Zápas o duši 
         

Význam letnic týkající se zaslíbeného příchodu Ducha

Boží zjevení sebe sama bylo pozvolné a postupné a je spojeno s Jeho spásným jednáním v dějinách. Jak Bůh zvolna odkrýval svůj plán spásy, tak odkrýval i tajemství o sobě. Jehovův (Hospodinův) autoportrét ve Starém zákoně je převážně monoteistický, tzn. jde o portrét jediného živého a pravého Boha, jak dokazuje příklad Šémy:

Ústy proroků však Bůh zároveň mluvil o příchodu a božském mesiášském králi, bohočlověku, který měl být synem Davidovým. Například Izajáš praví:

Toto proroctví se splnilo s vtělením Ježíše Krista, s jeho prvním příchodem.

V Ezechielovi 36 najdeme vedle dalších zaslíbení týkajících se Nové smlouvy také tato Pánova slova:

Zde Pán slibuje, že přijde den, kdy – v jazyce Jeremjáše 31:34 – odpustí svému lidu jeho nepravost a jeho hřích už nebude připomínat. Dá jim pak také nové srdce (vyjádření popisující jejich znovuzrození a obnovení) a vloží do jejich nitra Svého Ducha, který v nich bude přebývat a vést je k poslušnosti k Jeho zákonům „učiním, že se budete řídit mými nařízeními“ a ke společenství s Ním „budete mým lidem a já vám budu Bohem“. Jehova rovněž mluvil o dni, kdy vylije svého Ducha na svůj lid. O době, kdy Davidův dům bude opuštěn a jeho země propadne kletbě, Bůh říká:

Pán slibuje budoucí vylití Svého Ducha – událost, která předznamená období velkých požehnání, kdy bude „obrácena poušť v pole úrodné“. O tomtéž mluví Bůh i v Izajáši 44:

Pán slibuje, že Jeho lid, nyní sužovaný Jeho soudy, zažije oživující vylití Ducha, které je zde přirovnáno k bystřinám [vylitým] na suchou zemi, a že Jeho lid poroste „jako topoly při tekoucích vodách“.

Zvažte také proroctví Jóela, které Petr zmiňuje o letnicích:

Ježíš nazval předpovídaný příchod Ducha „zaslíbením mého Otce“ (L 24: 49; Sk 1:4-5) a o této významné události mluvil takto:

Později Ježíš znovu hovořil o chvíli, která nastane po Jeho odchodu, kdy se splní Otcovo zaslíbení příchodem Ducha, jenž bude přebývat v Jeho učednících:

O čem proroci mluvili jako o vylití svatého Ducha, o tom Pán Ježíš mluvil jako o splnění zaslíbení Otce, tedy o poslání Ducha Otcem na žádost Jeho Syna. Letnice jsou naplněním těchto proroctví – nejen proroctví starozákonních proroků, ale i proroctví velkého proroka, Pána Ježíše Krista. A přestože svatý Duch byl činný již ve všech předchozích epochách, Jeho příchod o letnicích započal novou epochu Jeho služby. Šlo o tak výraznou změnu, že o ní apoštol Jan napsal těmi nejdůraznějšími slovy, jaká si lze jen představit:

Ať řekneme o působení Ducha před letnicemi cokoli, v porovnání s Jeho účinkováním v novosmluvní církvi lze v jistém smyslu tvrdit, že „dosud Duch svatý nebyl“. Letnice značí počátek nové epochy dějin – věk, jenž může právem být nazýván „věkem Ducha“. Celkově vzato, jako bylo vtělení Krista dějinným adventem druhé osoby Trojice, tak v souladu s pokračujícím sebeodhalováním Boha byly letnice dějinným adventem třetí osoby Boží Trojice.

Význam letnic týkající se pokračování Kristova díla

Důležitost letnic můžeme rovněž spatřit ve vztahu, jenž existuje mezi dílem Krista a příchodem Ducha. Obyčejně chápeme coby konec Ježíšovy pozemské služby, když obtěžkán hříchy zemřel, když vstal z mrtvých a když vystoupil na nebesa. Máme sklon spojovat vrchol Pánovy služby s dokonáním díla spásy. Obvykle vnímáme Kristovu současnou činnost pouze v rámci Jeho nebeské služby, tj. jako Velekněze přimlouvajícího se za Svůj lid. Takový pohled na Kristovu nynější službu však není dostatečně obsáhlý. Je pravda, že sedí po pravici Otce, kde se coby Velekněz zastává Svých věrných; hranice Jeho působení však tímto nekončí. Nový zákon popisuje, jak Kristova vykupující činnost pokračuje i po Jeho nanebevstoupení.

Letnice jsou počátkem tohoto neutuchajícího působení Krista. Vychází to najevo již během služby Jana Křtitele, který prohlásil o Tom, který měl přijít po něm, že

Podle Jana Křtitele tedy sám Kristus osobně křtí lidi Duchem svatým. Ve svém komentáři na téma příchodu Ducha o letnicích mluví také Petr o křtu Duchem svatým jako o díle nanebevstoupivšího Krista:

Podle bible je křest Duchem svatým dílo Krista stejně, jako je to dílo Ducha. Tak tomu bylo o letnicích a tak tomu je i dnes. Pán Ježíš z nebes nyní osobně vylévá svatého Ducha na Svůj lid. Jeho pokračující služba však zahrnuje víc, než nebeské udílení Ducha. Když Ježíš mluvil o příchodu Ducha, zmínil Svoji vlastní osobní přítomnost, která zachvátí učedníky:

Ježíš říká Svým učedníkům, že jako odpověď na Jeho prosbu pošle Otec jiného, dalšího parakléta – stejné podstaty jako On sám, přicházejícího vedle nich, po jejich boku – tj. Ducha pravdy, který s nimi zůstal na věky (14:16-17). Ale všimněte si, jak ještě Ježíš mluví o příchodu Ducha: „Přijdu k vám“ (14:18). V příchodu Ducha je sám Ježíš osobně zahrnut, aby přebýval se Svými učedníky. „V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás.“ (14:20) A dále „kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe“ (14:21). Příchod Ducha je zjevením Krista Jeho lidu. A přece dále Ježíš říká: „Jestliže mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo; a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a zřídíme si u něj příbytek.“ (14:23)

Bezesporu se zde nacházíme v hlubině oceánu tajemství, kterým je Boží Trojice. Nicméně nesmíme přehlédnout zjevnou pravdu, že současně s příchodem Ducha přicházejí i Otec a Syn, aby si zřídili příbytek v Božím lidu. Zvláště pak zdůrazňuje Nový zákon přítomnost Krista v přítomnosti Ducha. To měl bezpochyby na mysli i Ježíš, když řekl:

Kristus sám je přítomen uprostřed shromáždění, kde se vyskytuje i Duch svatý. Zde nacházíme také vysvětlení, jak Ježíš plní svůj slib:

Proto mohou apoštolové mluvit tak otevřeně o Duchu svatém jako o „Duchu Kristově“ (Ř 8:9, 1Pt 1:11, CEP), o „Duchu Ježíše Krista“ (Fp 1:19, CEP) či o „Duchu svého [tj. Božího] Syna“ (Ga 4:6, CEP). Proto rovněž může Pavel mluvit o tajemství, jímž je „Kristus ve vás, ta naděje slávy“ (Kol 1:27, NBK), a říkat, že

Letnice jsou proto významné, že představují počátek důležité stránky Kristovy současné služby coby Pána na nebesích. V den letnic vylil Ježíš Ducha na Svůj lid a v této činnosti pokračuje do dnešního dne. Pokaždé, když konvertita obdrží Ducha, je to proto, že mu Jej udělil Pán Ježíš z nebe. A v osobě Ducha přichází – způsobem, který nám neproniknutelné tajemství Boží Trojice nedovolí blíže popsat či vymezit – také osoba Syna a osoba Otce, aby přebývaly s Božím lidem. Tímto způsobem, v přítomnosti „Ducha Kristova“, je s námi Kristus po všechny dny až do skonání světa.

Význam letnic týkající se požehnání Nové smlouvy

Skrze proroka Jeremjáše slíbil Jehova, že uzavře (doslova učiní) novou smlouvu:

Podle tohoto proroctví se bude společenství Nové smlouvy vyznačovat čtyřmi rysy:

  1. Božím zákonem vepsaným do srdce,
  2. důvěrným vztahem s Bohem,
  3. všeobecnou znalostí Boha a
  4. konečným odpuštěním hříchů.

Podle Izajáše bude toto poslední požehnání zajištěno Mesiášovým utrpením za hřích, Jeho obětní smrtí, která dosáhla toho, co starosmluvní oběti za hřích nemohly zajistit, totiž konečné odpuštění hříchů (Iz 53). Podle proroků však budou první tři požehnání zaslíbená v Jeremjášovi 31 spojená s vylitím Božího Ducha na novosmluvní společenství. Jak poznáme za chvíli, je příchod Ducha o letnicích a Jeho následné působení v Božím lidu naplněním slibů Nové smlouvy do stejné míry, jako je jím příchod Krista a Jeho smrt za naše hříchy. Podívejme se tedy na ony tři úvodní rysy Nové smlouvy:

První požehnání zaslíbené jako součást Nové smlouvy zní: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“ Na Sinaji napsal Jehova Svůj zákon na kamenné desky. Při té příležitosti lid prohlásil:

Dobré úmysly Mojžíšova lidu nicméně nezaručovaly jeho poslušnost. Lidé potřebovali novou přirozenost, srdce osvobozené z otroctví hříchu, zákon napsaný nejen na deskách z kamene, ale také na „deskách“ jejich srdcí. Někteří Izraelité Staré smlouvy toto požehnání měli (srov. Iz 51:7, Žalmy 37: 29,31, 40:9), což se ale nedalo říci o Izraeli jako celku, jak dokládají hříchuplné dějiny vyvoleného národa. Většina tohoto lidu byla bezbožná. Očividně porušovali Boží zákon. Nakonec je Bůh za jejich odpadlictví poslal do zajetí. Na rozdíl od Izraele Staré smlouvy se novosmluvní Izrael (tj. všichni, kteří jsou Abrahamovým potomstvem skrze víru v Krista) vyznačuje zvnitřněním Božího zákona (tedy vepsáním zákona do srdce), jež je dosaženo přebýváním Ducha svatého a Jeho mocným působením v srdci. A výsledkem této činnosti Božího Ducha je novosmluvní lid, charakteristický spravedlností a poslušností Božímu zákonu.

Prorok Ezechiel popsal, co se stane, až Bůh vloží Svého Ducha do Svého lidu:

První požehnání Nové smlouvy, podle Jeremjáše, je: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“ (Jr 31:33) Ezechiel říká, že toto zvnitřnění Božího zákona je výsledkem přítomnosti a mocného působení Ducha. „Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ez 36:27)

Druhé Bohem zaslíbené požehnání Nové smlouvy spočívá v důvěrném vztahu, který bude novosmluvní lid s Bohem zažívat: „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jr 31:33) To samozřejmě slíbil Bůh i ve Staré smlouvě (srov. Ex 6:2-8, Dt 26:16-19, 27: 9-10). Své požehnání Bůh symbolizoval Svým pobytem mezi Izraelci v nejsvětější svatyni stanu setkávání a později chrámu (srov. 1Kr 6:11-13). Avšak když se Izraelci odvrátili od smluvního vztahu s Bohem, když porušili smlouvu, ukončil Jehova společenství s nimi, stáhl Svoji přítomnost z jejich středu a poslal je do zajetí.

Ezechiel říká, že až Bůh vloží Svého Ducha do Svého novosmluvního lidu, vybuduje Svou svatyni uprostřed nás navěky a založí s námi důvěrný vztah. A protože přítomnost a působení Ducha v nás přináší plody v podobě naší poslušnosti Božímu zákonu, můžeme se těšit z věčné smlouvy pokoje s Bohem. On slibuje, že nás nikdy neopustí, tak jako opustil starosmluvní Izrael.

Ezechiel popisuje příchod Ducha jako Boží zřízení svatyně uprostřed Svého lidu, aby zde s námi přebýval v důvěrném vztahu pod věčnou smlouvou pokoje. Podle Nového zákona buduje dar Ducha nejen každého jednotlivého křesťana, ale i společně celou církev, jakožto chrám Ducha svatého.

O letnicích, při příchodu Ducha, založil Bůh Svoji svatyni uprostřed lidu Nové smlouvy a vstoupil s námi do důvěrného vztahu prostřednictvím smlouvy pokoje.

Třetí požehnání spjaté s Novou smlouvou představuje všeobecnou znalost Boha ze strany novosmluvního Izraele. „Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“ (Jr 31:34) V době Staré smlouvy byli mezi Izraelci ti, kteří znali Boha (znalostí srdce). David se modlil:

Jinak řečeno, ti, kdo znají Boha, mají přímé srdce, tzn. důkazem jejich srdeční znalosti Boha je jejich morální integrita. Mezi starosmluvním Izraelem byli opravdu tací, co znali Boha. Byli ale i jiní, např. Élího synové,

Jejich hanebné životy prokazovaly, že nemají v srdci žádnou znalost Boha. Pro ně představoval Boží zákon jen slova vyrytá na deskách z kamene; nikdy nebyl vepsán na desky jejich srdcí.

Podle Jeremjášova proroctví už nebude v době Nové smlouvy jen Izrael uvnitř Izraele, tedy duchovní Izrael uvnitř fyzického Izraele. Již více nebudou obřezaní v srdci mezi těmi, kteří byli obřezáni pouze na těle. Izraelci znalí Boha už nebudou uprostřed Izraelců, kteří Boha neznají. Jeremjáš si naříkal, že nemůže nalézt znalost Boha mezi lidem Izraele, neboli nemůže nalézt znalost Boha v srdcích, jež nese ovoce plněním Božích příkazů.

Jeremjáš si bědoval; hledal mezi nuzáky, nejubožejšími lidmi, ale ti „neznají Hospodinovu cestu, řády svého Boha“ (5:4). Obrátil se proto k velkým, významným lidem národa, ale ani ti nebyli o nic lepší, „ti rovněž rozlomili jho, zpřetrhali pouta“ (5:5). Jeremjáš plakal nad bídným stavem Božího smluvního lidu, „nebo všickni jsou cizoložníci … a mne neznají, praví Hospodin“ (9:3) Jeremjáš hledal mezi Božími lidmi, od těch nejmenších po ty největší, ale nenašel Boha v srdcích Božího smluvního lidu.

Závěr

Význam letnic je patrný především v úloze, kterou příchod Ducha sehrál v ustanovení novosmluvního společenství. Uvedené znaky (či požehnání) charakterizují komunitu Nové smlouvy jsou plodem adventu Ducha a Jeho usídlení se v srdcí Božího lidu. Máme tu čest zažívat tato požehnání Nové smlouvy. Díky Kristově smírčí smrti máme úplné odpuštění hříchů a byli jsme osvobozeni od všech dočasných obřadů, které ke Kristu ukazovaly. Díky příchodu Ducha prožíváme i požehnané ovoce Jeho přítomnosti.

Uvnitř společenství Staré smlouvy byli Izraelci, kteří měli Boží zákon vepsaný do srdcí, těšili se důvěrnému společenství s Bohem, kteří znali Pána. Byli však i mnozí jiní, také členové starosmluvního Izraele, pro které nic z toho neplatilo. Jehova slíbil, že Izrael Nové smlouvy nebude jako Izrael smlouvy Staré. Slíbil, že až Jeho Duch bude vylit, každý člen novosmluvního lidu bez výjimky bude zažívat Jeho přítomnost a moc. O letnicích se tento Boží slib naplnil, takže nyní je existence a působení Ducha v srdci typická pro všechny, kteří tvoří pravý Izrael Nové smlouvy.

Boží Izrael již nezahrnuje jen Abrahamovo tělesné potomstvo, ve kterém přežívají i jeho potomci duchovní. Novosmluvní Izrael sestává pouze z duchovního potomstva Abrahama, tedy z těch, kdo mají víru jako Abraham, kdo jsou obřezaní v srdci, třebaže ne na těle. Jak říká apoštol Pavel, všichni ti, kdo mají Abrahamovu víru (ať už židé nebo pohané),

Ti, kdo přijali Ducha, jsou Boží Izrael:

Toto je důležitým bodem přetrvávající diskuse s bratry pedobaptisty o podstatě církve. Církev Nové smlouvy už není totéž co shromáždění Staré smlouvy; už nejde o duchovní Izrael uvnitř fyzického Izraele. Církev Nové smlouvy sestává z věřícívh, kdo jsou znovuzrozeni a obýváni Duchem, nikoli z věřících a jejich potomstva..

Vedle obecných důsledků biblické nauky o letnicích má tato historická událost praktický význam i pro jednotlivé křesťany. Patrně nejlepším dokladem toho jsou Pánova slova v Janovi:

Nadešel poslední den slavnosti stánků. Během všech předchozích sedmi dnů procházelo ulicemi procesí, jehož cílem bylo přinést mokrou oběť (úlitbu) na chrámovém oltáři. Po ranním obětování vyšel všechen lid, vedený knězem, od chrámu až k rybníku Siloe. Tam kněz … naplnil zlatý korbel a nesl ho ulicemi za radostného jásotu davu a zvuku činelů a polnic. Veselí bylo tak velké, že podle rabínů ten, kdo se této slavnosti nezúčastnil, nepoznal, co je radost. Po návratu do chrámu přistoupil kněz k oltáři pro oběť zápalnou … Během úlitby lidé zpívali do zvuku činelů a polnic slova Izajáše:

Přestože se tento obřad neopakoval poslední den slavnosti, Ježíš ho využívá k živé ilustraci, když říká: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ Ježíš tím prohlašuje, že je to On, kdo naplňuje symboliku onoho obřadu, kterého byli svědky v uplynulých sedmi dnech. Tedy že On je tou opravdovou studnicí spásy, z níž je možné čerpat živou vodu. A protože tento rituál v židovském myšlení rovněž symbolizoval událost, kdy na poušti dal Bůh Izraeli vodu ze skály a slíbil jim vylít Svého Ducha v posledním čase, Ježíš zároveň říká, že On je naplněním i tohoto starozákonního symbolu a zaslíbení. Když navíc volá „Jestliže kdo žízní…“, nevyhnutelně tím přivádí mysl Svých posluchačů nejen k Izajáši 12:3 („S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“), ale i k Izajáši

kde Izajáš také začíná popisovat požehnání, která plynou těm, kdo pijí ze studnice spásy: odvrácení Božího hněvu a místo něho Boží útěcha (12:1) duše, která se „kochá tukem“, tj. nadbytkem (55:2), účast na Boží věčné smlouvě, na „milosrdenství věrně Davidovi prokázaném“ (55:3), „hojné odpuštění“ všech hříchů“ (55:7). Toto jsou tedy asociace, které Ježíš chtěl vzbudit v myslích těch, kdo slyšeli Jeho slova „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (J 7:37) Z verše Jan 7:38 je patrné, že víra v Ježíše je tím pitím živé vody, ke které nás Kristus zve. Zde Ježíš doslova praví: „Kdo věří ve mne“ (ho pisteuón eis eme). Pojem věřit v Krista (srov. Ga 2:16, Fp 1:29) zahrnuje nejen směr víry (tj. s odkazem k objektu, na který je víra zaměřena), ale i sjednocení s tím či přidružení k tomu, ke komu je víra směrována a na kom víra spočívá. Praktický důsledek je ten, že k přidružení ke Kristu, k jednotě s Ním, dochází tehdy, když v Něho věříme. Když zde Ježíš zdůrazňuje jednotu s Ním, pak říká, že příchodem ke Kristu a vírou v Něho jsme s Ním spojeni a na základě této jednoty v nás začíná přebývat Duch. A jak Ježíš popisuje přebývání Ducha ve věřícím? „Proud živé vody poplyne z jeho nitra.“ Jan pokračuje: „To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl [dán], neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (7:39)

Jan 7:37-39 samozřejmě ukazuje k letnicím, k adventu Ducha, kdy oslavený Ježíš vylil Ducha na Svůj lid Nové smlouvy. A díky tomuto daru Ducha, jak jsme viděli dříve, získala novosmluvní komunita velká požehnání. O letnicích se splnilo „Otcovo zaslíbení“, takže nyní je přítomnost a působení Ducha v srdci zkušeností, kterou zažívá každý člen Božího Izraele Nové smlouvy. Máme obrovskou výsadu, že můžeme zakoušet požehnání Nové smlouvy. Díky Kristově usmiřující oběti máme úplné odpuštění našich hříchů. A díky příchodu Ducha zažíváme požehnané plody Jeho přítomnosti v nás. On v nás jako proud živé vody mocně působí a přináší ovoce spojené se zdravým, pulzujícím křesťanským životem. Petr říká:

Dar Ducha přitom jistě není jen malou částí toho, co nám Bůh daroval ke zbožnému životu. Vždyť Duch nám dal nové srdce, důvěrný vztah s Bohem a také spásnou znalost Boha, tedy všechna ta požehnání, která odlišují věřící jako Boží lid Nové smlouvy. Všude, kde je Duch přítomen, tam Svým lidem – se vší Svou mocí a životodárností typickou pro proudy živé vody – odhaluje hřích, napomíná je, utěšuje je, vyučuje je a uzpůsobuje Svým potřebám.

Nedávno, když jsem kázal v mém sboru na Jana 7:37-39, zeptal jsem se přítomných, jak chutná živá voda. Neznečištěná voda, zvláště ta z čirého pramene, má výraznou chuť. A také osvěžuje tělo jako žádný jiný nápoj. Když čtete tyto řádky, možná se sami rozpomenete na dobu, kdy jste měli příležitost napít se z přírodního pramene. Nikdy nezapomenu na úžasnou chuť vody z ledovce Athabasca. Ale jak chutná živá voda, kterou vylévá Duch v srdci věřícího? Mnozí dnes poukazují na duchovní dary a tvrdí, že to jsou ty proudy Ducha. Charismata jsou prý chutí živé vody! Pavel ale říká:

Poté zahájí nádhernou 13. kapitolu 1. listu Korintským, ve které chválí nikoli dary Ducha, ale plody Ducha, a to se zvláštním důrazem na lásku. Prostě řečeno, živá voda Ducha má příchuť po ovoci. Kde je Duch přítomen jako proud živé vody, tam věřící pozná Jeho přítomnost díky aromatické chuti, kterou má „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“. (Ga 5:22-23) Plody Ducha jsou skutečnými znaky přítomnosti Ducha v nás a měli by být žádané a ceněné mnohem více než dary Ducha, byť jsou jakkoli užitečné.

Slova našeho Pána nás také vyzývají ke střízlivému posouzení, zda znaky přítomnosti Ducha lze nalézt i v našem vlastním životě. Je pravda, že pozůstatky hříchu činí veškeré naše důkazy Boží milosti nedokonalé a ubírají na líbeznosti i toho nejdůvěrnějšího vztahu s Bohem. Přesto, vidíme u sebe významné důkazy toho, že Boží zákon nám byl vepsán do srdce? Zažíváme společenství s Bohem? Známe Boha? Jsou plody Ducha součástí toho, co jako křesťané zažíváme? Působí v nás Duch jako proud živé vody a přináší ovoce spojené se zdravým, pulzujícím křesťanským životem?

Požehnání Nové smlouvy jdou spolu ruku v ruce. A to znamená, že pokud se v našem životě nalézají důkazy o působení Ducha, potom můžeme plným právem věřit, že vlastníme požehnání z Kristovy smrti, totiž odpuštění hříchů. Pokud však tato požehnání v našem životě chybějí, možná chybí i sám Duch. To je ale životně důležitá otázka, neboť

a jedinou odpovídající vyhlídkou pro den soudu jsou slova Pána:

Když ve svém životě uvidíme hojnost plodů Ducha, potom si můžeme být jisti, že On v nás vskutku působí jako proud živé vody.

– Robert P. Martin, Ph.D. –
pastor reformovaného baptistického
sboru Emmanuel v Seattlu

    Předchozí článek () 
    Následující článek ()