Zápas o duši 
         

Úvod:

(Viz „Jak dlouho je navěky“ ZOD 76, str. 1) Jak máme přistupovat k biblickému starému a novému svědectví, dokladům, zákonům, vůlím, testamentům, smlouvám, závětím atd., abychom dobře porozuměli postupně se rozvíjejícímu, lépe, postupně naplňovanému Božímu plánu spasení? Hned na počátku musíme zdůraznit, že budeme hovořit o teologii starosmluvního slibu a jeho novosmluvního naplnění v Kristu:

  1. Starý zákon vyjadřuje Boží slib, jenž je stvrzen nějakým fyzickým stínem, jistým tělesným obrazem;
  2. Nový zákon vyjadřuje Boží naplnění tohoto starosmluvního slibu v Kristu, jenž je již duchovní skutečnost.

Pohybujeme se tedy od předobrazu, t.j. nahrazujícího fyzického stínu, ke Kristu, t.j. věčné, duchovní skutečnosti. Sami objevíte desítky příkladů:

Boží slib
nahrazení skutečnosti,
tělesný stín		 Naplnění v Kristu
věčná duchovnískutečnost
Potomek Izák Kristus je ten věčný a pravý potomek
Národ Izrael Kristovo tělo je ten věčný a pravý národ
Dočasná země Palestina Kristus připravuje místo ve Své věčné a pravé nebeské zemi
Áronovské kněžství Kristus je ten věčný a pravý kněz
Velikonoční oběť – beránek Kristus je ta konečná, věčná a pravá oběť – Beránek
Chrámová služba Kristus je ten věčný a pravý služebník
Odpočinutí od práce v sobotu V Kristově milosti je to věčné a pravé duchovní odpočinutí
Obřízka na těle jakoznamení sounáležitosti Bohu Kristova duchovní obřízka srdce je to věčné a pravé znamení sounáležitosti Bohu – znovuzrození

Slovo smlouva – berith <01285> nebo diatheke <1242> je vhodnější překládat jako (Boží) vůle, výnos, závěť, dekret, ordonance… Hebrejské slovo berith to dovoluje. Jak stará, tak nová smlouva nebyla totiž uzavřena mezi rovnocennými stranami. Abram mezi půlkami zabitých zvířat ani neprocházel:

Proto, když čteme slovo smlouva, tak mu rozumějme jako Boží vůle. Potom se ze staré a nové smlouvy v naší mysli stane stará a nová Boží vůle – výnos a vše je rázem srozumitelnější.

Ústředním bodem našeho přístupu k biblickému postupnému zjevení, ve dvou hlavních fázích, je tedy účinná práce a osobnost Pána Ježíše Krista s důrazem na to, čeho Bůh dosáhl, co naplnil pro svůj vyvolený lid ve Svém Synu – Ježíši Kristu. Prvořadým předpokladem teologie starosmluvního slibu a jeho novosmluvního naplnění v Kristu a jeho těle je, že nová smlouva, tak jak je zprostředkována Ježíšem Kristem Božímu nověstvořenému lidu, jeho tělu, jeho církvi, je novou smlouvou, která ve všem naplňuje starou smlouvu. Tomuto přístupu postupného odhalování od starosmluvních tělesných předobrazů k novosmluvní duchovní realitě také říkáme Teologie nové smlouvy (TNS).

Ježíš Kristus a Jeho tělo je Ten ústřední, impozantní a majestátní námět jak celého Nového, tak i celého Starého zákona. Ježíš Kristus je TEN jediný a pravdivý společný jmenovatel, jenž sjednocuje celou bibli, obě vůle:

Nejpodstatnější premisa našeho teologického chápání bible vychází ze skutečnosti, že nová smlouva, zprostředkovaná Ježíšem Kristem, je opravdu novou smlouvou, jež ve všem naplňuje starou smlouvu, kterou Bůh uzavřel výhradně s vyvoleným národem (etnickým a tělesným Izraelem) na hoře Sinaj. Nová smlouva je uzavřena s nověstvořeným, novězrozeným duchovním lidem, s Církví – s Izraelem Božím, jenž je složen jak z etnických židů tak pohanů (J 1:49; Ř 9:6; Ga 6:16; Ef 2:12).

Církev – Izrael Boží, v žádném případě nenahradila starozákonní Izrael! Je tomu právě naopak! Starozákonní Izrael jen dočasně „nahrazoval“ skutečnost, jíž je Izrael Boží – Církev, protože byl pouze jejím nedokonalým obrazem a stínem! Skutečnost totiž nikdy nemůže nahradit svůj obraz nebo stín, protože obraz nebo stín je vždy jen nedokonalou náhražkou (imitací) skutečnosti.

1. Co je to Starý zákon?
O co jde ve staré smlouvě?

Jedno z nejdůležitějších poselství Starého zákona je stará nebo-li první smlouva. Stará smlouva byla smlouva, kterou Bůh uzavřel pouze a výhradně se starozákonním národním, etnickým Izraelem na hoře Sinaj. Zásadní ustanovení celé staré (první) smlouvy bylo deset přikázaní na kamenných deskách – dekalog, nebo-li desatero:

Desatero nebyl celý zákon, ten zahrnoval mnohem více pravidel a byl mnohem podrobnější. Jinými slovy, desatero byla v podstatě stará smlouva v kostce, bylo vyjádřeno slovy smlouvy (Ex 34:28), byla to ústava národního Izraele. Tak jako ústava nezahrnuje všechny zákony, ani kamenné desky nezahrnovaly všechny zákony.

Slůvko „jen“ si v EP přeškrtněte. Kralická bible, a všechny ostatní, slovenské, německé, anglické, latinské překládají v následujícím významu:

Strongův lexikon vysvětluje slovo karath <03772>, jako odpoutat, izolovat. Otcové Mojžíše a všech těch židů, kteří s ním byli na živu, byli od mojžíšovské první smlouvy odpoutání, izolováni, prostě, Bůh ji s nimi neuzavřel. To je podtrženo slovem anachnuw <0587>, což je 1. osoba množného čísla, jež se obyčejně používá k zdůraznění.

Stará smlouva, jak její podstata – desatero, tak i celý obsáhlý zákon, nebyla uzavřena ani s Adamem, ani s Abrahamem, ani s Izákem, ani s Jákobem, ani s židy v egyptském otroctví a už vůbec nebyla uzavřena s církví, s těmi, kteří jsou v Kristu. Starou smlouvu, dočasnou náhradu skutečnosti, nadekretoval Bůh na vymezenou dobu pouze národnímu Izraeli. Počala na mojžíšovském Sinaji a končila na Kristově Golgotě. Z toho vyplývá, že starozákonní Izrael nemůžeme nikdy ztotožnit s novozákonnou církví. Sinaj byl pouhý stín milosti, fyzický předobraz milosti, slib Kristova zákona milosti. Sinaj však neobsahoval ani zrnko milosti, přestože byl dán židům z té nejvyšší Boží milosti. Sinaj byl naplněn až Golgotou, která již nebyla fyzickou náhražkou, mojžíšovským stínem milosti, ale duchovní skutečností, milostí samou, totiž novou smlouvou – zákonem, jenž je Kristus sám (1K 9:20-21)!

Desatero reprezentovalo starou smlouvu s Izraelem, tak jako ústava shrnuje a reprezentuje zákony země. Desatero bylo podstatou staré smlouvy Starého zákona. V žádném případě desatero nebylo a není podstatou veškerého Božího zákona všech dob. Obzvláště není mravní podstatou věků po Golgotě, protože po Kristu je mravní duchovní podstatou sám Pán Ježíš Kristus a ne fyzická litera vytesaná do kamene! Stará smlouva, tedy i desatero měla omezené trvání, byla vychovatelem, jenž ukazoval hřích, proto byli Izraelité povinni poslouchat literu zákona, dokud nepřišel Ježíš Kristus. Fyzické stíny a obrazy vychovávaly Izrael jako vychovává učitel nebo dozorce, a připravovaly jej na příchod Mesiáše, Ježíše Krista – pravého Abrahamova potomka. Když ale člověk dospěje, už nepotřebuje vychovatele:.

Nadto, stará smlouva byla legální, právní, podmínečná smlouva s Izraelem, která požadovala 100% poslušnost (což nemohl dodržet nikdo), aby její „dodržovatel“ dostal všechna slíbená požehnání. Tím se dostáváme k podmíněnému slibu:

Podívejme se na ten vztah mezi slibem fyzickému národu a naplněním v duchovním národu – církvi:

Prvotní a zásadní účel staré smlouvy vedl k odsouzení. Stará sinajská mojžíšovská smlouva vytesaná do kamene sloužila k odsouzení:

Stará smlouva, jak již jsme se zmínili, neobsahovala žádnou milost, přesto byla Izraeli dána z nejvyšší milosti. Její oslňující sláva spočívala v tom, že 100% naplnění zákona skutky skutečně spasí… Nejsou to však naše skutky, jež by naplnily starou smlouvu 100% poslušností, ale byl to Kristus, který ji svými skutky slavně naplnil!

Každý žid ve starozákonní době, který opravdu věřil Starému zákonu, t.j. Mojžíšovi a prorokům, věřil v podstatě v Krista. Ten, kdo Starému zákonu nevěří, nemůže věřit ani v Krista. Jistý boháč v pekle volá k Abrahamovi:

Zde je narážka na židy, kteří nevěří, že Kristus vstal z mrtvých. Důvod je prostý – většina jich totiž dodnes nevěří a neposlouchá, o kom Mojžíš a proroci psali. Starosmluvní a dnešní ortodoxní židé „spoléhali“ a „spoléhají“ na Mojžíšův zákon, že je dodržování zákona zachrání. Proto si mysleli, že jsou v bezpečí. Jejich vyznání víry stálo na Mojžíšovi a písmech Starého zákona, lépe řečeno, stálo na liteře zákona. Ježíš otřásl jejich přesvědčením a ukázal na jejich falešnou víru už v Janovi:

A dodává:

Opravdové vyznání víry v Toho o kom psal Mojžíš a usvědčení hříchu ze Zákona mělo vést a vychovávat židy k vyznání Mesiáše, protože mojžíšovská stará smlouva a celý Starý zákon sliboval ústy proroků ve fyzických stínech a předobrazech Ježíše Krista. Oni však v Ježíše Krista neuvěřili, což dokazovalo, že nikdy nevěřili a dodnes většina skutečně nevěří ani Mojžíšovi, ani prorokům. Vždy, v každém historickém věku, jen ostatek Izraele skutečně věřil Mojžíšovi a prorokům a proto také jenom ostatek židů věří v Ježíše Krista:

Nebo:

2. Co je to Nový zákon?
O co jde v nové smlouvě?

Nová smlouva je cíl (konec) staré smlouvy a začíná tam, kde stará končí. Slíbený cíl staré smlouvy se stává skutečností a je naplněn v nové smlouvě:

Nová smlouva naplnila starou smlouvu, protože je lepší! Naplnění je lepší než slib. Teologie nové smlouvy (TNS) je naprosto Kristocentrická, protože Ježíš Kristus je prostředníkem nové smlouvy:

Soustředění na Ježíše Krista znamená nerozlučné napojení jak na Otce tak na Ducha svatého – na plné Božství:

Ježíše Krista nikdy nesmíme chápat odděleně od Otce a Ducha. Oni jsou jedno! Kristus neudělá nic bez Otce, a bez Ducha se o Kristu nic nedovíme, ani neprožijeme nové zrození, jež nám předurčil Otec, vydobyl Kristus a udělil Duch:

Podílníci nové smlouvy, kterou zprostředkovává Ježíš Kristus, jsou všichni duchovně znovuzrozeni:

(1) Ježíš Kristus zemřel za svoje, za ty, s kterými uzavřel novou smlouvu milosti, za ty, (2) které mu dal Otec (J 17:9), a kteří jsou ve věku spásy (3) průběžně znovuzrozeni z Ducha Božího:

Jenom někteří z židů, kdo žili pod mojžíšovskou sinajskou starou smlouvou, byli spaseni; jen ostatek z Božího přirozeného izraelského lidu patřil Bohu i duchovně; jen ostatek byl skutečným, duchovním Abrahamovým potomstvem. Na druhé straně, všichni, do posledního, Žid nebo Řek, kdo žili a žijí pod Kristovou novou smlouvou, kterou s nimi uzavřel na Golgotě Spasitel ze Sionu, jsou spaseni – jsou Božími duchovními dětmi. Pouze Ježíš Kristus dokonale dodržel a naplnil podmínky vyžadované starou smlouvou a tak získal spásu těm, které mu dal Otec a které znovuzrodil Duch svatý:

Všichni, kdo přijímají zaslíbení Ducha, jsou Abrahamovým potomstvem:

Všechna zaslíbení byla nebo ještě budou naplněna v Ježíši Kristu. Všechny tělesné stíny a předobrazy došly nebo dojdou naplnění v duchovní skutečnosti – Ježíši Kristu a jeho těle – církvi. To je Teologie slibu a naplnění – Teologie nové smlouvy (TNS):

Protože Pán Ježíš Kristus je prostředník nové smlouvy, proto je také nový zákonodárce a Pán církve – Pán svého těla. Církev ze židů a pohanů již není podřízena mojžíšovským zákonům, ani desateru, ale je pod zákonem Krista (1K 9:21; Ga 6:2). Otázka není, zda Kristovo tělo – Boží chrám, je či není podřízen zákonu; otázka je, pod jakým zákonem Kristovo tělo je:

(1) Pod Starým zákonem, pod mojžíšovskou literou staré smlouvy kamenných desek – desaterem? Nebo:

(2) Pod Novým zákonem, pod novou smlouvou Kristova Ducha, v němž je mojžíšovská litera naplněna tedy zastaralá?

Církev, Kristovo tělo má nového kněze a zákonodárce, kterého poslouchá. Kristovo tělo jistě čte „Mojžíše“ (starou smlouvu) i „Eliáše“ (starozákonní proroky), ale ti již nejsou jeho směrodatnou instancí. Dočasná náhrada – stíny, nejsou nad skutečnost! Církev totiž poslouchá svoji hlavu, Pána Ježíše Krista:

Prosíme o pochopení! TNS vůbec netvrdí, abychom Starý zákon „zavrhli“. Vždyť jsme spaseni Ježíšem Kristem, jenž právě svým skutkem naplnil mojžíšovskou starou smlouvu. Starý zákon je spodnější vrstva téhož zjevení, na němž svrchní vrstva Nového zákona spočívá. Bez prvního schodu nevystoupíme na druhý. Tyto dvě vrstvy Božího zjevení jsou neodtržitelné jako dětství od dospělosti. Vše, co TNS tvrdí, je, že dospělý má již dětství za sebou, nechová se jako dítě, přestože se v dětství mnohému naučil! TNS je teologií naplnění – totiž teologií dospělosti v Kristu.

Kristus je ten spojující účel obou zákonů. Oba zákony jsou však odděleny svými prostředky. Zatímco Starý zákon je o dočasném dětství, jež směřuje ke Kristu, poukazuje na Krista, učí se o Kristu pomocí fyzických obrazů a stínů, jež nahrazují skutečnost, Nový zákon je již o skutečnosti, o znovuzrození z Ducha Božího, o dospělosti v Kristu.

Spojitost obou zákonů je v jejich účelu a tím účelem je Kristus. Nespojitost obou zákonů je v jejich rozdílných prostředcích: (1) starozákonním slibu (stínech) a (2) novozákonním naplnění (skutečnosti). Oba prostředky, ale zvěstují tentýž účel a tím účelem je Kristus:

Dospělá církev poslouchá svého Pána a Krále Ježíše Krista. On je nad Mojžíše i proroky. On sedí na královském trůnu na výsostech a kraluje svému království, které není z tohoto světa:

Proto jsou všichni křesťané pod novou smlouvou, jež je vymezena Písmem Nového zákona. Všichni v Kristu jsou duchovní občané Kristova království, Boží rodiny, jež není z tohoto světa, ale shůry:

Jak jsme již výše řekli, stará smlouva byla naplněna v Kristu a proto její platnost pominula. Boží zákon je však dále závazný pro věřícího i v novosmluvním věku. Boží mravní zásady už ale nejsou vytesány do kamene jako podmíněný (Ex 19:5-6) právní Mojžíšův zákon, jenž sloužil k smrti, ale jsou vepsány do „obřezaného srdce“; je to zákon Ducha (Ř 8:2), je to smlouva milosti (Žd 10:29), je to zákon Kristův:

3. Shrnutí

Teologie slibu a naplnění, t.j. Teologie nové smlouvy (TNS) vidí biblické zjevení spásy ve dvou stupních. První stupeň (fáze) byla mojžíšovská stará smlouva; a druhý stupeň (fáze) je Kristova nová smlouva. Tyto dvě smlouvy jsou spojeny totožným konečným účelem, t.j. spasením v Ježíši Kristu; a rozděleny dvěma odlišnými prostředky, jež vedou k jedinému účelu – spasení v Ježíši Kristu. Ten starý, první prostředek, dětství, projevený v tělesných předobrazech a stínech je slib Krista; a ten nový, druhý prostředek, dospělost, projevený v duchovní skutečnosti je naplnění Kristem.

Připomeňme si ještě, v čem se odlišují dvě nejrozšířenější teologie od TNS. Podrobnou studii na toto téma, „Čtyři Abrahamova potomstva“, zašleme zájemcům na požádání:

(1) TNS se nedívá na tyto dva stupně tak jako klasická Teologie smlouvy (TS). Ta chápe obě fáze tak pevně propojeny, že jsou od sebe již neoddělitelné. Vidí je jako staré a nové vykonávání (administrace) jedné „smlouvy milosti“, kterou Bůh ustanovil po Adamově pádu a jež trvá spojitě až podnes. Proto také TS chápe mojžíšovské desatero jako nejvyšší substanci veškerého Božího Zákona – ať starého nebo nového. Proto je TS typicky pedobaptistická, t.j. praktikuje křest dětí, jako by to byla obřízka, ale v nové pokristovské administraci téže „smlouvy milosti“. A dále, TS minimalizuje a v podstatě smazává rozdíl mezi židy a pohany.

(2) TNS se ani nedívá na tyto dva stupně tak jako klasický dispenzacionalismus (DISP). Ten oproti TS rozděluje tyto dvě fáze tak, že se stávají nespojitelnými. Proto dispenzační teologický pohled i dnes rozděluje Boží lid na židy a pohany, jako by Kristova nová smlouva měla být ještě naplněna v mileniu; jako by i v dnešním milostivém Kristově létě nové smlouvy byl stále rozdíl mezi Židem a Řekem jako v době staré smlouvy; jako by vedle nové smlouvy platila ještě i stará smlouva; jako by byl dvojí Boží lid: nebeská církev a pozemský Izrael. DISP maximalizuje rozdíl mezi židy a pohany.

Zůstaňme ale u shrnutí a zdůraznění zásad TNS. Z prvních veršů dopisu Židům je zřejmé, že Ježíšovo učení je v tomto věku nejvyšší dostupné Boží zjevení.

První kapitola Židům potvrzuje, že Ježíš Kristus je Bůh (Žd 1:8-9) a je nadřazený andělům (Žd 1:6-7; 13-14). Následující verše potvrzují, že posloupnost zvěstování staré smlouvy je tento: Pán Bůh – andělé – Mojžíš – starozákonní židé:

Zde vidíme, že na Sinaji Bůh hovořil k Mojžíšovi skrze anděla. TNS vždy vykládá Starý zákon optikou Nového zákona a ten to dále potvrzuje:

Autor knihy Židům potvrzuje, že slovo Pána Ježíše Krista má mnohem vyšší váhu než starozákonní zvěst Mojžíše a proroků, kteří ji obdrželi od Boha zprostředkovaně skrze anděly. Starozákonní zvěst, stará smlouva, ustanovená v desateru, jak jsme již několikrát řekli, byla „náhražkou“, fyzickým stínem Kristovy duchovní skutečnosti, nové smlouvy, jež je posledním a dosud nejvyšším zjeveným standardem Božího mravního zákona. Proto můžeme s důvěrou a oprávněně říci, že mojžíšovské desatero je příliš nízký mravní standard pro křesťana, ve kterém sídlí Duch Kristův.

Boží základní Zákon byl ustanoven desaterem a byl vyučován Mojžíšem nejprve v „mateřské školce“ nedospělým dětem. Byl to prostředek, který přirozeného, Duchem Božím nezrozeného člověka prosvítil jako rentgenové paprsky, aby mu ukázal osobní hřích a přivedl ho ke Kristu, který tento Zákon naplnil v každém ohledu. Ježíš Kristus, na rozdíl od Mojžíšova zákona, zemřel nejen za naše hříchy, ale také určuje a vyučuje mnohem vyšší mravní standard, což je zjevení Boží vůle v celé nové smlouvě. V tom okamžiku, kdy se žid nebo pohan duchovně usídlí znovuzrozením z Ducha v Kristu, již není povinen poslouchat a následovat našeho učitele z mateřské školky Mojžíše. Všichni v Kristu, ať Žid nebo Řek, jsou učedníci a následují nového učitele, Ježíše Krista, který sám přednáší na své univerzitě. Mateřská školka nebyla špatná. Byla potřebná pro malé děti (Ga 3 a 4). Mojžíšova mateřská školka ale nebyla konečným účelem spásné věci. Byla jen prostředkem, jenž vedl k samotnému vrcholu Ježíšova učení, ke Kristově univerzitě – jedné verzi, obecnosti, t.j. jednotě:

Teologie smlouvy (TS) obviňuje Teologii nové smlouvy (TNS), že je bezzákonná (antinomiánská), protože učí, že mravní zásady desatera, ústavy staré smlouvy, jsou pro novězrozeného křesťana překonány. Neshody teologů vězí ve vymezení pojmu „Boží zákon“. Být bez zákona – být antinomián znamená zavrhovat Boží zákon. V tom jsou všichni zajedno. Otázka ovšem je, co je dnes Božím zákonem? Pro TS je Boží mravní zákon desatero; pro TNS je Boží veškerý zákon Kristus. On totiž naplnil všechny zákony staré smlouvy – tedy i desatero mravů. Již jsme zdůraznili, že Kristovo učení má nesrovnatelně vyšší autoritu, než učení Mojžíše a proroků. TS považuje Kristovo mravní učení pouze za správný výklad Mojžíšova desatera a proto je nevidí jako nové, vyšší mravní učení, které naplnilo desatero. Tím snižuje Krista na pouhého interpreta Mojžíše v otázkách mravnosti. TS prostě nevidí, že desatero jen ve stínech dočasně nahrazovalo mravní skutečnost, kterou je Kristův zákon.

  1. Jestliže tedy dnes, ve věku nové smlouvy, nejvyšší Boží mravní zákon reprezentuje mojžíšovské desatero, objasněné Kristovým výkladem, potom TNS je bez pravého mravního zákona, protože učí, že posvěcování Božího dítěte spočívá výhradně v novém Kristově zákonu t.j. Kristus omilostňuje, Kristus také mravně posvěcuje.
  2. Jestliže však dnes, ve věku nové smlouvy, nejvyšší Boží mravní zákon reprezentuje Kristovo učení ať přímé nebo zprostředkované evangelisty a apoštoly, potom bezpochyby TS je bez pravého mravního zákona, protože učí, že mravní posvěcování Božího dítěte spočívá výhradně v mojžíšovském zákonu jenž byl správně vyložen Kristem t.j. Kristus omilostňuje, mojžíšovské desatero mravně posvěcuje.

Podle TS Kristův kříž prý desatero nezneplatnil, Kristus je jen správně vyložil a ponechal v platnosti v mojžíšovské formě: Mojžíšovské desatero ti ukáže tvůj hřích, pošle tě ke Kristu, Kristus tě vykoupí a pošle zpět k mojžíšovskému desateru, abys žil posvěceným mravním životem, protože desatero je ten nejvyšší Boží mravní zákon…

Podle TNS však Kristus desatero a celý mojžíšovský zákon zneplatnil a naplnil v Sobě na kříži a tak je odstranil z cesty, a Sám se stal tím nejvyšším duchovním i mravním Zákonem. Duch Boží (i skrze desatero) ti ukáže tvůj hřích, pošle tě ke Kristu, Kristus tě vykoupí a podrží u Sebe Svým Duchem a nepošle tě zpět k mojžíšovskému desateru, protože to sloužilo smrti (2K 3:7). Kristův Zákon – Kristovo učení, ať přímé nebo zprostředkované evangelisty a apoštoly, tě vyučuje ve všech duchovních i mravních ohledech, což je ten pravý posvěcující život a růst v Kristu:

Odpověď hledejte v Kristu a důvěřujte nové smlouvě. Starý zákon je blahodárný tím, že ukazuje cestu ke Kristu. Kristus je naplněním Starého zákona! Když studujete Starý zákon, hledejte Krista! Když studujete Nový zákon, vzhlížejte ke Kristu. Jenom Jeho pravomoc vás udělá svatými.

– pst –

    Předchozí článek () 
    Následující článek ()