se trápí kvůli svým hříchům a je si jich vědom.

Stejné učení může působit destruktivně na toho, koho hřích příliš netrápí a řekne si: "Bůh mi odpustí i tak." A hřeší dál. Takový člověk potřebuje poznat i další verše a další pravdy z Bible, například o následcích zatvrzelého postoje vůči Bohu a o hříchu proti Duchu svatému.

Moje otázka směřuje k tomu, jaký typ člověka potřebuje poznat učení kalvinismu a jaký arminianismu, aby to na ně působilo konstruktivně? Jak takové mechanismy působí...

- Michal S. -

P.S. Zápas o duši čtu náhodně. Zaujaly mě tam některé články, a tak mám určité otázky.

Odpověď: Děkujeme za podnětnou otázku. Přečtěte si prosím čísla ZODu 60 - 65. Tam vysvětluji záměnu vyvolující a vyvolené osoby. V arminianismu si totiž "člověk vyvoluje Boha", v kalvinismu si Bůh vyvoluje člověka. Snad žádný arminianista nemůže důsledně žít to v co věří. Z této definice je zřejmé, které učení je konstruktivní. Na přirozeného, neznovuzrozeného člověka nemůže v duchovní oblasti konstruktivně zapůsobit nic, protože je duchovně mrtev. Veršů, které to potvrzují, je mnoho. Na takového člověka může konstruktivně zapůsobit jen Bůh Duch svatý. Zde nejde o metodologii či taktiku jak oslovit ten, nebo onen typ člověka. Naše věc je kázat Boží slovo v lásce (pro žida "židovsky", pro Čecha "česky") a bázni před Bohem, ať přijdeme vhod či nevhod. Boží věc je zapůsobit a obřezat srdce k víře. Jedněm jsme vůní k životu, druhým vůní k smrti. Jestliže někdo přijme Krista jen emocionálně, tj. tělem a krví, díky našemu "působivému" podání evangelia, abychom byli za každou cenu "konstruk- tivní", pak jsme ve skutečnosti destruktivní. Jediný platný "mechanismus" je, že vše, co činíme v hříchu, a to je vše, co není z víry, je naše vina, a vše, co činíme z víry k Boží slávě, je Jeho zásluha, protože je to On, kdo v nás působí, že chceme a činíme to, co se Mu líbí - to učí Písmo. Pokora není skromnost vědění, ale znalost naprosté Boží Svrchovanosti a naprosté duchovní padlosti přirozeného člověka. Jinak se chlubíme svým skutkem víry, schopností reagovat, na citové pohnutí, které vychází jakoby z naší svrchované vůle tj., že Boží volání mohu přijmout nebo odmítnout před tím, než mi Bůh obřezal srdce.

* Bratři a sestry v Pánu Ježíši,

přeji vám Boží požehnání i zmocnění pro práci, kterou konáte. Rád bych dostával váš časopis Zápas o duši i nadále, ale nechci přijít o žádné číslo, i když se budu 10.7. stěhovat. Proto vás velmi prosím, abyste byli tak laskaví a ve svém adresáři odběratelů si uvedli moji novou adresu.

Děkuji předem za zasílání ZOD i za odvahu - nebát se otevřít i velmi citlivá témata Bible a současné doby.

Pán s vámi, - Jiří. G., Holešov

* Milý Slávku,

...Druhá věc, kvůli které píšu, je jménem staršovstva našeho sboru a týká se Zápasu o duši. Nevím, jaký je Tvůj osobní názor na vývoj ZOD za posledních pár let, ale musím konstatovat, že v našem sboru (stejně jako asi v řadě dalších) se nechceme dát cestou extrémního kalvinismu, jak jej ZOD předkládá. Někteří věřící toto učení tolerují, někteří je ignorují, ale minulý týden jsem měl rozhovor s jedním bratrem u nás (má přes 60 let, je obrácený teprve asi tři roky) a byl jsem doslova zděšen, do jakých zmatků byl studiem ZOD uveden. Bylo pro mě zdrcující dívat se na jeho úzkost, kterou má o své dva dospělé syny, když se zatím stavějí k evangeliu odmítavě. Z jejich odmítání evangelia je smutný, modlí se za ně a hledá cestičky, jak jim posloužit ... Ale nemůže uvěřit, že by Bůh, který jeho osobně spasil, jeho syny svrchovaně URČIL k záhubě ... Tomu nemohu uvěřit ani já. Vím, že z hlediska ZOD "to náš bratr špatně pochopil" a že ZOD má k tomu svoje vysvětlení ...

Prosím Tě tedy, abys náš sbor vypustil z adresáře pro zasílání ZOD.

Věřím, milý Slávku, že mi rozumíš, že nejde o nic osobního ani vůči Tobě ani vůči Pavlovi Steigerovi, ale prostě pro "ochranu stáda", které nám Pán svěřil. - 749 - P.V. -

Stručná odpověď: Není lehká. Bratra, který dopis napsal, si velice vážím, ale odpovědnost za ochranu stáda vidím zcela jinde. Od "extrémního kalvinismu", jak jsem se již zmínil výše, se naprosto distancujeme. Co se týká bratra, který žije v úzkosti nad budoucností svých synů, mohu říci následující:

Vím, že Bůh chyby nedělá, ať se to týká mého otce, matky, mých synů, nebo synů tohoto starostlivého bratra. Bůh je v životě i smrti svrchovaný. Úzkost vyvolaná vědomím, že Bůh činí Svoji vůli, je ve skutečnosti nedůvěra v Boží rozhodnutí, moudrost, spravedlnost a milost. My se ale máme modlit:

• Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. (Lukáš 11:2)

Osobně bych byl paralyzován zoufalstvím, kdybych věřil, že by se moji synové (mám dva) měli pro Boha rozhodnout svojí "svobodnou", přirozenou, hříchem zotročenou vůlí. Nikdy by se pro Boha nerozhodli, protože

• nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3:11-12)

Nevím, proč tento verš tak často opomíjíme. Modlitba za jejich spásu je jediné co může otec činit. I nad ním se Bůh smiloval v pozdním věku. Bůh modlitby svých slyší, protože jim je vložil do srdce. Za co se máme modlit, sami nevíme. Sami od sebe se modlit nedovedeme, protože neznáme Boží vůli v plnosti. Boží jsou nejen cíle, ale i prostředky, ke kterým patří i modlitba spravedlivého. Modlitba není určena k tomu, abychom Boží vůli měnili. On Svoji vynesenou vůli nikdy nezmění. Modlitba je zde proto, abychom se naučili Jeho záměry přijímat a milovat k Jeho slávě. Dále:

...Ale nemůže uvěřit, že by Bůh, který jeho osobně spasil, jeho syny svrchovaně URČIL k záhubě ... Tomu nemohu uvěřit ani já.

Bůh přece nikoho k záhubě aktivně neurčil. To neustále opakuji a nic takového jsem nikdy nenapsal. Bez Božího zásahu jsme již nyní všichni zahubeni. Prosím vás znovu, moji bratři a sestry, přečtěte si článek "Podvojné předurčení", ZOD č. 62, než mě obviníte z učení, které odmítám stejně silně jako vy. Adamovým hříchem jsme přece všichni padli do otroctví hříchu. Tomu snad věříme všichni!? Do otroctví hříchu nás Bůh nepředurčil, tam jsme se propadli v Adamovi díky naší neslavné svobodné vůli! Všichni přicházíme na svět duchovně mrtvi, odrodili jsme se již v matčině lůně. Svým životem spojitě, vteřinu po vteřině, chtěně otročíme hříchu. Bůh ve své lásce, bez našich zásluh, milostivě vyzdvihuje z bahna hříchu před sebezničením všechny, obzvláště pak Svůj lid ke spasení. -pst-

* Milý bratře,

zatímco někteří po článcích o kalvinismu zrušili svoje objednávky, já jsem si právě váš časopis objednal. Články o pěti bodech nejsou podnětem jediným, ale přece jen jsou podnětem dost výrazným. Chci vás povzbudit, abyste nepřestal psát o pravdách, které člověka pobuřují. Dr. Cole píše, že každý vyznavač pravdy o vyvolení ji předtím nenáviděl. Prožil jsem to i já. Jsem totiž členem reformované církve, která se nazývá také kalvínská, a tak jsem se s touto pravdou setkal hned po obrácení a s velkou vášnivostí jsem ji odmítl. Chápu, proč někteří ruší objednávky, ale Pán na nich bude pracovat. Před dvěma měsíci mě Pán přivedl k poznání pravdy o vyvolení, teprve potom se mi dostal do ruky váš časopis. Napíšu vám ještě obšírnější dopis, ale zatím alespoň jednu myšlenku pro ty, kteří se bouří proti nepodmíněnému vyvolení:

Ten, kdo nepřijímá tuto pravdu, ve skutečnosti Pánu říká: "Ne ty jsi vyvolil nás, ale my jsme si vyvolili Tebe."

Brecko Juraj

Od australského misionáře:

* Vážený pane a paní Steigerovi:

Již dlouho vám dlužím odpověď. Má žena Eva i já opravdově oceňujeme vaši evangelikální práci, kterou děláte ve službě Ježíše Krista zde v České republice. Oba rozšiřujete práci, která je jako hlas volajícího na poušti - Česká republika je taková duchovní poušť. Větry světskosti zanechaly své jizvy po celé zemi. Vaše práce přináší osvěžení těm, kdo jsou pozorní, kdo mají uši ke slyšení.

V tomto duchu dovolte, abych se s vámi podělil o to, jak hluboce zapůsobila na můj život vaše poslední řada článků "Kalvinismus versus Arminianismus". Vaše články způsobily převrat v mém myšlení. Bůh působil v mém životě již ve velmi raném věku. Dnes, o 30-40 let později, jsem dospěl, abych v sobě mohl chovat nové pochopení, které jste otevřel ve vašich článcích.

Moje jediné trápení je, že nemohu číst vaše práce v češtině. Moje žena Eva udělala ohromnou práci a přeložila jejich hlavní koncepce do angličtiny. Dovolte ještě jednu otázku. Nemáte náhodou soubor s vašimi články na disketě v angličtině (pět bodů kalvinismu) které byste mi mohl poslat e-mailem? Rozumím, asi je mít nebudete, ale za optání nic nedám. (Naši dva američtí křesťanští přátelé nás navštíví tento pátek. Chtěli bychom si s nimi promluvit o těchto pěti bodech kalvinismu.) Jeden z nich sloužil pět let jako misionář v Českých Budějovicích 1994-1999.

Ať vás oba Pán posílí svojí láskou, radostí a silou. Mějte pokoj, jenž přichází v Kristu. Alex Peck

Poznámka -pst-: Někdy se dříví do lesa přece jenom nosí. Všechna studijní literatura, kterou používám, je v angličtině a na Internetu dostupná během několika vteřin. Poslal jsem Alexovi hlavní www stránky. (Máte také zájem o odkaz na anglické texty?)

Od naší korektorky:

* Bratře Pavle,

posílám opravených 27 stránek, a hlavně, hlavně přání VYDRŽTE! OBA! ... Ono opravdu není často moc příjemné pro stále ještě v nitru pyšného člověka (i přes veškerou pokoru) číst některé články tohoto časopisu. Ale je pro mne velkým povzbuzením mít tak často před sebou příklad křesťanů-vydavatelů, kteří znají Bibli, a přes všechny chvály i odsudky čtenářů ZODu se s veškerou bratrskou láskou přece jen neřídí tím, co kdo říká, ale jen a jen Božím Slovem. Ne napravo, ne nalevo, ale rovně - dívejme se na Boha. Přiznávám, že po návratu z kurzu angličtiny (který s americkými lektory ze San Diega pořádal náš mladičký křesťanský sbor) jsem už moc čekala, jestli mám doma další korektury ZODu. Připadala mi ta pauza tentokrát nějak moc dlouhá. A také přiznávám, že se čím dál víc začítám do obsahu a nějak méně hledám případné chybičky, takže se musím často k textu vracet. Musím vás ale pochválit - už tam skoro vůbec nejsou překlepy a i jiných oprav je minimum. Pán vám žehnej.

- Věra -

Předchozí článek ()

Následující článek ()