Zápas o duši

(Skutky 17:16-34)

V roce 1941 byl dr. Martyn Lloyd-Jones pozván, aby kázal na Oxfordské univerzitě pro shromáždění složené převážně ze studentů. Po kázání byl čas na otázky. Student, který vznesl první otázku, byl, jak se dr. Lloyd-Jones později dozvěděl, studentem práv a jedním z vedoucích místního diskusního kroužku. Vstal a hladce, jako zkušený debatér, řekl, že se mu kázání velice líbilo, ale v jedné věci že poněkud tápe. Prý si opravdu nedovede představit, proč by se toto jistě pečlivě sestavené a hezky podané kázání nedalo stejně dobře kázat čeledínům ze statku nebo komukoli jinému. Pak se za všeobecného smíchu posadil.

Dr. Lloyd-Jones odpověděl, že opravdu nevidí, v čem tazatelův problém spočívá. Připustil, že vychází z toho, že frekventanti, ano, i absolventi Oxfordské univerzity jsou zcela obyčejný lidský prach a ubozí hříšníci jako všichni ostatní, a že tedy potřebují přesně totéž jako čeledíni na statku. A proto, řekl, kázal tak, jak kázal, víceméně záměrně. Studenti se smáli a tleskali, a od té chvíle dr. Lloyda-Jonese pozorně sledovali - Lloyd-Jones: Preaching and Preachers (Kázání a kazatelé), Zondervan, str. 129-130.

Dr. Lloyd-Jones cituje Martina Luthera (str. 128), který řekl: „Když káži, nedbám doktorů ani úředníků, jichž mám ve shromáždění přes čtyřicet. Mám oči jen pro služky a pro děti. A netěší-li tyto učené pány, co slyší, prosím: dveře jsou otevřené." Lloyd-Jones dodává, že pokud učenec neumí získat užitek z kázání určeného služkám, odsuzuje sám sebe, že nedokáže přijmout duchovní pravdu.

Pokud vás děsí představa zvěstování evangelia intelektuálům, mělo by vás povzbudit a poučit Pavlovo kázání k athénským filosofům. Do Athén nepřišel záměrně, ale proto, že prchal před pronásledováním z Beroje. Čekal, až se k němu připojí Silas a Timoteus. Jak se procházel městem, pohoršovalo ho v duchu, kolik modlářství viděl. Jeden současník řekl, že v Athénách spíš potkáte boha než člověka, a statisticky vzato to byla pravda. Podle odhadů bylo ve městě v době Pavlovy návštěvy asi 30 000 soch bohů, ale jen 10 000 lidí. Zlatý věk Athén skončil před čtyřmi stoletími, ale stále byly intelektuálním a kulturním centrem se dvěma hlavními konkurenčními filosofickými školami: epikurejci a stoiky.

Epikúros ze Samu (342-270 př. n. l.) učil, že základním cílem života je blaženost, zejména klid rozumu, dosažený překonáním bouřlivých vášní a pověrčivého strachu, zvláště strachu ze smrti. Byl materialistou a věřil, že po smrti člověk přestává existovat, takže žádný další život není. V bohy věřil, ale učil, že se o lidské záležitosti nestarají.

Stoikové následovali učení Zénóna z Kítia (332-260 př. n. l.), který se domníval, že dobro spočívá v duši samotné, která člověka skrze moudrost a zdrženlivost osvobozuje od vášní a žádostí, jež narušují normální život. Snažili se žít v souladu s přírodou a silně zdůrazňovali lidské rozumové schopnosti, soběstačnost a bezpodmínečné plnění mravní povinnosti. Tento důraz na vlastní schopnosti je také naplňoval pýchou. Byli panteisty: Boha vnímali jako duši světa.

Většina posluchačů Pavlova athénského kázání patřila k těmto dvěma filosofickým školám. Protože neznali Bibli, Pavel necitoval Písmo. Ale jak si všiml F. F. Bruce, „podobně jako biblické zjevení, začíná i Pavlova argumentace Bohem Stvořitelem všeho a končí Bohem Soudcem všeho" - The Book of Acts (Kniha skutků), Eerdmans, str. 355. Mluví o hříchu, o spravedlnosti a o soudu - a to jsou ty tři věci, o nichž Ježíš říká, že Duch svatý světu ukáže, v čem spočívají (Jan 16:8).

Po krátkém úvodu, v němž stanovil určitý společný základ, Pavel poukazuje na to, že Bůh je jako Stvořitel a Pán nebe i země svrchovaný. Zdůrazňuje Boží neomezenou moc nad lidmi i nad národy a naprostou závislost člověka na Bohu: životem, dechem, vším. Ukazuje, jak pošetilé je modlářství: Bůh stvořil nás, my nemůžeme stvořit Boha! Končí výzvou k pokání, než bude Bůh soudit svět skrze muže, kterého vzkřísil z mrtvých.

Při zmínce o vzkříšení se mnozí Pavlovi posluchači začali smát. Další řekli, že si ho poslechnou někdy příště. Pár se jich k Pavlovi přidalo a uvěřili, mezi nimi i jeden významný muž a jedna významná žena. Vzhledem k této hubené sklizni někteří tvrdí, že Pavel se svým přístupem neuspěl. Já si myslím, že nám Bůh dal tento výtah z Pavlova kázání jako vzor, jak pomoci intelektuálům poznat Krista. Shrňme si to:

Aby intelektuálové poznali Krista, musíme začít na společném základě, ukázat jim Boží svrchovanost a jejich hřích a vyzvat je k pokání a k víře ve vzkříšeného Pána Ježíše.

1. Aby intelektuálové poznali Krista, musíme začít na společném základě.

Pavel byl pobouřen všemi těmi modlami, které ve městě viděl (17:16). Proto mluvil s lidmi v synagóze i na náměstí, kde ho slyšeli také epikurejští a stoičtí filosofové. Ti ho odvedli na Areopag, aby si tam poslechli jeho názory.

Pavel začal u svého pozorování, že jsou dozajista velmi horliví v uctívání bohů. Odsunul stranou své pohoršení nad všemi modlami, které viděl, a vybral si tu skutečnost, že se přinejmenším zajímají o duchovní věci. Rozhovor o Pánu se dá uvést například otázkou: „Co si myslíte o víře?" Nebo když ze sebe někdo chrlí intelektuální názory na Boha, můžete se zeptat: „Vidím, že hodně přemýšlíte o duchovních skutečnostech. Zamyslel jste se někdy nad tím, kdo je Ježíš?"

Dále Pavel zmiňuje, že ve městě našel oltář s nápisem „Neznámému bohu". Nevíme přesně, proč tam takový oltář (nebo oltáře) dali, ale nejspíš to bylo ze strachu, aby neurazili nějakého boha, o kterém nevědí. Chtěli mít kryté všechny možnosti! O tom, kde se tam ty oltáře asi vzaly, napsal Don Richardson historický příběh Eternity in Their Hearts (Věčnost v jejich srdcích) - Regal Books, str. 9-18. Pavel ale tuto známou skutečnost jejich kultury vzal a využil ve svůj prospěch. Říká v podstatě: „Vy přiznáváte, že tohoto Boha neznáte. Já vám o něm něco povím." Tak postaví společný základ a pokračuje tím, že jim říká pravdu o Bohu.

Nebojte se říct intelektuálovi pravdu o Ježíši Kristu. Vy totiž víte něco, co on neví. Vy znáte Boha a on ho nezná. Když si někdo říká „agnostik", tak neví, jestli Bůh je. Řekněte mu, co víte!

Vyrostl jsem v křesťanské rodině. Když jsem byl na vysoké škole, cítil jsem, že mne Bůh volá ke službě, ale připadal jsem si trochu neotrkaný. Proto jsem si za hlavní obor studia vybral filosofii, abych poznal, jak svět uvažuje o Bohu a o dalších důležitých otázkách života. Zjistil jsem, že filosofové mají spoustu otázek, ale žádné opravdu dobré odpovědi! Moji profesoři spekulovali nad svými spekulacemi, což byly tytéž spekulace, nad nimiž filosofové spekulují celá staletí, a nikdo zatím nenašel žádné slušné odpovědi. Pokud znáte Boha skrze Ježíše Krista, máte něco, co filosofům chybí! Začněte na nějakém společném základě a řekněte jim, co víte.

2. Aby intelektuálové poznali Krista, musíme jim ukázat Boží svrchovanost a jejich hřích.

Pavel vyvyšuje Boha a pokořuje pyšného člověka. Začíná na začátku:

• Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. (Sk 17:24-25)

Intelektuálové se musí dozvědět základní věc: Bůh je Bůh a oni Bůh nejsou! Intelektuálové bez výjimky posuzují Boha, jako by byl nějakou ideou, kolem které mohou jen tak obcházet a kterou mohou nechat ležet na stole, když s tím skončí. Ale Pavel, stejně jako Bible, začíná tím, že prohlašuje: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi." Bůh je neoddiskutovatelný fakt! Protože stvořil vesmír, je jeho Pánem. Myslet si, že můžete postavit chrám, do kterého by se vešel, nebo že od vás něco potřebuje, je obrovský omyl!

Odkud pochází váš život? Od Boha! Bůh zná počet vašich dnů, a když se tento počet naplní, vezme si váš život a vy se mu budete zodpovídat. Dává vám dech. Za poslední minutu jste se nadechli asi osmnáctkrát. Za hodinu to bylo 1080 nádechů, což dává přes 25 000 za posledních 24 hodin. Pokud je vám 40 let, vdechli jste už více než 365 miliónů dávek vzduchu. Každá z nich byla darem od Boha. Děkujete mu za vzduch, který vám dává dýchat?

Bůh vám ale nedává jen život a dech - dává vám všechno! Máte střechu nad hlavou? Dal vám ji Bůh. Máte rodinu nebo přátele, kterým na vás záleží? Dal vám je Bůh. Máte peníze na oblečení, na jídlo a na další potřeby? Jsou od Boha. Dokážete ocenit chuť jídla, vůni růží, dotek dětské pokožky, zvuk hudby nebo krásu zasněžených hor? Všechny tyto schopnosti jsou darem od Boha. Intelektuál se musí dozvědět: tím, že celý život považoval všechny tyto dary za samozřejmost, a co horšího, že měl tu drzost pochybovat o existenci Stvořitele, jen ukazoval svou neuvěřitelnou namyšlenost. Kdyby se Vládci vesmíru zlíbilo, mohl by se ten nadutý intelektuál udávit příštím soustem jídla!

Mimoto si intelektuálové potřebují v pokoře před Bohem uvědomit, že mu nemají co nabídnout. On si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý. Celá staletí se bez jejich brilantního intelektu docela dobře obešel a právě tak dobře si vystačí i v příštích stoletích, ať mu své služby nabídnou nebo ne! I když svým vykoupeným dětem ve své milosti uděluje výsadu mu sloužit, nikoho z nás k naplnění svého záměru nepotřebuje. Jakmile si začnu myslet, že jsem pro Boha nepostradatelný, jsem úplně mimo! Bůh si může stvořit děti i z kamení (Lukáš 3:8).

A dále si intelektuálové potřebují uvědomit, že Bůh svrchovaně rozhoduje o vzestupu i pádu jednotlivců i národů (17:26). Tady Pavel vystupuje proti epikurejskému deismu, názoru, že Bůh ve svém stvoření aktivně nepůsobí. Staví se i proti řeckému nacionalismu. Žádný národ ani rasa nemají právo na nadřazenost, protože nás Bůh všechny stvořil z jednoho společného předka. Všechny formy rasismu pramení z hříšné pýchy. Bůh ve své svrchované moudrosti určil časové i územní hranice všech národů. Podle svého záměru dává vzniknout světovým velmocem a zase je zahlazuje. Žádný národ ani vládce se nemůže chlubit, že za to, čím je, vděčí vlastní inteligenci nebo síle. Tím, čím jsme, jsme jen díky Boží milosti. Pokud náš národ uvrhne do ponížení, bídy a slabosti, má k tomu nezadatelné právo. Pavel tu argumentuje velmi podobně jako v první kapitole listu Římanům, kde ukazuje, že to, co lze o Bohu poznat, zjevil Bůh všem.

• Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Římanům 1:20).

Lidé Boha neznají, protože pravdu potlačují svou nepravostí (Ř 1:18).

• Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. (Ř 1:21-23)

Dále Pavel píše, že propadli modlářství.

Pavel neříká, že by padlý člověk mohl z vlastní svobodné vůle svými přirozenými schopnostmi hledat a najít Boha. Ve 3. kapitole listu Římanům to jasně vyvrací. Ukazuje spíš, že lidé, ačkoli jsou na Bohu vlastně zcela závislí a ačkoli jim život i dech i všechno dává Bůh ze své milosti, Boha ignorují a jdou si vlastní cestou. Měli by ho hledat a měli by po něm pátrat - a kdyby to dělali, Bůh by se jim ve své milosti dal najít. Je sice vyvýšený a vznešený, ale je také blízko těm, kdo ho volají.

Ve Sk 17:28 Pavel cituje krétského básníka Epimenida: „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme." Potom cituje básníka Arata z Kylikie: „Vždyť jsme jeho děti." Oba tyto verše byly napsány v kontextu řeckého mnohobožství, které Pavel v žádném případě neschvaluje. Spíš si od těchto pohanských básníků vybírá určitý tok myšlenek a ukazuje, jak jsou tyto myšlenky v souladu se zjevením jediného pravého Boha. První citát potvrzuje to, co Pavel právě řekl: za samotný život a dýchání všichni vděčíme Bohu. Druhý podpírá Pavlovo tvrzení, že Bůh stvořil všechny lidi i národy z jediného člověka, takže jsme jeho dětmi ze stvoření. Pavel v této diskuzi cituje autority svých odpůrců, aby potvrdil vlastní stanovisko.

Ve verši 29 to pak aplikuje: protože jsme Božími dětmi (v tom smyslu, že nás všechny stvořil a že mu vděčíme za svou existenci), je modlářství směšné. Myslet si, že bychom si Boha mohli vyrobit ze zlata, stříbra nebo z kamene, je hloupost. V téhle metropoli modlářů ukazuje Pavel, jak je modlářství absurdní! Stejně dobře by mohl přijít do kasina v Las Vegas a vykřikovat tam, jak pošetilý a nemravný je hazard!

Ale ať vám neujde to hlavní: intelektuálové jsou v jádru modloslužebníci. V dnešní době mohou a nemusí mít sošky, kterým se klanějí. Mnozí z těch, kdo se pyšní svým intelektem, jsou kupodivu ryzí modláři. Víte, že v tomto univerzitním městě (Flagstaff, Arizona) máme obchod, zcela zasvěcený prodeji bůžků? Nikdy bych neřekl, že takový obchod bude mít dost zákazníků, aby se udržel, ale asi má! Mají tam hinduistické bůžky, sošky Buddhy i sochy Marie a Ježíše. Všiml jsem si také, že v poslední době kolem přibývá modlitebních praporků tibetských buddhistů; obvykle je vyvěšují ti, kdo uctívají zemi a kdo staví práva zvířat nad lidská práva. Jsou to modláři, kteří uctívají stvoření místo Stvořitele!

Zastánci ateistického humanismu jsou také modloslužebníci: uctívají člověka a jeho rozum. Není ironické, když zároveň s tím tvrdí, že se lidé vyvinuli čirou náhodou z louže slizu a nakonec z opic? A tak

• … zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. (Římanům 1:23)

Řečeno s Pavlem:

• … svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle … (1 Korintským 1:21)

Rozum sám nestačí na to, aby lidi přivedl ke spáse a k poznání Boha. Intelektuála do království nepřivedeme přesvědčováním, protože jeho problém je v hříchu, ne v chybném myšlení.

Základním hříchem intelektuálů je pýcha. Tady je to zcela zjevné. Ještě předtím, než ho slyšeli hájit evangelium, se Pavlovi posmívali a nazývali ho nevzdělancem, mluvkou nebo žvanilem (17:18). V řečtině to slovo znamená „ten, kdo sbírá zrní" a popisovalo ptáky, kteří poletují sem a tam, tu sezobnou jedno zrnko a támhle jiné, a tak se stalo posměšným označením člověka, který tu pochytí nějakou myšlenku, tam zase jinou a pak jde a hlásá to jako svou vlastní moudrost. Ale Lukáš, jen tak na okraj, poznamenal:

• Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. (Skutky 17:21)

Ukazuje se, že to Athéňané byli žvanilové. Rádi utráceli čas myšlenkovými hříčkami a nekonečnými žerty ve snaze dokázat nadřazenost svého intelektu. Jan Kalvín o nich řekl, že byli „opilí vlastní pýchou" - (Kalvínovy komentáře, Skutky, Baker, 2:146).

Takže aby intelektuálové poznali Krista, začněte na společném základě, ukažte jim Boží svrchovanost a potom jejich hřích pýchy.

3. Aby intelektuálové poznali Krista, vyzvěte je k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista.

Pavel důrazně uzavírá:

• Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. (Skutky 17:30-31)

Někteří lidé tvrdí, že to tady Pavel zpackal, protože přeskočil Ježíšovu smrt a začal mluvit rovnou o vzkříšení. Myslím, že jsou dvě možnosti. Lukáš nám zřejmě podává shrnutí Pavlova kázání, takže Pavel o Kristově smrti mohl mluvit, ale Lukáš to prostě vynechal. Už předtím řekl, že Pavel kázal Ježíše a vzkříšení (17:18), což je evidentní zjednodušení. Tvrzení, že byl Ježíš vzkříšen, v sobě nese předpoklad, že zemřel, a není těžké si představit, že Pavel vysvětlil, že Kristus zemřel místo hříšníků.

Nebo mohl mít Pavel v úmyslu vyložit Ježíšovu smrt, ale nedostal se k tomu, protože byl přerušen. Myslím, že to je pravděpodobnější, protože se zatím nezmínil o jménu Ježíš ani o nabídce Božího odpuštění skrze víru v něj. Spurgeon poznamenává, že apoštolové často napřed kypřili půdu učením o Božím soudu, než přišli s dobrou zprávou o spasení v Ježíši Kristu - Jesus the Judge (Soudce Ježíš), The Metropolitan Tabernacle Pulpit (Ages Software), k veršům Skutky 10:42. Pavel tady stačil říct tu část o pokání, ale než se dostal k víře v Krista, uťaly mu řeč posměšky některých lidí z davu.

Intelektuál může být spasen jedině tak, jak mohou být spaseni všichni ostatní: tím, že činí pokání ze své pýchy a z dalších hříchů a že se spolehne na Ježíše Krista jako na toho, kdo za něj na sebe na kříži vzal jeho trest. Jak píše Pavel v 1. Korintským 1:18:

• Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Závěr

Platón vypráví, jak jednou řecký filosof Thálés, který žil asi jedno a půl století před ním, studoval hvězdy. Se zakloněnou hlavou se procházel po cestě a najednou zakopl a spadl do studny. Otrokyně, která slyšela jeho volání o pomoc, ho vytáhla ven, ale neodpustila si poznámku, že ve své horlivosti poznat věci, které jsou na nebi, neviděl to, co má pod nohama - The Little, Brown Book of Anecdotes, editor: Clifton Fadiman [Little, Brown], str. 539- 540.

Intelektuálové jsou často takoví. Trápí se vznešenými otázkami, ale za celý život si nevšimnou, že jsou hříšní a že potřebují Spasitele. Pokud se budeme řídit Pavlovým příkladem a začneme na společném základě, ukážeme jim Boží svrchovanost a jejich hřích a vyzveme je k pokání a k víře ve vzkříšeného Pána Ježíše, budou se nám někteří smát a někteří to hodí za hlavu. Někteří však uvěří a budou spaseni.

Otázky k diskuzi

Jak se dá například navázat rozhovor o duchovních skutečnostech?
Co řeknete někomu, kdo prohlásí, že nevěří Bibli nebo dokonce v Boha?
Proč je učení o stvoření pro evangelium zásadní? Měli bychom s nevěřícím diskutovat o evoluci? Pokud ano, jak?
Někteří se domnívají, že bychom při zvěstování evangelia neměli mluvit o pokání, ale jen o víře v Krista. Proč nelze pokání od spásné víry oddělovat?

© 2001, Steven J. Cole, všechna práva vyhrazena.

Předchozí článek ()

Následující článek ()